— Čís. 9955 —
Čís. 9955.
Ochrana nájemců (zákon ze dne 28. března 1928, čís, 44 sb. z. a n.).
»Postoupením« bytu podle § 20 (1) zák. jest rozuměti uvolnění bytu, takže s nimi může pronajímatel nakládati. Lhostejno, zda pozdější nájemní smlouva, kterou uzavře pronajímatel s novým uchazečem o byt, podléhá ochraně nájemníků čili nic. Nezáleží na tom, co bylo dřívějšímu nájemci důvodem, že požadoval úplatu za postoupení bytu. Nezáleží na tom, jak strany úplatu pojmenovaly, nýbrž záleží jen na její pravé podstatě. V tom, že úplata byla zaplacena až po vyklizení bytu příjemcem úplaty, a to na upomínku jeho právního zástupce, jenž hrozil plátci soudní cestou, nelze spatřovati vzdáni se nároku na zpětné požadováni úplaty. Nemá právního významu, že se plátce čestným slovem zaručil, že nebude požadovati úplatu zpět. Předpisu § 1432 obč. zák. nelze tu použiti.
(Rozh. ze dne 4. června 1930, Rv I 1799/29.)
Žalovaná uzavřela v dubnu nebo počátkem května 1928 s postupitelem nynějšího žalobce ujednání, podle něhož se jako nájemnice zavázala, že svůj byt vyklidí za »odškodné« 8000 Kč. O tom bylo sepsáno nedatované prohlášení, v němž žalobcův postupitel prohlásil, že nejde o »odbytné«, nýbrž o »odškodné« a že pod čestným slovem nebude požadovati odškodné zpět. Žalovaná dne 9. května 1928 vyklidila byt a na upomínku jejího právního zástupce žalobcův postupitel zaplatil jí dne 14. května 1928 ujednaných 8000 Kč. Žalobu o vrácení těchto 8000 Kč procesní soud prvé stolice zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby a uvedl ke konci důvodů: Předpisu § 1432 obč. zák. nelze tu použiti, ježto tu platí zvláštní ustanovení § 20 zákona o ochraně nájemců. Okolnost, že se vzdal plátce čestným slovem nároku na vrácení úplaty, přicházela by snad v úvahu, kdyby šlo o mravní stránku chování se stran. V tom směru nelze se odvolacímu soudu zabývati věcí. Ježto však jednání zákonem zakázané nemůže se státi nižádnými podpůrnými prostředky (ani zástavou neb rukojemstvím, ani mravními donucovacími prostředky) jednáním dovoleným, aniž lze zajistiti — Čís. 9955 —
jeho vynutitelnost, jest i čestné slovo plátcovo nezpůsobilým prostředkem, by opodstatnilo vzdání se nároku na vrácení úplaty.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Podle rozsudku odvolacího soudu není o tom sporu, že byt žalované, jejž opustila, podléhal zákonu o ochraně nájemníků. Zjištěné okolnosti stačí, by byla žalovaná odsouzena k vrácení přijaté úplaty podle § 20 (2) zákona ze dne 28. března 1928, čís. 44 sb. z. a n., pod nějž tento případ spadá. Předpis § 20 (1) uv. zák. zapovídá veškerá právní jednání, kterými si dá dosavadní nájemník něco poskytnouti za postoupení bytu, nebo v souvislosti s tím. »Postoupením« bytu jest rozuměti uvolnění bytu, takže s ním může pronajímatel disponovati (šr. na př. rozh. čís. 7429 sb. n. s.). Smlouva o úplatě jest podle § 20 (1) uv. zák. zapovězena a podle § 879 prvý odstavec obč. zák. nicotná a jest tedy zcela lhostejno, zdali pozdější smlouva nájemní, kterou uzavře pronajímatel s novým uchazečem o byt, podléhá ochraně nájemníků, čili nic. O nájemní smlouvu tu nejde. Nejvyšší soud vyložil již v četných rozhodnutích jak z jasného doslovu zákona, tak z jeho účelu,, že nezáleží na tom, co bylo dřívějšímu nájemci důvodem, ze požadoval úplatu za uvolnění bytu, protože by jinak slova zákona »nebo v souvislosti s tím« neměla významu. Zákon byl na to připraven, že si příjemce úplaty vždy nějaký důvod pro to najde. Takové Důvody uvádí v souzeném případě i žalovaná, ačkoliv se přestěhovala do vlastního domu a mohla vykázati výdaje jen něco přes 900 Kč. Zákonodárcům bylo také dobře známo, že by ustupující nájemce mohl postoupením bytu skutečně utrpěti újmu, avšak chtěli i v tom případě zakázati jakoukoliv úplatu, by nájemníci nemohli využiti bytové tísně a svého, zákonem chráněného postavení k přemrštěným požadavkům, jichž by se za pravidelných poměrů nedalo docíliti. Aby tedy zákon dosáhl jistě svého cíle, zakázal jakékoli plnění za postoupení bytu, »nebo v souvislosti s tím« naprosto. Jde to jasně najevo také z čl. I. čís. 1 zákona ze dne 25. dubna 1924, čís. 80 sb. z. a n., podle něhož nelze nájemníka pro lichvu trestati, dá-li si poskytnouti jen náhradu za majetkovou újmu skutečně utrpěnou, ale tato beztrestnost nemá vlivu na soukromoprávní nárok na vrácení zakázané úplaty podle zákona o ochraně nájemníků, kterýžto nárok neměl býti vyloučen, jak jest zřejmo ze zprávy ústavně-právního výboru poslanecké sněmovny tisk 4433/1924. Ani na tom nezáleží, jak strany úplatu pojmenovaly, nýbrž záleží jen na její pravé podstatě. Zákon nikde nemluví o »odbytném«, nebo »odstupném«, nebo »výkupném« a pod. jest pochopitelné, že se účastníci, kteří se chtějí vyhnouti následkům zákonného zákazu, snaží zastříti pravou povahu úplaty nevinným označením. Vše to vyložil Nejvyšší soud již podrobně na př. v rozhodnutích čís. 3007, 6045, 7430, 8352, 8353 sb. n. s. a v mnohých jiných. Žalovaná zastáyá ještě v dovolání názor, že se žalobcův postupitel vzdal nároku na vrácení úplaty konkludentním činem, protože ji zaplatil teprve po vyklizení bytu žalovanou, kdy již mohl bytem disponovati. Dále napadá dovolatelka názor odvolacího soudu, že se před plněním nelze vzdáti nároku na zpětné požadování. Posléze uvádí, že žalobcův postupitel plnil vědomě nedluh nebo plnil čestný dluh a nemá již z toho důvodu nárok na vrácení plnění. Ani v těchto směrech není dovolatelka v právu. Podle § 20 (2) zák. čís. 44/1928 nelze se nároku na vrácení předem: zříci. V tomto případě netřeba řešiti otázku, co zákon mínil slovem »předem«, zda vzdání se před zaplacením, či před vyklizením bytu, neboť jest jisto, že se plátce výslovně nevzdal a že by mohlo jíti jen o vzdání se konkludentním činem podle § 863 obč. zák. Aíe k tomu by bylo třeba takových jednání, která by nedopouštěla jiného výkladu, než míčky učiněný projev vůle o vzdání se. Tak tomu v souzeném případě nebylo, neboť postupitel zaplatil teprve na upomínku právního zástupce žalované, který mu hrozil soudní cestou, takže placení lze vyložiti i tak, že platil s úmyslem požadovati plnění zpět, což pak skutečně učinil, postoupiv svůj nárok k vymáhání nynějšímu žalobci. Že tu neplatil všeobecný předpis § 1432 obč. zák. o vědomém placení nedluhu a že záruka čestným slovem nemá právního významu, vyložil již odvolací soud.