Authors:
= Váž. civ., 3 (1921)
PDF

Čís. 1253.


Ustanovení § 5 odstavec čtvrtý zákona o patentech nevztahuje se na případ, vyjevil-li zaměstnanec zaměstnavateli výrobní tajemství, o němž se dozvěděl u předchozího zaměstnavatele.
(Rozh. ze dne 19. října 1921, Rv I 428/21.)
Zrušiv předčasně služební poměr se žalovanou firmou, domáhal se žalobce na ní jednak doplatku služného, jednak náhrady škody, jež prý mu byla způsobena tím, že vyjevil svůj vynález žalované firmě. Žaloba byla soudy všech tří stolic zamítnuta, Nejvyšší soud uvedl mimo jiné
v důvodech:
I když dle smlouvy ze dne 12. srpna 1919 příslušelo žalobci právo žalobní pro ten případ, kdyby byla žalovaná firma námezdní poměr zrušila v prvém roce výpovědí, nemůže toto ustanovení smlouvy na stavu věci ničeho změnit, neboť jest oběma nižšími soudy bezvadně zjištěno, že žalobce sám služební poměr se žalovanou firmou dopisem svého právního zástupce ze dne 19. ledna 1920 zrušil a že žalovaná dopisem svým ze dne 23. ledna 1920 s tímto zrušením projevila souhlas, takže služební poměr byl rozvázán oboustrannou úmluvou a nikoliv jednostrannou výpovědí firmy žalované. Není zde tedy zavinění na straně žalované a postrádá proto požadavek žalobcův na doplatek 2 měsíčního služného zákonného důvodu (§§ 19 a 31 zákona o obch. pomocnících ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák. a § 1444 obč. zák.). Co se tkne tvrzeného nároku žalobcova dle zákona patentního ze dne 11. ledna 1897, čís. 30 ř. zák. ustanovuje sice § 5. odstavec čtvrtý cit. zák., že ustanovení smlouvy služební, dle nichž by zřízenci živnostenského podniku měl býti odňat přiměřený užitek z vynálezů, jím ve službě učiněných, nejsou právně závazna, avšak žalobce nedomáhá se toho, aby mu žalovaná firma přiznala podíl na zisku, jeho domnělým vynálezem docíleného, nýbrž žaluje o náhradu škody, jemu prý způsobené tím, že vyjevil svůj vynález žalované firmě. Poněvadž pak smlouva služební vzájemnou úmluvou, jak shora dolíčeno, byla zrušena, dosaženo tím — раk-li byla nějak na závadu žalobci, aby zužitkovati mohl svůj domnělý vynález, — účelu, ke kterému čelí poslední odstavec § 5 cit. pat. zákona. Smlouva služební však ve skutečnosti neobsahovala ustanovení, dle nichž by měl žalobce býti připraven o užitek ze svého vynálezu, nýbrž stanovila pouze, že týž má pouze své zkušenosti a znalosti žalované firmě věnovati. Раk-li tedy firmě sdělil, co ze své praxe u dřívějších zaměstnavatelů o výrobě hmoty isolační se dověděl, nespadá toto sdělení pod pojem sdělení vlastního vynálezu, neboť on sám, jak doznává, nevynášel ani zvláštního způsobu výroby hmoty isolační ani nevynašel hmoty korkové. Ostatně odporuje takové sdělení výrobního tajemství, u jiného zaměstnavatele získaného, firmě jiné, dobrým mravům a není připustilo, aby z takového jednání, dobrým mravům se příčícího, žalobce pro sebe vyvozoval práva k náhradě škody (§§ 879, 1295, odstavec druhý a 1305 obč. zák.). Vynalezl-li však zlepšení výroby hmoty korkové a sdělil-li toto své tajemství žalované firmě, jest jeho věcí, aby dle § 5 pat. zák., jsou-li tu ostatní podmínky zákona toho, domáhal se podílu na zisku, který firma využitkováním tohoto zlepšení snad docílí, nějakého náhradního nároku však z toho sdělení svého tajemství vyvozovati nemůže, a sice z titulu smlouvy ne, poněvadž ji sám rozvázal a ex delicto rovněž ne, poněvadž nedokázal žalované straně ani nedovolený čin, ani škodu, ani vinu.
Citace:
č. 1253. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 725-726.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).