NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 1

Čís. 4809.

Po dobu příročí ve smyslu §u 5 zákona ze dne 10. října 1924, čís. 240 sb. z, a n. nelze na peněžní ústav, ohledně něhož bylo příročí nařízeno, nastupovati ani o složení vyjevovací přísahy.
(Rozh. ze dne 17. března 1925, R I 203/25). Proti návrhu vymáhajícího věřitele, by bance L. bylo uloženo, předložiti seznam jmění a vykonati přísahu dle §u 47 ex. ř., namítl zástupce banky, že výnosem ministerstva financí ze dne 15. listopadu 1924 bylo bance povoleno příročí dle zákona ze dne 10. října 1924, čís. 240 sb. z. a n. Soud prvé stolice návrhu vymáhajícího věřitele vyhověl, maje za to, že řízení dle §u 47 ex. ř. není krokem exekučním, nýbrž samostatným jeho doplňkem i že se tedy naň nevztahují předpisy exekučního řádu o odkladu a ani příročí, povolené výnosem ministerstva financi ze dne 15. listopadu 1924. Rekursní soud zamítl pro tentokráte návrh vymáhajícího věřitele. Důvody: Stížnost dlužno uznati oprávněnou. Jest sice pravda, že řízení podle §u 47 ex. ř. není krokem exekučním, nýbrž samostatným doplňkem vlastního exekučního řízení, jehož účelem jest, by vymáhající strana zvěděla bezpečným způsobem o dlužníkově majetku a tak zjednala si základ, o který by další své exekuční kroky opřela a vymožení svého nároku uskutečnila. Rovněž jest správné že předpisy o odkladu exekuce v exekučním řádě uvedené na řízení vyjevovací se nevztahují. Leč dále již nelze souhlasiti s prvním soudem, že ani příročí povolené povinné straně výnosem ministerstva financí ze dne 15. listopadu 1924 ve smyslu zákona ze dne 10. října 1924, čís. 240 sb. z. a n. na řízení vyjevovací nemá vlivu a nejeví účinků. Jestliže podle §u 5 (2) cit. zák. po dobu příročí nelze ústav, jemuž bylo povoleno, na plnění starých pohledávek ani žalovati, tedy tyto ani vůbec soudně uplatňovati, jest z toho odůvodněn závěr, že nelze ve příčině pohledávek, pokud příročím jsou postiženy, vůbec podnikati nižádné soudní kroky, které by měly za účel jich zjištění, zajištění nebo vydobytí. Úmyslem zákonodárcovým, který zračí se jasně ve všech předpisech daných v §u 5 cit. zák., bylo zřejmě, by na dobu trvání příročí jakékoliv soudní řízení ve příčině starých pohledávek nebylo konáno. Tomuto úmyslu by se příčilo, kdyby zahájení řízení vyjevovacího bylo povoleno a v něm bylo pokračováno. Usnesení prvého soudu dotyčnému návrhu vymáhající strany vyhovující se zákonem tedy srovnati nelze, pročež stížnosti právem proti němu se obracející bylo vyhověno a uznáno tak, jak shora bylo vysloveno. Ježto příročí bylo povoleno do 28. února t. r., byl návrh vymáhající strany zamítnut toho času. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolací rekurs není opodstatněn. Rekursní soud zcela správně z ustanovení §u 5 zákona ze dne 10. října 1924, čís. 240 sb. z. a n., dle něhož nelze po dobu příročí peněžní ústav, ohledně něhož bylo příročí nařízeno, pro staré pohledávky (§4 (1) ani žalovati, ani proti němu soudcovského zástavního práva nabýti, aniž exekuce vésti nebo ji vykonati, dovodil, že po dobu příročí nelze na peněžní ústav ani nastupovati o složení vyjevovací přísahy podle §u 47 ex. ř. Uložení vyjevovací přísahy podle §u 47 ex. ř. jest také exekucí, byť i jen podpůrnou, nemá tedy již podle doslovu zákona v době příročí místa a mimo to při opačném stanovisku nebylo by dosaženo toho, co bylo zákonem shora uvedeným a ustanovením jeho §u 5 zamýšleno, totiž ochrany peněžního ústavu. Důvodová zpráva rozpočtového výboru k návrhu zákona (posl. sněmovna tisk. čís. 4831) mimo jiné uvádí, že příročím má býti zabráněno, by peněžní ústav nebyl ponechán na pospas zneklidněných věřitelů, a že má příročím býti mu poskytnut čas, by mohl buď vzniklou nedůvěru zaplašiti nebo po případě svou likvidaci připraviti. Tomuto cíli příročí by uložení vyjevovací přísahy mohlo býti toliko na překážku. Krom toho jest i uvážiti, že by uložení vyjevovací přísahy nemělo smyslu, kdyžtě podle §u 5 zákona nelze netoliko staré pohledávky exekucí vymáhati, nýbrž nelze je ani po dobu příročí, nebylo-li jako v tomto případě při nařízení příročí jinak stanoveno, vůbec uspokojovati.

Citace:

č. 4809. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 541-543.