NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 1

Čís. 5004.

Na insertní kancelář a prodejnu lístků lze vésti exekuci vnucenou správou.
(Rozh. ze dne 5. května 1925, R I 341/25.)
Exekuční soud zamítl návrh na zpeněžení zabaveného podniku živnosti insertní kanceláře a ústřední prodejny vstupenek do divadla, biografů atd. Důvody: Ve smyslu §u 341 ex. ř. jest zpeněžení podniků koncesovaných jakož i takových, kde jest povinné ohlášení na politické správě, přípustno buď vnucenou správou, nebo veřejnou dražbou. Vnucená správa dále předpokládá, že podnik jest veden aspoň se 4 pomocnými silami, čehož v tomto případě není, neboť osobu dlužníka nelze mezi personál k provozování podniku — jak vysvítá z doslovu zákona — počítati. Rekursní soud povolil navržené zpeněžení. Důvody: Soud prvé stolice, zamítnuv návrh na vnucenou správu dlužníkovy živnosti, posoudil věc nesprávně. Živnost insertní kanceláře a prodejny lístků kanceláře a prodejny lístků nebyla ani prohlášena za koncesovanou (§ 15 zákona ze dne 15. března 1883, čís. 39 ř. zák. a § 23 zákona ze dne 5. února 1907, čís. 26 ř. zák.), ani ne náleží k živnostem řemeslným (§ 1 odstavec druhý a třetí zákona ze dne 5. února 1907, čís. 26 ř. zák.), nýbrž jest živností volnou. Důsledkem toho ustanovení §u 341 ex. ř. nelze v tomto případě vůbec použiti. Ustanovení toto, vztahující se jen na živnosti řemeslné a ony živnosti koncesované, k jichž nastoupení jest třeba zvláštní způsobilosti, jest povahy výjimečné, a nutno je tudíž vykládati přesně a obmeziti jen na skupiny, výslovně jmenované. Zabavená živnost, nenáležejíc do žádné z nich, tudíž zabavení i zpeněžení vnucenou správu připouští a slušelo ji proto povoliti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Pokud spatřuje rekurent nesprávnost napadeného usnesení v tom, že povolena byla na jeho podnik insertní kanceláře a prodejny lístků exekuce vnucenou správou (§ 341 ex. ř.) přes to, že tyto podniky jsou živnostmi koncesovanými, dovodil správně rekursní soud, že tato okolnost není na závadu povolení vnucené správy oněch podniků rekurentových, protože nejde o živnostenské podniky, k jichž nástupu jest potřebí zvláštní způsobilosti (§ 23 živn. ř.) a toliko u těchto podniků a to ještě pokud nejsou rozsahu v §u 341 ex. ř. uvedeného, jest exekuce vnucenou správou podle tohoto §u nepřípustná. Vývody rekurentovy v tomto směru nejsou tudíž opodstatněny. Uvádí-li rekurent, že povolení vnucené správy ohledně insertní kanceláře není také proto po právu, poněvadž podnik tento přísluší spolu jeho manželce, jest toto tvrzení novotou, k níž pro její nepřípustnost (§ 78 ex. ř. a § 520 c. ř. s. a posudek Nejvyššího soudu k tomuto §u) přihlížeti nelze. S tvrzeným vzdáním se prodejny lístků, následkem něhož prý exekuce ohledně tohoto podniku neměla býti povolena, netřeba se blíže obírati, protože podle vlastního údaje v dovolacím rekursu rekurent prodej lístků, tedy uvedený podnik, provozuje. Ani okolnost, na kterou rekurent také ještě poukazuje, že prý při insertní kanceláři záleží na jeho osobních vlastnostech a důvěře zákazníků a že vnucenou správou hrozí tomuto podniku zkáza, nemohla býti důvodem, by povolení vnucené správy bylo odepřeno. Podle zákona (§§ 330—344 ex. ř.) tato okolnost překážkou povolení vnucené správy podniku není, nevýnosnost podniku mohla by býti důvodem zastavení exekuce (§ 129 odstavec druhý ex. ř.). Poukázati jest i k tomu, že povinnému vnucenou správou není vzata možnost, aby se za souhlasu správce na vedení podniku súčastnil (§§ 99 a 334 ex. ř.).

Citace:

č. 5004. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 866-867.