Čís. 14105.

Jde o ryze majetkový nároky domáhá-li se zletilé dítě na manželském otci zaplaceni výživného za určitou dobu, po kterou se nemohlo samo vyživovati.
(Rozh. ze dne 18. ledna 1935, R I 1642/34.)
Žalobě podle § 139 obč. zák. podané u okresního soudu zletilým manželským synem proti otci o zaplacení výživného za určitou dobu, po kterou se žalobce nemohl sám vyživovali, prvý soud vyhověl, zamítnuv námitku věcné nepříslušnosti opřenou o ustanovení § 50 čís. 3 j. n., ježto žalobou je vymáhán nárok ryze majetkový. Odvolací soud zrušil rozsudek prvého soudu i s řízením mu předcházejícím pro zmatečnost a žalobu odmítl. Z důvodů odvolacího soudu: Jde o závazek žalovaného vyvěrající z jeho poměru jako otce k žalujícímu manželskému dítěti. Uplatňují-li se tyto nároky žalobou, nejde o rozepři ryze majetkovou. Náleží proto rozhodovali v těchto rozepřích bez ohledu na výši zažalovaného výživného podle § 50 čís. 3 j. n. k výlučné příslušnosti sborových soudů prvé stolice. Poněvadž okresní soud nemohl se státi příslušným k projednání rozepře ani výslovnou úmluvou stran, jest rozsudek i řízení jemu předcházející podle § 477 čís. 3 c. ř. s. zmatečné.
Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a uložil mu, by o věci znovu jednal a rozhodl.
Důvody:
Nárokem ryze majetkovým ve smyslu § 50 odstavec druhý čís. 3 j. n. nelze rozuměti jen nárok, při němž i právní základ i uplatňovaný předmět patří k majetkovému právu. Právním základem žaloby, o niž jde, jest sice osobní právo žalobce na výživu, jež mu přísluší podle §§ 139, 141 obč. zák. proti žalovanému jako jeho manželskému otci, než žalobce dovozuje z tohoto práva a uplatňuje žalobou nárok na zaplacení 300 Kč a 600 Kč. Předmětem sporu jest proto peněžitá pohledávka, tudíž majetkový nárok žalobcův, mající arciť svůj zdroj v §§ 139, 141 obč. zák. Věcná příslušnost řídí se proto podle § 40 odstavec první j. n. výší žalobního nároku, t. j. 900 Kč, neboť jde o pohledávku jednotnou, spočívající na témže skutkovém a právním důvodu. V rozhodnutí čís. 1990 sb. n. s. vyslovil sice nejvyšší soud zásadu, že pro spor děda (báby), jímž domáhá se na vnuku (vnučce) plnění výživného, jest výlučně příslušným sborový soud prvé stolice (§ 50 odstavec druhý čís. 3 j. n.), než v rozhodnutí čís. 4040 sb. n. s. vyslovil v souhlasu s judikátem bývalého vídeňského nejvyššího soudu čís. 253 názor, že nárok manželčin na výživné o sobě jest nárokem ryze majetkoprávním, a není příčiny, by nebyl posuzován obdobně nárok zletilého syna proti manželskému otci. Ustanovení § 58 j. n. nepřichází v souzeném případě v úvahu, poněvadž se žalobce nedomáhá opětujících se požitků a plnění, nýbrž zaplacení výživného za určitou dobu, po kterou se nemohl sám vyživovati.

Citace:

č. 14105. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 78-79.