Čís. 16274.

Netrval-li správce konkursní podstaty z jakéhokoli důvodu před zrušením konkursu na zaplacení nebo na zajištění svých nároků na náhradu hotových výdajů a na odměnu za námahu, pozbyla jeho pohledávka zrušením konkursu povahy pohledávky za podstatou (§§ 49, 50 konk. ř.). Požadavku správce konkursní podstaty, aby jeho pohledávka za podstatou byla podle § 150 konk. ř. zaplacena, nelze přiznati postavení výhodnější než obdobným nárokům ostatních věřitelů za podstatou.
(Rozh. ze dne 2. září 1937, R II 315/37.)
Exekuční soud rozvrhuje nejvyšší podání za exekučně vydraženou nemovitost povinného Pavla L., nepřikázal nic na pohledávku 91130 Kč, kterou Dr. Ondřej H., bývalý správce konkursní podstaty Pavla L., přihlásil v přednostním pořadí (§ 216 č. 1 ex. ř.) jako nedoplatek konkursních útrat přisouzených mu za běžnou správu pravoplatným usnesením ze dne 13. listopadu 1934 v konkursu K 32/32 prohlášeném na jmění povinného a zrušeném pravoplatným usnesením podle § 159 konk. ř. Rekursní soud nevyhověl rekursu. Důvody: Prvý soud zjistil, že konkurs zahájený o jmění povinného byl po nuceném vyrovnání usnesením ze dne 25. ledna 1936, č. j. D 32/32-54, zrušen. Zjištění to stěžovatel ani nenapadá. Zrušením konkursu však pozbyla stěžovatelova pohledávka povahy pohledávky za podstatou (viz rozh. nejv. soudu R I 268/36) a nebylo již možno přikázali ji z rozdělované podstaty v přednostním pořadí. Nezáleží na tom, že konkurs byl zrušen podle § 159 konk. ř. Odvolává-li se stěžovatel na ustanovení § 150 konk. ř., podle něhož pohledávky za podstatou musí býti buď zaplaceny, nebo zajištěny, bylo jeho věcí, aby na to v příčině své pohledávky naléhal při rozhodnutí o nuceném vyrovnání resp. při zrušení konkursu. Uvádí-li, že neodolal prosbám úpadcovým a souhlasil s nuceným vyrovnáním, maje za to, že převážná část jeho útrat jest zajištěna likvidováním v tom-to exekučním řízení, a nebránil-li se proti zrušení koukursu, jde to na jeho vrub. Jak usnesení o potvrzení nuceného vyrovnání, tak i usnesení o zrušení konkursu jsou již dávno pravoplatná. To, že převážná část jeho pohledávky za podstatou nebyla ani zapravena, ani zajištěna, není důvodem, aby bylo nucené vyrovnání prohlášeno za neplatné podle § 160 konk. ř. nebo za neúčinné podle § 164 konk. ř., a to tím méně, když se tak stalo za stěžovatelova souhlasu. Stěžovatel nemá ani nároku na přikázání své zbytkové odměny z rozdělované podstaty, třebaže v exekučním řízení intervenoval za dlužníka, neboť to bylo jeho povinností jako správce konkursní podstaty. Nenaléhal-li pak na to, aby byla jeho pohledávka za podstatou zapravena anebo zajištěna před potvrzením nuceného vyrovnání resp. před zrušením konkursu, zavinil sám, že má nyní toliko osobní nárok na odměnu proti bývalému úpadci, nikoli však nárok, aby jeho pohledávka byla uhrazena z nejvyššího podání dosaženého za exekučně vydraženou nemovitost.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Napadené usnesení odpovídá stavu věci a zákonu a stačí odkázati na případné odůvodnění rekursního soudu. K vývodům dovolacího rekursu se uvádí: Názor dovolacího stěžovatele, že pravoplatným usnesením, jímž byl zrušen konkurs podle § 159 konk. ř., není ukončeno konkursní řízení, nýbrž teprve splněním nuceného narovnání, jest ve zjevném rozporu nejen s tímto ustanovením, nýbrž i s ustanovením § 163 konk. ř., podle něhož má nesplnění nuceného vyrovnání v zápětí, že pozbývají účinnosti veškeré slevy i jiné výhody poskytnuté ve vyrovnání, nikoli však, že se pravoplatně zrušený konkurs pokládá za nezrušený anebo že se obnovuje. Naopak z § 158 konk. ř. plyne, že po nesplnění nuceného vyrovnání pravoplatně zrušeného konkursu lze vyhlásiti jen nový konkurs. Nároky správce konkursní podstaty jsou právě tak pohledávkou za podstatou (§§ 49 č. 1 a 50 konk. ř.), jako každá jiná pohledávka za podstatou, a nelze proto požadavku správce konkursní podstaty, aby jeho pohledávka za podstatou byla podle § 150 konk. ř. zaplacena, přiznati postavení výhodnější nežli obdobným nárokům ostatních věřitelů za podstatou. Rekursní soud správně poukázal na to, že správce konkursní podstaty jednal na vlastní vrub, netrval-li před zrušením konkursu na zaplacení nebo na zjištění své pohledávky za podstatou, byť i tak učinil proto, aby nezmařil nucené vyrovnání. Srovnávání správce konkursní podstaty s opatrovníkem věci není případné, poněvadž jednak o nárocích správce konkursní podstaty platí zcela jiná ustanovení než pro nároky opatrovníka věci, jednak není ani zákonného důvodu, aby byl úpadci zřízen opatrovník věci v exekuci vnucenou dražbou nemovitosti patřící do konkursní podstaty, byť i byla exekuce zahájena jen na návrh některého oddělného věřitele, neboť za trvání konkursu jest podle § 3 konk. ř. jen správce konkursní podstaty op,rávněn nakládati s úpadcovým jměním, patřícím do konkursní podstaty, a po právoplatném zrušení konkursu vykonává toto právo podle § 61 konk. ř. již úpadce sám. Nelze tu řešiti otázku, zda vymáhající věřitelka byla obohacena tím, že správce konkursní podstaty netrvali na zaplacení nebo zajištění své pohledávky za podstatou, poněvadž jde jen o to, zda pohledávka správce konkursní podstaty byla v době vydání rozvrhového usnesení pohledávkou za podstatou čili nic. Pozbyla-li této své povahy již před vydáním rozvrhového usnesení jediné proto, že se správce konkursní podstaty přímo vzdal jejího přednostního zaplacení nebo zajištěni, zavinil si to skutečně správce konkursní podstaty sám.

Citace:

č. 16274. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 122-124.