NPD documents search: Váž. tr., 19 (1937)

Čís. 5901.

Předpisu § 1, odst. 1 zákona čís. 562/1919 Sb. z. a n. nelze použiti, jde-li o odsouzení k jiným trestům, nežli k trestu peněžitému nebo k trestu na svobodě, jakož i jde-li o odsouzení s prominutím trestu neb upuštěním od něho.
(Rozh. ze dne 18. května 1937, Zm I 1277/36.) Nejyšší soud jako soud zrušovací vyhověl zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu, pokud jím byl obžalovaný uznán vinným přestupkem podle §§ 413, 419 tr. z., trest prominuit a vysloveno, že výkon trestu se podle §§ 1 a 3 zákona č. 562/1919 Sb. z. a n. odkládá na zkušebnou dobu jednoho roku, a zrušil napadený rozsudek ve výroku, jímž bylo vysloveno, že odsouzení je podminěné.
Důvody:
Zmateční stížnosti, uplatňující důvod zmatečnosti podle čís. 11 § 281 tr. ř., nutno přiznati oprávnění.
Uznav obžalovaného vinným přestupkem podle § 419 tr. z., použil prvý soud vzhledem k tomu, že manželka obžalovaného nežádala za potrestání, ustanovení poslední věty § 419 tr. z. a vyslovil, že se trest nevyměňuje. Zároveň však uznal, že odsouzení je ve smyslu § 1 zákona čís. 562/1919 Sb. z. a n. podmíněné a určil zkušebnou dobu na jeden rok.
Ponechávaje nenapadeným výrok, že se trest ne vyměřuje, správně, že se promíjí, vytýká veřejný žalobce právem, že soud vykročil vyslovením podmíněnosti odsouzení ze své trestní moci.
Podle ustanovení § 1 zák. o podmíněném odsouzení může soud za předpokladu tam uvedeného odložiti výkon trestu peněžitého nebo na svobodě, nepřesahujícího dobu jednoho roku. Uvádí-li zákon výslovně jen tyto dva druhy trestu, jichž výkon lze podmíněně odložiti, vylučuje tím jeho použití při ostatních druzích trestu, zvláště pří trestu ztráty práv a daných povolení (§ 240 c) tr. zák.) — na př. při trestu stanoveném v § 356 tr. z. (viz rozh. č. 2313 Sb. n. s.) — a ovšem také při trestu přísné domluvy, který přichází především v úvahu pří odsouzení pachatele pro přestupek podle § 419 tr. z. V důsledku zásady vyslovené v § 1 zák. čís. 562/1919 Sb. z. a n. nelze pak použiti zákona o podmíněném odsouzení v případech, kdy bylo vysloveno v odsuzujícím rozsudku, že se trest promíjí (na př. § 419 tr. z.), nebo že se od něho upouští (§ 6, odst. 1 zák. č. 48/1931 Sb. z. a n., § 9 zák. č. 108/1933 Sb. z. a n.).
Vysloví-li soud, jako v souzeném případě, při odsouzení pro přestupek podle § 419 tr. z., že se trest promíjí, nemění se tímto výrokem nic na výroku o vině a odsuzující povaze rozsudku, neboť nastávají všechny následky odsouzení, zejména také ztráta zachovalosti. Postavení odsouzeného, jemuž byl trest prominut, je vzhledem k postavení osoby odsouzené podmíněně k trestu potud příznivější, že se trest promíjí neodvolatelně a nezměnitelně již okamžikem pravoplatnosti rozsudku. Podmíněné odsouzení má sice účinek, že trest vyslovený rozsudkem se nevykoná, avšak tento účinek je závislý na splnění podmínky, že se odsouzený osvědčí, resp. že bude vydáno v tomto smyslu soudní rozhodnutí (§ 1, odst. 2 a § 2, odst. 2 zák. o podm. odsouzení). Teprve je-li tato podmínka splněna (její splnění vysloveno soudním výrokem, má odsouzený jistotu, že trest nebude na něm vykonán. Rozsudkový výrok, jímž byl trest prominut, týká se v případech, kde není jiného zvláštního předpisu, právě jen trestu a nikoli právních následků odsouzení, které při podmíněném odsouzení v případech osvědčení pomíjejí v rozsahu zákonem stanoveném. Tyto následky, najmě ztráta zachovalosti, mohou býti v případě prominutí trestu odčiněny jen zahlazením odsouzení.
Ježto vzhledem k tomu, co uvedeno, může při podmíněném odsouzení nastati odklad výkonu trestu jen tam, kde to § 1, odst. 1 zák. o podm. ods. připouští, totiž v případě odsouzení k trestu peněžitému nebo trestu na svobodě, jsou odsouzení k jiným trestům, než k těmto výlučně uvedeným, jakož i odsouzení s prominutím trestu nebo upuštěním od něho vyloučena z použití § 1, odst. 1 zák. čís. 562/1919 Sb. z. a n.
Správnosti toho nasvědčují i ustanovení zákona o ochraně ctí čís. 108/1933 Sb. z. a n. Podle § 9, odst. 1—3 cit. zák. upustí soud obligatorně nebo může upustiti od uložení trestu za předpokladů tam stanovených. § 10 téhož zákona praví, že výrok, kterým soud upustil od uložení trestu, má účinky prominutí trestu, a stanoví dále; »Nebude-li vinník do dvou let od právoplatnosti takového výroku znovu odsouzen, může býti takové jeho odsouzení zahlazeno, i když tu nejsou ostatní podmínky zahlazení odsouzení podle zákon ze dne 14. června 1928, čís. 111 Sb. z. a n.« Toto ustanovení nemá jiný smysl a účel, než že zákonodárce vyšel ustanovením kratší lhůty k zahlazení vstříc požadavku, aby odsouzený, u něhož bylo upuštěno od trestu, nebyl co do následků odsouzení na tom: hůře, než podmíněně odsouzený k trestu. Opatření toto) učinil zákonodárce právě u vědomí, že vzhledem k ustanovení § 1, odst. 1 zák. čís. 562/1919 Sb. z. a n. nelze odložiti podmíněné odsouzení, pří kterém bylo upuštěno od trestu podle § 9 zák. čís. 108/1933 Sb. z. a n., jak tomu byl dán výraz výslovně i v důvodové zprávě vládního návrhu tisk 830, str. 22.
Z toho plyne, že ustanovení § 1, odst. 1 zák. čís. 562/1919 Sb. z. a n. je nutno pojímati striktně a omeziti tedy jeho použití jen na odsouzení k trestu na penězích a na svobodě a nerozšiřovati je na odsouzení k jiným trestům a na odsouzení bez vyslovení trestu.
Také zákon o trestním soudnictví nad mládeží ze dne 11. března 1931, č. 48 Sb. z. a n., zná upuštění od uložení trestu (§ 6, odst. 1). Tento výrok má podle téhož zákona účinky prominutí trestu (§ 6, odst. 3), odsouzení se nezapisuje do rejstříku trestů (§ 6, odst. 4) a následky odsouzení zde nenastávají (§ 10). Zde je již pojmově vyloučeno použití § 1, odst. 1 zák. čís. 562/1919 Sb. z. a n.), neboť podrobná zákonná úprava ve shodě i s tendencí zákona poskytuje mladistvému odsouzenému s použitím § 6, odst. 1 zák. čís. 48/1931 Sb. z. a n. postavení tak příznivé, že nezbývá již nic, v čem by je mohlo použití zákona o podmíněném odsouzení zlepšiti. Výrok stížností napadený je tudíž porušením kategorického předpisu zákona o podmíněném odsouzení, totiž ustanovení § 1, odst. 1 tohoto zákona v částí, jejíž použití nepodléhá volnému soudcovskému uvážení. Nedbáním tohoto velícího předpisu vykročil prvý soud ze své trestní moci. Odůvodněné zmateční stížnosti bylo proto vyhověti a napadený výrok zrušiti.

Citace:

čís. 5901. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 19, s. 228-231.