Čís. 4311.

Předpis §u 370 ex. ř. vztahuje se pouze na konečné rozsudky prvé stolice. Ustanovení §u 371 čís. 1 ex. ř. netýká se útrat odvolacího řízení.
(Rozh. ze dne 29. října 1924, R II 362/24.)
Soud prvé stolice povolil exekuci ku zajištění útrat odvolacího řízení. Rekursní soud zamítl exekuční návrh. Důvody: Pro peněžitý nárok, jenž přiznán byl rozsudkem prvé stolice, potvrzeným soudem odvolacím, lze sice, když proti rozhodnutí druhé stolice vzneseno bylo odvolání, povoliti zajišťovací exekuci dle §u 371 čís. 1 ex. ř. v novém doslovu i bez osvědčení, v §u 370 ex. ř. žádaného. Jest tedy v případě takovém pro povolení zajišťovací exekuce exekučním titulem rozsudek prvního soudu. Rozhodnutí o útratách sporu, pro něž žádáno jest za exekuci zajišťovací, jest rozhodnutím druhé stolice a netvoří takového exekučního titulu prvé stolice, vždyť nejde o výrok odvolacího soudu, potvrzující stejné rozhodnutí soudu prvního, nýbrž o výrok nový a na takový případ ustanovení §u 371 čís. 1 ex. ř. se nevztahuje (»Exekuce na základě rozsudku, první stolicí potvrzeného«). Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stěžovatelovo tvrzení, že návrh na povolení zajišťovací exekuce ohledně odvolacích útrat neopíral o § 371 ex ř., nýbrž o § 370 ex. ř., odporuje spisům, a je toto tvrzení, nejsouc obsaženo v řečeném návrhu, v opravném řízení nepřípustnou novotou. Proto rekursní soud správně posuzoval oprávněnost navržené zajišťovací exekuce pouze s hlediska §u 371 ex. ř., a to ovšem správně, čemuž konečně stěžovatel ani neodporuje, poukazuje ku zdejšímu rozhodnutí sb. n. s. čís. 297. Leč i kdyby bylo lze stěžovateli přisvědčiti, že skutečně jest nebezpečenství pro vydobytí jeho pohledávky, návrh jeho by neobstál ani s hlediska §u 370 ex. ř. Podle tohoto může býti exekuce zajišťovací povolena na základě konečného rozsudku. Takovým jest podle §u 390 c. ř. s. na rozdíl od mezitímného rozsudek, kterým jest rozepře buď úplně, nebo částečně, ale s konečnou platností v prvé stolici vyřizována. Není jím rozsudek odvolacího a dovolacího soudu. To vyplývá také právě z §u 371 č. 1 ex. ř., v němž je zdůrazněno, že exekučním titulem pro zajišťovací exekuci může býti pouze rozsudek prvé stolice. Ale to vyplývá dále z úvahy, že byla-li zajišťovací exekuce povolena, vztahuje se podle § 216 poslední odstavec a 286 poslední odstavec ex. ř. nabyté právo zástavní na všechny útraty procesní a exekuční, pokud to zákon zvláště dopouští, tedy vztahuje se i na útraty odvolacího a dovolacího řízení, byť i pro tyto přirozeně podle zákona zajišťovací exekuce nemohla býti povolena. Domáhá-li se tedy věřitel pro odvolací útraty soudcovského práva zástavního, přehlíží, že jíž takového práva nabyl zajišťovací exekucí zahájenou a vykonanou podle rozsudku první stolice jako exekučního titulu. Z toho jasně vysvitne, proč zákon omezil v §u 370 ex. ř. exekuční tituly tamže uvedené mezi jiným pouze na konečné rozsudky, tedy na rozsudky prvé stolice.

Citace:

č. 12196. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/2, s. 671-673.