NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 1

Čís. 15940.

Jestliže okresní nemocenská pojišťovna svému zaměstnanci, s nímž bylo možno zrušiti služební poměr jen po provedeném kárném řízení, oznámila, že ho disciplinární komise uznala kárně vinným, avšak, překročujíc meze svého oprávnění, se usnesla i na tom, aby prozatím nebyl propuštěn ze služeb žalované pod podmínkou, že v budoucnu vyhoví všem svým povinnostem a že zaměstnanec učiní prohlášení, že souhlasí s tím, aby byl propuštěn ze služeb žalované bez kárného řízení, poruší-li v budoucnu své povinnosti, jest změna služební smlouvy v otázce propuštění zaměstnance bez kárného řízení dosažena nespravedlivou pohrůžkou (§ 870 obč. zák.), projevil-li zaměstnanec souhlas s takovouto změnou.
(Rozh. ze dne 18. března 1937, Rv I 2644/36.)
Žalobce, definitivní úředník žalované okresní nemocenské pojišťovny v L., jenž podle kolektivní smlouvy mohl býti propuštěn z jejích služeb jen po provedeném kárném řízení a kterého žalovaná propustila dnem 31. července 1925 bez provedení tohoto řízení, domáhá se jednak určení, že trvá jeho definitivní služební poměr u žalované pojišťovny, jednak zaplacení služného od 9. listopadu 1932, t. j. za poslední tři léta před podáním žaloby. Soud prvé stolice uznal podle žaloby. Odvolací soud zamítl žalobu.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek soudu prvé stolice.
Důvody:
Žalovaná pojišťovna též namítla, že zvláštní dohodou se žalobcem byl jeho definitivní služební poměr proměněn ve služební poměr, který byl zrušitelný, aniž bylo provedeno o služebním provinění žalobcově
21* kárné řízení. Sjednání zvláštní dohody uvedeného obsahu dovozuje žalovaná pojišťovna z prohlášení žalobcova ze dne 13. května 1925, podle kterého žalobce souhlasil s tím, aby byl propuštěn ze služeb žalované pojišťovny bez kárného řízení, jestliže v budoucnu v nejmenším poruší své povinnosti. Žalovaná připustila, že toto prohlášení žalobcovo bylo odpovědí na dopis ze dne 13. května 1925, který mu sama doručila, jehož obsah ani nepopřela a v kterém bylo žalobci oznámeno, že disciplinární komise uznala žalobce vinným porušením povinností, že se však usnesla, aby prozatím nebyl propuštěn ze služeb, a to pod podmínkou, že v budoucnu učiní zadost všem svým povinnostem, a učiní-li prohlášení, jehož obsah byl právě uveden. Z řečeného prohlášení žalobcem skutečně učiněného nemůže však žalovaná pojišťovna dovozovati sjednání změny služebního poměru definitivního ve služební poměr beze všeho vypověditelný, ježto žalobce právem namítá proti jeho závaznosti, že souhlas se změnou služební smlouvy v něm projevený neučinil svobodně, byv k němu donucen nespravedlivou pohrůžkou žalované pojišťovny (§§ 869, 870 obč. zák.). V obsahu dopisu ze dne 13. května 1925, žalobci žalovanou samou doručeného, jest spatřovati pohrůžku propuštěním ze služby, neučiní-li žalobce prohlášení v dopise tom dotčené, neboť se v něm uvádí, že disciplinární komise uznala žalobce vinným a jen prozatímně neuznala na trest propuštění, takže pro žalobce bylo zřetelně vyjádřeno, že bude uznáno na jeho propuštění, neučiní-li prohlášení v dopise mu doručeném již také přesně co do obsahu vyznačené. Měl tudíž žalobce volbu jen mezi propuštěním v kárném řízení, z něhož mu byl již oznámen výrok o vině, nebo vydáním prohlášení v dopise ze dne 13. května 1925 uvedeného, kterému zaručovalo, že zůstane nadále ve službách pojišťovny, ovšem za zhoršených služebních podmínek, pokud šlo o zrušitelnost služebního poměru. Jsa na žalované pojišťovně hospodářsky závislý, musel žalobce míti podle obsahu doručeného mu dopisu důvodnou obavu z majetkové újmy hrozící mu z propuštění ze služeb u žalované pojišťovny, a neprojevil proto svou vůli svobodně, vydal-li prohlášení o změně své služební smlouvy, nýbrž učinil tak z důvodné bázně. Tato důvodná bázeň byla vyvolána pohrůžkou, kterou nutno podle obsahu dopisu ze dne 13. května 1925 pokládati za nespravedlivou. Kárné řízení bylo podle své podstaty určeno k tomu, aby služební provinění žalobcovo bylo zjištěno objektivním způsobem, a výsledků tohoto šetření smělo býti proto užito jen k tomuto vlastnímu účelu kárného řízení, nikoli však k tomu, aby žalobci ještě dříve, než byl vysloven, trest za jeho provinění, bylo oznámeno, že byla uznána jeho vina, že však mu bude částečně prominuta, jen když svolí k změně služební smlouvy ve svůj neprospěch. Využila-li žalovaná pojišťovna přesto rozhodnutí kárné komise, (překročující meze oprávnění), znajíc nedovolený obsah tohoto rozhodnutí, k nátlaku na žalobce, aby dosáhla změny služební smlouvy v jeho neprospěch, šlo nepochybně objektivně i subjektivně o pohrůžku nespravedlivou a nemohlo dojíti způsobem žalobce zavazujícím k platné změně definitivního služebního poměru žalobcova ve služební poměr, který by žalovaná pojišťovna byla mohla zrušiti, aniž bylo proti žalobci provedeno kárné řízení. Žalobce jest proto dosud definitivním úředníkem žalované pojišťovny a jest odůvodněn jeho žalobní nárok na určení, že tento definitivní služební poměr trvá. Z toho, že žalobce podal žalobu na určení trvání tohoto služebního poměru teprve v roce 1935, neplyne, že se vzdal námitky neplatnosti svého prohlášení ze dne 13. května 1925, neboť námitka ta mu zůstala zachována pro případ, kdyby se žalovaná uvedeného jeho prohlášení dovolávala. Že by námitka sama byla promlčena, nebylo žalovanou pojišťovnou ani uplatněno.

Citace:

Čís. 15940.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 355-357.