NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 1

Č. 3057.

Učitelstvo: I. Sbírání podpisů na memorandum pro delimitační komisi, aby určitá obec, ve které čsl. stát vykonával suverenitu, byla
oddělena od tohoto státu a přičleněna státu sousednímu, zakládá skutkovou podstatu disciplinárního přečinu podle § 22 č. 1 zák. čl. XXVII: 1907.
Veřejní zaměstnanci: I. Omyl právní nevylučuje disciplinární trestnost. — II. Prohlášení člena vlády učiněné v zákonodárném sboru toho obsahu, že jednání určitého druhu nebude stiháno, nevylučuje jeho disciplinární trestnost.
(Nález ze dne 5. ledna 1924 č. 21.925/23).
Věc: Gejza E. v J. proti referátu ministerstvu školství a národní osvěty v Bratislavě o disciplinární nález.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody:
Nař. rozhodnutím byl st-1 — učitel na konfesijní lidové škole — uznán vinným disciplinárního přečinu podle ustanovení § 22 bod 1 c) zák. čl. XXVII: 1907.
1. Jak z odůvodnění nař. rozhodnutí na jevo jde, spatřoval žal. úřad skutkovou podstatu tohoto disciplinárního přečinu v tom, že st-1 v říjnu 1921 sbíral podpisy na memorandum určené pro delimitační komisi, v němž se žádalo, aby obec J. byla odtrženy od území republiky čsl. a připojena k nynějšímu státu maďarskému.
St-1 nepopírá, že sbíral podpisy na memorandum tohoto obsahu, namítá však, že tato jeho činnost netvoří vůbec skutkovou podstatu disc. přečinu podle § 22 č. 1 c) čl. XXVII: 1907, ježto v době, kdy st-1 tuto činnost vyvíjel, nebyly ještě státní hranice podrobně určeny.
Tuto námitku stížnosti neshledal soud- důvodnou.
Jak plyne z ustanovení § 22 č. 1 c) zák. čl. XXVII: 1907 ve spojitosti s ustanovením § 24 téhož zákona, dopouští se učitel ustanovený na konfesijní lidové škole disc. přečinu, sleduje-li směr protistátní. V § 22 č. 1 c) cit. zák. vypočítávají se pak příkladmo jednání, která zejména dlužno pokládati za sledování směru protistátního, a uvádějí se v tomto výpočtu jako takováto jednání také jednání, která směřují proti jednotnosti, zvláštnímu postavení a územní intengritě státu.
Z cit. ustanovení jde tedy zřejmě na jevo, že jest disc. přečinem podle tohoto ustanovení každé jednání, kterým učitel projevuje smýšlení státu nepřátelské, tudíž i jednání, kterým se učitel snaží docíliti toho, aby nějaké území, na němž čsl. stát vykonává suverenitu, nebylo na dále pod suverenitou tohoto státu, nýbrž aby bylo připojeno k území státu jiného; při tom jest nerozhodno, zda hranice státní, pokud jde o dotčené území, jsou i co do podrobností definitivně stanoveny čili nic.
St-1 nepopírá a nepopíral ani v řízení správním, že stát čsl. vykonával na území J. svoji suverenitu již v době, kdy st-1 sbíral podpisy na memorandum obsahu svrchu zmíněného. Za tohoto stavu věci mohl tedy žal. úřad právem spatřovati v uvedené činosti st-lově skutkovou podstatu disc. přečinu podle § 22 č. 1 c) cit. zákona.
2. St-1 hájí se dále tím, že zmíněná jeho činnost byla činností dovolenou na základě »mezinárodního ujednání«, které uznala také republika čsl., a podle něhož kdokoliv mohl se dostavit před delimitační komisi, podávat jí memoranda týkající se úpravy státních hranic, podpisovat sám takováto memoranda, jakož i dáti je podpisovati jinými osobami.
Leč také tato námitka stížnosti není důvodnou.
Z vývodů stížnosti nelze vůbec seznati, které určité »mezinárodní ujednání« má vlastně st-1 v této námitce na mysli, a není tedy stížnost v tomto směru ani náležitě konkretisována (§ 18 zák. o ss). Soud však také neshledal, že by existovalo nějaké »mezinárodní ujednání, jež by mělo obsah st-lem tvrzený a jež by bylo lze pokládati za právní normu závaznou i pro obor vnitrostátní, tedy za právní normu, která by mohla měniti ona ustanovení zákonná platná v území republiky čsl., jež prohlašují svrchu zmíněná jednání za disc. přečiny.
3. V dalších svých vývodech poukazuje stížnost k tomu, že předseda delimitační komise (anglický plukovník), dále delegát čsl. republiky v této komisi Fedor H., jakož i ministerský předseda Dr. Beneš prohlásili veřejně úředně, že jest každému volno podepsati neb dáti podepsat a podávat delimitační komisi memoranda o úpravě hranic čsl. státu, a že pro tuto činnost nemůže býti nikdo stíhán ani soudně ani disc.
Také tyto vývody stížnosti neshledal soud důvodnými, neboť i kdyby uvedení funkcionáři byli vskutku takováto prohlášení učinili, nemohl by se st-1 této okolnosti s úspěchem dovolávati jakožto okolnosti, která by vylučovala disc. trestnost činnosti jemu za vinu kladené, ježto není zákonného předpisu, z něhož by bylo lze dovoditi, že by uvedení funkcionáři byli vůbec příslušnými k tomu, aby mohli — s právními účinky — prohlašovati za beztrestná ona jednání, která zákon kvalifikuje jako disc. přečiny.
Pak ovšem nelze spatřovati ani vadu řízení v tom, že žal. úřad nevyhověl návrhu st-lově, aby byly provedeny důkazy svědecké o tom, že zmínění funkcionáři učinili prohlášení st-lem tvrzená.
Dovozuje-li st-1 konečně, že, řídil—li se - prohlášeními zmíněných funkcionářů, jednal v nezaviněném omylu, přehlíží, že v tomto směrů mohlo by tu jíti na jeho straně pouze o omyl ohledně právního významu prohlášení zmíněných funkcionářů, tedy pouze o omyl právní, nikoliv však o omyl skutkový; omyl právní nelze však ani v disc. řízení pokládati za okolnost vylučující trestnost.
Ze všech těchto příčin bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3057. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 193-195.