NPD documents search: Váž. tr., 17 (1935)

Čís. 8829

Nelze zamítnouti žalobu, ani pro tentokráte, byla-li projevena ochota k vzájemnému plnění. Byl-li projev učiněni, jest vzájemný závazek pojati db rozsudečného výroku i z úřední moci.
Předpis § 8 lichevního zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. v doslovu novely ze dne 25. dubna 1924, (čís. 80 sb. z. a n. platí jen pro byty, nikoliv i pro obchodní místnosti.
(Rozh. ze dne 23. března 1929, Rv I 1441/28.)
Žalobkyně pronajala žalovanému počínajíc 1. říjnem 1927 na pět let kancelářské místnosti za 2000 Kč roční činže a 25.000 Kč stavebního příspěvku, splatného ročně po 5000 Kč vždy počátkem nájemného roku. Ježto žalovaný nezaplatil část stavebního příspěvku připadající na dobu od 1. října 1927 do 30. září 1928, žalovala ho žalobkyně o zaplacení 5000 Kč. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalovaného, ale doplnil rozsudečný výrok soudu první stolice v ten smysl, že žalovaný jest povinen »proti vydání klíčů od najatých místností« zaplatiti žalobcům 5000 Kč.
Důvody:
Dovolatel uplatňuje jen důvod § 503 čís. 4 c. ř. s., a to v těchto směrech: 1. že jeho odsouzení k placení není v rozsudku obmezeno vzájemným závazkem žalobců k vydání klíčů, a 2. že smlouva jest podle zákona o trestání válečné lichvy nicotná. K čís. 1, Žalovaný namítal v první stolici mimo jiné také předčasnost žaloby z důvodu, že mu žalobci nevydali klíče od najatých místností, ač je dopisem ze dne 17. října 1927 žádal, čímž patrně chtěl říci, že mu žalobci neodevzdali nájemní předmět do užívání a tím nesplnili smlouvu se své strany (§ 1096 obč. zák.). Žalobci na to ve sporu prohlásili, že klíče jsou a byly žalovanému k disposici. Není důvodu pro zamítnutí žaloby, a to ani pro tentokráte, neboť podle § 1052 obč. zák., který vyslovuje zásadu pro všechny úplatné smlouvy, stačí projev ochoty ke vzájemnému plnění. Tento projev byl učiněn. Pak ale jest vzájemný závazek pojati do rozsudkového výroku i z úřední moci (srov. rozh. čís. 2728, 3423, 7461 sb. n. s.). V tom směru bylo tedy ve smyslu vývodů dovolání doplniti rozsudečný výrok, Čímž však žalovaný se svou námitkou předčasnosti žaloby nezvítězil a zůstává odsouzen k placení zažalované sumy, jak bylo právem uznáno v nižších stolicích.
K čís. 2. žalovaný učinil v žalobní odpovědi jen docela všeobecnou námitku, že žalobní nárok jest nedovolený podle zákona ze dne 25. dubna 1924, čís. 80 sb. z. a n., ale nijak tuto námitku nesubstancoval, takže nelze posouditi, v čem lichvu viděl. Myslil-li tím přestupek podle § 8 zák. ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. v doslovu čl. I. čís. 1 b) zmíněného zákona čís. 80/1924 sb. z. a n., záležející v tom, že se trestá pronajímatel, jenž si dává poskytovati nebo slibovati mimo nájemné prospěch majetkový za to, že pronajímá byt, nebo jeho část, přehlédl, že tento předpis platí právě jen pro byty, nikoli pro obchodní místnosti, o které tu jde. Zákon mluví jen o bytu nebo jeho části a zpráva ústavněprávního výboru tisk 4433/1924 praví k tomuto zákonu výslovně, že se toto ustanovení »týká jen bytů, nebo jejich částí, nikoli místností k provozování živnosti«. Netřeba se tedy obírati ani předpisem § 17 čís. 568 z roku 1919 sb. z. a n., jak učinil odvolací soud.

Citace:

č. 8829. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 453-454.