Čís. 12539.

Dal-li věřitel, uplatňuje své vyhrazené právo vlastnické na dodaném zboží, na jevo, že vyrovnací splátky nepřijímá vůbec a že žádá zaplacení celé pohledávky bez ohledu na vyrovnání, nebylo třeba, aby mu další splátky byly nabízeny, pokud neoznámil dlužníku, že na svém stanovisku netrvá a splátky přijmouti jest ochoten. Neučinil-li tak, nemůže se domáhati zaplacení celé původní pohledávky z důvodu jejího obživnutí podle § 57 vyr. ř. z roku 1914.
(Rozh. ze dne 21. dubna 1933, Rv II 838/31.)
Žalobce měl za žalovaným pohledávku za stroje. O jmění žalovaného bylo zahájeno vyrovnání, jež skončilo potvrzením vyrovnání na 40% kvótu, jež byla dospělá v osmi splátkách. Žalovaný poukázal včas záložnu v M., jež jeho vyrovnání financovala, aby zapravila žalobci prvou splátku i další splátky. Záložna vyhověla příkazu co do prvé splátky, žalobce však ji nepřijal tvrdě, že mu přísluší oddělné právo, ježto si vyhradil ke zboží vlastnické právo. Tvrdě, že žalovaný nesplnil včas vyrovnání, domáhal se žalobce na něm zaplacení celé, prý obživlé, pohledávky. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Tím, že žalovaný dal záložně v M. příkaz, by platila žalobci pravidelně splátky a že záložna tento příkaz převzala, učinil žalovaný zadost své povinnosti z vyrovnání. Tím, že žalobce první splátku nepřijal a že záložna další splátky z důvodů vhodnosti a úspornosti neodeslala, nemůže býti poškozen žalovaný, ježto žalobce, zdráhaje se přijmouti splátku, sám způsobil prodlení, neplacení dalších splátek stalo se bez vědomí a vůle žalovaného, jenž udělil záložně příkaz, zaplatiti všechny splátky. Žalovaného nestihá zavinění, tím méně, ježto, zvěděv o nepřijetí prvé splátky žalobcem, prohlásil, že neuznává žalobcem uplatněné oddělné právo, že žalobce spadá do vyrovnání a musí vyrovnání přijmouti, čímž nepřímo opakoval svůj příkaz ku placení dalších splátek. Nelze proto vytýkati žalovanému, že zavinil, že vyrovnání nebylo včasně splněno. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Odvolací soud poukazuje na správné důvody prvního soudce a dodává, že žalovaný ani další splátku nemusil platiti, pokud nebyl uvědoměn o změněném stanovisku žalobcově. Žalovanému se také podařilo dokázati, že průtah v plnění, v placení splátek vyrovnacích, nenastal ani nedopatřením, ani jeho nedbalostí. Je sice správné, že žalovaný, pokud se týče zmocněného peněžního ústavu ručí ve smyslu § 1313 obč. zák., avšak jest prokázáno, že žalobce již první splátku nepřijal a jest proto námitka ve smyslu § 1313 obč. zák. bezpředmětná. Jest sice správné, že nelze zásadně prodlení v přijetí prvé splátky prodloužiti na dalších 5 splátek, které tehdy ještě nebyly splatné, avšak vzhledem k ustanovení § 863 obč. zák. nepřichází v souzeném případě v úvahu. Vždyť žalobce dal svým dopisem ze dne 30. března. 1929 zřejmě najevo, že splátky nepřijímá vůbec a že žádá zaplacení celé pohledávky bez ohledu na vyrovnání. Totéž platí pro odvolací tvrzení, že dlužníkovo prodlení působí jen až do prodlení věřitelova a obráceně. Nelze pochybovati o tom, že věřitelovo prodlení je zhojeno jeho prohlášením, že plnění přijímá, a že takovým prohlášením jest i podání žaloby o plnění, avšak nelze přehlédnouti, že žalobce byl řádně o tom uvědoměn, že odmítnuté splátky jsou pro něho u spořitelny složeny, a bylo na něm, by si tyto původně odmítnuté splátky vyzvedl. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Po stránce právní posoudil odvolací soud věc správně a odkazuje se proto na vývody napadeného rozsudku v tomto směru. Dopisem z 30. března 1929 žalobce oznámil, že vrátí poukázanou mu prvou vyrovnací kvótu a prohlásil, že uplatňuje své vyhrazené právo vlastnické na dodaných strojích a že stroje odmontuje, nedostane-li úplné zaplacení své pohledávky s úroky a útratami do určeného dne. Tím žalobce, jak správně usoudil odvolací soud, zřejmě dal najevo, že splátek nepřijímá vůbec a že žádá zaplacení celé pohledávky bez ohledu na vyrovnání, k čemuž ovšem oprávněn nebyl. Nebylo proto třeba, by mu další splátky byly nabízeny, pokud neoznámil žalovanému, že na svém stanovisku netrvá a splátky přijmouti jest ochoten. To však žalobce vůbec neučinil a žalobou se domáhá zaplacení celé původní pohledávky, ovšem ne již z důvodu vyhrazeného práva vlastnického, ale z důvodu obživnutí celé pohledávky podle § 57 vyr. řádu z roku 1914, poněvadž dlužník nesplnil včas a plně potvrzené vyrovnání. Okolnost, že žalobce i při svém stanovisku další vyrovnací splátky později snad mohl býti ochoten přijmouti jako placení na splátku celé původní pohledávky, jest pro tento spor zcela nerozhodná. Žalovaný se neocitl v prodlení ani se splátkami druhou až šestou vzhledem k dopisu žalobcovu z 30. března 1929, poněvadž mu žalobce nesdělil, že své stanovisko změnil a splátky jest ochoten přijmouti. Proto neobživla původní pohledávka ve smyslu § 57 vyr. řádu, neboť prodlení nezavinil dlužník, nýbrž žalobce sám, který měl možnost kdykoliv prohlásiti, že jest ochoten vyrovnací splátky přijmouti a který nemůže požadovali úplné zaplacení celé pohledávky z důvodu obživnutí podle § 57 vyr. řádu, když sám svým prohlášením, že uplatňuje vyhrazené vlastnické právo, odmítl přijetí vyrovnacích kvót, z jejichž neplacení včas a plně nyní zase chce vyvozovati nárok na celou původní pohledávku. I žalobou se domáhal žalobce zaplacení celé pohledávky z důvodu obživnutí dle § 57 vyr. ř. a proto se neoctl ani tu žalovaný v prodlení, když částka na splatné lhůty vyrovnací připadající ležela pro žalobce v peněžním ústavě, který vyrovnání financoval. Pokládá proto dovolací soud právní posouzení nižšími soudy za správné, a důsledkem toho dovolání za bezpodstatné.

Citace:

č. 12539. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 539-541.