č. 3698.

Farmaceutické výrobky. — Lékárny: I. Ustanovení předposl. odst. bodu 6 nař. min. vnitra ze 17. prosince 1894 č. 239 ř. z. ve znění nař. min. vnitra ze 6. dubna 1901 č. 40 ř. z., podle něhož útraty přezkoumání farmaceutických výrobků nebo specialit hraditi má lékárník, ktedý je ohlásil, není kryto zákonem. — II. O vývoji zákonodárství o lékárnách. — III. K výkladu pojmu farmaceutická specialita. — IV. Z jakých důvodů může úřad zakázati výrobu a prodej farmaceutické speciality?
(Nález ze dne 5. června 1924 č. 20 986/23.)
Věc: Mg. Ph. Josef F. v Praze (adv. Dr. Gustav Freund z Prahy) proti ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy (min. konc. Dr. Viktor Kraus) o výrobu a prodej lékárnických specialit.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud jimi byla st-li uložena náhrada nákladu na rozbor ohlášených lékárnických specialit, se zrušují pro nezákonnost; jinak se stížnosti zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: St-l ohlásil prodej (hlavní sklad) farmaceutických specialit »Perrheumal«, »Alsol«, »Toramin syrup«, »Acetonal« a »Arsen Athensa«, jež vesměs vyrábí firma A. & R. v H. u Brém, a speciality »Arsen Liquofersan«, již vyrábí firma »Fersan-Werke«, společnost s r. o. ve Vídni. Žal. úřad, vyžádav si od svého ústavu pro zkoumání léků rozbor předložených vzorků a posudek o nich, jakož i vyslechnuv státní zdravotní radu, zakázal výrobu a prodej všech těchto lékárnických specialit a to:
1) rozhodnutím ze 17. června 1922 masti »Perrheumal«, poněvadž účinek derivátů kyseliny salicyl., jež jsou v masti obsaženy v množství 10%, lze nazvati problematickým a poněvadž cena přípravků jest vysoká;
2) rozhodnutím z 5. července 1922 speciality »Alsol«, poněvadž obsahuje nepatrné množství účinné látky a cena jest značně přemrštěna nesprávnou kalkulací;
3) rozhodnutím z téhož dne speciality »Toramin syrup«, poněvadž cena jest přemrštěná následkem nesprávné kalkulace práce;
4) rozhodnutím z téhož dne speciality »Acetonal«, poněvadž cena jest velmi přemrštěná nesprávnou kalkulací, zejména pokud jde o práci a obal;
5) rozhodnutím z téhož speciality »Arsen-Athensa«, poněvadž snadno podléhá zkáze a cena jest přemrštěna následkem nesprávné kalkulace a
6) rozhodnutím ze 14. června 1922 speciality »Arsen Liquofersan«, poněvadž jest zevnějšku odpor vzbuzujícího, neboť látky v ní obsažené reagují na sebe tak, že tvoří nevzhlednou sýrovitou ssedlinu, jest chuti velmi odporné a cena přípravku jest zřejmě přemrštěná. Kromě toho bylo v cit. rozhodnutích st-li uloženo, aby za rozbor těchto specialit zapravil poplatek ad 1) 630 K, ad 2) 234 K, ad 3) 650 K, ad 4) 670 K, ad 5) 360 K a ad 6) 260 K. O stížnostech do těchto rozhodnutí podaných uvažoval nss takto: Mezi stranami není sporu o tom, že jde o výrobu lékárnických výrobků, které jsou lékárnickými specialitami ve smyslu min. nař. ze 17. prosince 1894 č. 239 ř. z., jehož bod 6 byl změněn min. nař. ze 16. dubna 1901 č. 40 ř. z. Nař. rozhodnutí byla také na tomto základě vydána.
Zák. z 30. dubna 1870 č. 68 ř. z. o organisaci veř. služby zdravotní vytkl státní správě v § 2 lit. e) za úkol úpravu veškerého lékárnictví a dozor k němu. Tímto předpisem jest uložena státní správě zcela všeobecně péče o opatřování obyvatelstva léčivy. Péče ta nevyčerpává se tím, aby obecenstvo bylo chráněno před prodejem škodlivých léků, nýbrž zahrnuje také dozor nad tím, aby lékárny jako instituce veř. zdravotnictví skutečně vyhovovaly účelu, pro nějž jsou určeny. Uváží-li se, že lék dle svého pojmu určen jest, aby hojil nastalé poruchy zdraví, plyne z toho, že k úkolům péče o lékárnictví náleží také omeziti, aby se pod jménem léků neprodávaly výrobky, které léčivého účinku vůbec nemají nebo jejichž léčivý účinek jest vůbec pochybný. Že dozor nad cenami léků byl od dob velmi dávných uznáván za velmi podstatný úkol státní správy v oboru zdravotnictví, dokazují předpisy, jimiž lékárnictví bylo upravováno již od stol. 16., zejména pak dlouhá řada »sazeb lékárnických«, počínajíc patentem z 25. listopadu 1775 dílem přímo mocí zákonodárnou, dílem ve formě nařízení až do nejnovější doby vydávaných (srov. na př. Kolínský: Zákonná úprava lékárnictví str. 64 a násl.; k tomu nejv. reskript z 20. února 1748 al. 12. u Jaksche: Gesetzeslexikon f. d. Konigr. Bóhmen 1601—1800, pod »Universitatsgerichtsbarkeit«). Navazuje na tento vývoj zabezpečiti také § 7 dosud platného zák. z 18. prosince 1906 č. 5 ř. z. z r. 1907 o úpravě lékárnictví státní správě vliv na stanovení cen léčiv. Tento § vyhrazuje moci nařizovací zejména vydávati předpisy o tom, které věci smějí býti prodávány v lékárně a které věci musejí býti v zásobě chovány , pak stanoviti maximální cenu za dotčené prostředky a ze jejich zabalení i stanoviti maximální odměnu za práce konané při provozování lékárny. Jest tedy ve shodě i s duchem platného právního řádu i s positivním předpisem právě uvedeným, jestliže, pokud jde o lékárnické speciality, min. nař. č. 239 z r. 1894 ve 4. odst. bodu 4. dává předpisy o vyměřování ceny za léčiva ve větším množství v lékárně připravovaná a na prodej chovaná a v následujícím odstavci v souvislosti s tím pak stanoví, že pro každý farmaceutický výrobek v lékárně připravený a v zásobě chovaný má býti v lékárně podrobný výpočet ceny, jehož správnost náleží politickému úřadu zkoumati.
Dle toho nemůže býti pochybnosti o tom, že žal. úřad byl oprávněn zakázati výrobu a prodej nejen takových specialit, které jsou zdraví škodlivé, nýbrž i specialit, jejichž léčivá působivost jest problematická, tedy obzvláště takových, jež obsahují nepatrné množství účinné látky, tak že nejsou ve skutečnosti léčivými prostředky, za něž se vydávají.
Rovněž vyplývá z předešlých výkladů, že žal. úřad byl také povolán zkoumati přiměřenost ceny ohlášených lékárnických specialit a zakázati výrobu a prodej jich, když zjistil, že cena jejich není přiměřena jejich vnitřní hodnotě. Ani z uvedených předpisů, ani z podstaty a účelu řízení správního nelze ještě vyvozovati povinnost úřadu, aby vracel straně výpočet ceny lékárnické speciality k opravě, když shledá, že není správný, ani aby omezil zákaz na prodej za dosavadní cenu, dokonce pak není povolán stanoviti cenu specialit sám, nýbrž musí se omeziti na přezkoumáváni výpočtu cen stranou předloženého. Nelze tedy shledati nezákonost v tom, když žal. úřad zakázal výrobu a prodej ohlášených lékárnických specialit z důvodu, že předložené výpočty cen shledal nesprávnými.
Je-li úřad oprávněn zakázati prodej výrobků lékárnických zdraví škodlivých i takových, jejichž léčivý účinek jest nepatrný nebo pochybný, nelze mu důsledně upírati ani právo zakázati výrobu a prodej speciality, protože snadno podléhá zkáze. Lékárnické speciality dle svého pojmu a určení vyrábějí se ve větším množství na sklad, tedy na delší uschování; podléhají-li však snadno zkáze, znamená to právě, že buď se stávají v krátké době neúčinnými nebo dokonce zdraví škodlivými.
Pokud jde o přípravek »Arsen Liquoíersan«, vytýká stížnost a namítal také právní zástupce st-lův při veř. ústním líčení, že zákaz prodeje z té příčiny, že přípravek je zevnějšku odpor vzbuzujícího, zakládá se na nesprávném předpokladu, neboť přípravek byl předložen v bezvadné jakosti a zkazil se vinou úřadu. St-l vychází zřejmě z toho, že žal. úřad založil svůj závěr o přípustnosti tohoto přípravku na výsledcích rozboru zkaženého preparátu. Než tento předpoklad st-lův nemá v posudku ústavu pro zkoumání léků při min. zdrav. opory. V posudku se toliko konstatuje, že látky v přípravku obsažené reagují na sebe tak, že tvoří nevzhlednou sýrovitou ssedlinu; závěr úřadu jest tedy založen na posudku o chemickém složení této speciality.
Stížnost dovozuje dále, že zevnější vzhled lékárnického přípravku ani nepříjemná jeho chuť neopravňuje úřad k jeho zákazu. V té příčině soud uvážil toto:
St-l ohlásil prodej (hlavní sklad) tohoto preparátu jako farmaceutické speciality. Zakázal-li úřad výrobu a prodej tohoto preparátu jako lékárnické speciality, poněvadž jest zevnějšku odpor vzbuzujícího a chuti odporné, neporušil nijak zákon, neboť přípravek takových vlastností nebylo by lze subsumovati pod pojem farmaceutické speciality. Pojem jest definován pod č. 3, odst. 2 nař. č. 239 z r. 1894 v ten rozum, že účelem farmaceutické speciality jest uvésti látky za léčiva uznané a jiné farmaceutické preparáty nebo prosté smíšeniny jejich v novou dispensační formu pro užívání účelnější nebo zraku, čichu, chuti lahodnější.
Přípravku, jenž těchto vlastností nemá, nedostává se tudíž podstatného pojmového znaku »lékárnické speciality« a jest tedy nařízením oním zcela odůvodněno, jestliže jeho výroba a prodej speciality takové byl zakázán.
St-l konečně namítá, že neprávem bylo mu uloženo zapraviti náklady za rozbor jím ohlášených svrchu uvedených specialit. Tuto námitku shledal nss důvodnou.
Výrok žal. úřadu o náhradě nákladů za rozbor neudává sice, o jaké zákonité ustanovení se opírá, ale jest zřejmě založen na ustanovení posl. odst. bodu 6 ve znění nař. č. 40 z r. 1901, jenž stanoví, že náklad na vykonaný prozkum farmac. výrobku nebo cizozemského farmac. přípravku nebo speciality má zaplatiti lékárník, od něhož ty věci byly ohlášeny. Ježto úhrada těchto nákladů byla na výrobce, po případě prodavače lékárnických specialit uvalena pouhým nařízením, dlužno zkoumati, je-li toto opatření kryto zákonem. Cit. nařízení bylo vydáno — jak bylo již shora řečeno — na základě § 2 lit. e) zák. z 30. dubna 1870 č. 68 ř. z., dle něhož státní správě přísluší úprava veškerého lékárnictví a dohled k němu. V tomto ustanovení není nařizovací moci dáno zmocnění, aby výlohy spojené s úpravou lékárnictví a dozorem k němu neb alespoň některé druhy jich uvalovala na lékárníky. Neobsahuje-li však zákon takového zmocnění, pak odporuje předpis posl. odst. bodu 6 ve znění nař. č. 40 z r. 1901 zákonu. Jiných zvláštních ani všeobecných předpisů, na nichž by bylo lze tento výrok založiti, vůbec není. Zejména nelze náhradu nákladů uložiti na základě § 24 min. nař. ze 3. července 1854 č. 169 ř. z. a to již proto nikoliv, poněvadž nejde o komisionální výlohy nebo poplatky za doručení.
Není-li však takového zvláštního ustanovení zákonného, které by stranám ukládalo povinnost hraditi náklad spojený s rozborem farmac. specialit, o jichž připuštění k výrobě a prodeji bylo zakročeno, nelze tyto náklady právně posuzovati jinak, než jako veškeré ostatní náklady prací, jichž výkon jest v oboru správy zdravotnické positivním zákonodárstvím orgánům správy státní přikázán, a musejí tudíž i náklady ty býti uhrazovány stejně jako náklady správy státní vůbec, a nemůže povinnost k hrazení nákladů takových, primérně postihující stát sám, býti ani zcela ani z části bez výslovného zmocnění zákonného, tedy pouhým nařízením přesunována na strany.
Není tedy ustanovení posl. odst. cit. nař. z r. 1901 ve shodě s platným právem, a jest i výrok úřadu o náhradě výloh za rozbor ohlášených lékárnických specialit o ustanovení to se opírající v rozporu se zákonem; bylo proto nař. rozhodnutí v tomto bodě zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 3698. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 7-10.