skutečný nikoliv knihovní stav v době, kdy zákon nabyl působnosti.

(Rozh. ze dne 26. dubna 1921, R I 521/21.)
Pachtýř domáhal se, by inu byly přiznány do vlastnictví pozemky, jež měl spachtovány od bývalého císařského velkostatku, který je smlouvou trhovou ze dne 12. června 1919 zcizil na soukromníka, na něhož byly pak dne 10. září 1919 též knihovně převedeny. Nárok byl zamítnut soudy všech tří stolic. Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Stěžovatelka pomíjí a přehlíží docela, že k prodeji sporných pozemku udělilo dle zjištění prvého soudu ministerstvo zemědělství (§ 1 zákona ze dne 9. listopadu 1918, čís. ,32 sb. z. a n.) svolení již dne 17. února 1919, že potom kupní smlouvou ze dne 12. června 1919 na základě svolení toho nabyl pozemku těch Mořic 13.. že smlouva tá byla schválena vnucenou správou habsburko-lotrinských velkostatku v Praze dne 24. července 1919 a ministerstvem zemědělství jménem pozemkového úřadu (čl. 1. čís. 2 zák. ze dne 11. července 1919. čís. 387 sb. z. a 11. ve spojení s §em 15 zákona ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 sb. z. a n.) dne 25. srpna 1919, takže, poněvadž toto schválení působí nazpět, čili od tehdejška (nehledě ani ku svolení napřed již 17. února 1919 udělenému), dnem uzavření smlouvy té, t. j. 12. června 1919 pozemky ty se nenalézaly již v majetku nějaké osoby, proti níž výkupní právo dle § 1 odstavec druhý požad. zákona ze dne 27. května 1919, cis. 318 sb. z. a n. působí, t. j. nebyly ani v majetku státu, ani nepatřily k zabranému velkému majetku pozemkovému (vlastníku takového majetků) ani vlastníku vložky čís. 365 zemských desek, nýbrž Mořici 13., o němž ani nebylo tvrzeno, že by k takovým osobám náležel, a nebylo tedy dne 26. června 1919, kdy požadovací zákon v působnost vstoupil, požadovací právo pro nedostatek ten založeno. To, že věc knihovně ještě provedena nebyla a pozemky byly ještě v zemských deskách, nevadí, rozhoduje jen skutečný právní stav, když zásada důvěry ve veřejné knihy tu vůbec ve zřetel nepřichází, nejde o bezpečnost právního obchodu, o to, že by byla požadovatelka uzavřela v důvěře, že knihovní stav se srovnává se skutečným stavem právním, nějakou smlouvu a dovolávala se nyní veřejné víry knih na svou ochranu.

Citace:

č. 1026. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 309-310.