NPD documents search: Váž. civ., 5 (1923)

Čís. 14567.

Nenaléhal-li oprávněný v roční lhůtě § 936 obč. zák. na splnění slibu, nemá nároku ani na náhradu škody pro nesplnění.
(Rozh. ze dne 27. září 1935, Rv I 1763/33.)
Žalobce požaduje od žalovaných náhradu škody a odůvodňuje tuto svou žádost tím, že žalovaní mu dne 3. prosince 1928 přislíbili zápůjčku 100000 ř. m. koncem prosince 1928, avšak slibu nedodrželi, nesplnivše převzaté povinnosti ze smlouvy o zápůjčce (§§ 983, 1295 obč. zák.). Prvý soud neuznal žalobou uplatňovaný nárok důvodem po právu. Důvody: Předpokladem žalobou uplatňovaného nároku jest existence smlouvy, z jejíhož porušení nárok jest odvozován. Smlouva o zápůjčce jest smlouvou reální, t. j. právní účinky této smlouvy nastupují teprve skutečným odevzdáním přislíbené částky. Pouhý slib, dáti v budoucnosti zápůjčku, jest posuzovati jako předběžnou smlouvu podle ustanovení § 936 obč. zák. Podle tohoto ustanovení jest však takovýto slib, jak jej tvrdí žalobce, účinným jen tehdy, když jest určena doba uzavření a podstatné složky smlouvy a když se okolnosti v mezidobí podstatně nezměnily. Podle přednesení žalující měla býti zápůjčka do konce prosince 1928 uskutečněna. Byla proto doba uskutečnění slibu podle tvrzení žalobcova určena, rovněž tak výše částky. Zda zatím se změnily podstatně poměry, netřeba řešiti. Vymíněná doba skončila se tedy nejpozději 31. prosince 1928. Avšak § 936 obč. zák. stanoví dále, že jest nutno naléhati na provedení takových přípovědí nejdéle do roka od smluveného času, jinak právo pomíjí. Žalobce však nechal uplynouti celý rok 1929, aniž by naléhal na provedení udánlivé přípovědi. Teprve v žalobní odpovědi podané v jiném sporu dne 11. února 1930 se upamatoval na tuto přípověď a uplatnil námitkou nároky na náhradu. Poněvadž však právo, z jehož porušení dovozuje svůj nárok na náhradu škody, již koncem roku 1929 zaniklo a z práva zaniklého nemohou býti vyvozovány další, t. j. ani bezprostředné ani prostředné nároky, nepozůstává ani nynější žalobní žádost podle důvodu po právu. Odvolací soud potvrdil rozsudek prvého soudu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatel upírá uplatňovaný nárok na náhradu škody o slib žalovaných, jímž se prý zavázali, že mu koncem měsíce prosince 1928 vy- platí zápůjčku 100000 ř. m., že však nedodrželi tohoto závazku. Takové jednání bylo by podle poslední věty § 983 obč. zák. předběžnou smlouvou ve smyslu § 936 obč. zák., poněvadž zápůjčka je smlouvou reální a vzniká jen skutečným odevzdáním valuty. Zde však valuta odevzdána nebyla a jde jen o slib zápůjčky podle § 936 obč. zák. Bylo tedy na žalobci, by v roční lhůtě v § 936 stanovené naléhal na splnění slibu, jinak zaniklo jeho právo (poslední věta § 936 obč. zák.). Jde tu o preklusivní lhůtu, po jejímž uplynutí nelze se domáhati nároku z práva zaniklého, ani hlavního nároku na dodržení slibu, ani náhradního nároku na odškodnění. Jelikož zjištění nižších soudů, že žalobce do konce roku 1929 nenaléhal na realisování přislíbené zápůjčky, nebylo napadeno, nelze odvolacímu soudu vytýkati právní mylnost (čís. 4 § 503 c. ř. s.).

Citace:

Čís. 14567.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 638-639.