NPD documents search: Váž. civ., 5 (1923)

Čís. 2437.

Zajištění půdy drobným pachtýřům (zákon ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb..).
Domovní zahrádky nejsou zemědělským pozemkem, pachtýři trávy z nich nepřísluší požadovací nárok.
Požadovací nárok vztahuje se i na meze mezi pozemky, třebas nebyly propachtovány.
Byly-li do vlastnictví přiznány meze, jež pachtýř neměl spachto- vány, i s osázeným na nich stromovím, jest stanoviti přejímací cenu
stromů dle cen nyní běžných.
(Rozh. ze dne 27. března 1923, R II 88, 89/23.)
Soud prvé stolice nepřiznal drobným pachtýřům do vlastnictví pozemek č. kat. 114, maje za to, že jeho hlavním užitkem jsou stromy, nikoliv tráva, již pouze pachtýři brali, přiznal jim však jiné pozemky i s mezemi a stromy na těchto mezích a určil přejímací cenu za pozemky i stromy dle cen roku 1913. Rekursní soud 1. k rekursu pachtýřů usnesení prvého soudu, pokud jím nebyl přiznán pachtýřům pozemek č. k. 114, zrušil a nařídil prvému soudu, by o požadovacím nároku znovu rozhodl; 2. k rekursu vlastnice, pokud směřoval proti přiznání mezí a stromu na nich pachtýřům, nevyhověl, vyhověl mu však potud, že zvýšil přejímací ceny za stromy. Důvody: ad 1. Právem klade první soudce důraz na užitek ze stromů na jedné a z půdy samé na druhé straně, poněvadž rozhodnutí otázky, zda ovocné sady podléhají výkupu drobných pachtýřů, dle §u 1 (5) zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. а n., závisí na zjištění, zda převládá za pravidelných poměrů užitek z ovoce, braný vlastníkem pozemku, či užitek zemědělský, braný pachtýřem. Zjištění první stolice v tomto ohledu neodpovídá však skutečným poměrům. Vzhledem k dobrozdání znalců nemůže býti ani řeči o tom, že užitky z půdy jsou jen užitky vedlejšími a že požadovací právo drobných pachtýřů ve smyslu §u 1 (5) cit. zák. jest vyloučeno, nýbrž jedná se tu o parcelu, která podléhá též výkupu ad 2. Dle úmyslu zákonodárce má zemědělská půda býti drobným pachtýřům přiznána potud, pokud na ní po zákonnou dobu hospodařili a jí jako své užívali, a není rozhodným pro vznik požadovacího práva označení pozemku v katastru, nýbrž skutečný stav užívání. První soudce zjistil, že sporné plochy jsou nepatrnými úzkými pruhy, které přiléhají k parcelám, požadovatelum pravoplatně přiznaným, že tvoří meze těch parcel a že současně s přiznanými pozemky byly pachtýři užívány tím způsobem, že z nich brali trávu, kdežto velkostatek bral užitek ze stromu. Drobní pachtýři užívali mezí jako částí pronajaté půdy a to vším právem, ježto skutečně jde o příslušenství dle §u 294 obč. zák. Stěžovatelka sama uvádí, že za příslušenství nemovitosti jest považovati věc vedlejší, kterou vlastník nebo zákon určil pro stálé užívání věci hlavní. Meze slouží, jak první soudce správně uvádí, přiznaným pozemkům, poměr mezí k těmto pozemkům jest poměr věci vedlejší, které se stále užívá ve prospěch věci hlavní, a, ježto dlouholeté užívání dle zákona zastupuje vuli vlastníka, jedná se tu o příslušenství dle ustanovení §u 294 obč. zák. Právem proto první soudce pachtýřům přiznal požadované meze a stromy, které dle §u 294 obč. zák. sdílejí osud půdy, a rozhodl i správně otázku hlavních užitků v tom smyslu, že nelze přihlížeti jen k užitkům mezi, nýbrž i k užitkům celých pozemků, které požadovatelům byly přiznány. Ospravedlněn jest rekurs, pokud brojí proti tomu, že náhrada za stromy byla určena dle jejich ceny v roku 1913 a ne dle ceny v roku 1919. § 8 zákona ustanovuje sice, že náhrada za požadovaný pozemek se řídí cenou pozemků v téže krajině v roku 1913. Zákon mluví o přejímací ceně za požadované pozemky, z čehož se dá souditi, že se ustanovení §u 8 vztahuje pouze na půdu a na věci, které dle výslovného ustanovení zákona (§ 3, 28) jsou též předmětem požadovacího práva. Na stromy však, které sdílejí osud věci hlavní jen proto, že jsou stále s pozemky spojeny, se § 8 nevztahuje a nejedná se tu vůbec o ceny přejímací v technickém smyslu slova, nýbrž o cenu kupní, která se řídí podle doby, kdy požadovatel svůj nárok uplatnil. To se stalo v roku 1922, ježto však, jak známo, ceny se od roku 1919 do roku 1921 nezměnily, byla náhrada určena dle posudku znalců okresního soudu, kteří stromy odhadli dle jejich ceny v roku 1919.
Nejvyšší soud obnovil ohledně pozemku č. k. 114 usnesení prvého soudu, jinak dovolacímu rekursu vlastnice nevyhověl; dovolací rekurs pachtýřu zamítl.
Důvody:
Jde o zahradu, rozkládající se se dvou stran kolem dvora a ohraničenou z části zdí, z části živým plotem a z části tyčkovým plotem, tedy o zahradu domovní. To je zjištěno nálezem znalců, ač jich k tomu ani třeba nebylo a stačilo soudní ohledání. Avšak zákon zahrady domovní zásadně vylučuje z práva požadovacího, aspoň potud, pokud pronajata byla pouze tráva, nebo jiný výtěžek půdy, nikoli také stromoví. Neboť že zákon v §u 1 (4) požad. zák. myslí, uváděje zahrady, na zahrady domovní, vyplývá z toho, že mluví při nich o trávě, jíž právě domovní zahrady pravidelně zarostly bývají, kdežto t. zv. zahrady polní se vzdělávají jako role. A tu právě zákon a priori trávu při
zahradách domovních prohlásil za užitek vedlejší, a to právem, protože domovní zahrada nezakládá se vůbec za tím účelem, aby vynášela trávu, nýbrž pouze k vůli stromoví, a to jednak k vůli ovoci a jednak, a to snad ještě mnohem častěji, ku zpříjemnění bydliště, pročež tam, kde hospodáři na výnosu vůbec nezáleží, zakládá se taková zahrada jako park,
jenž vůbec ničeho nevynáší, naopak nákladu vyžaduje. Trávník v selských zahradách vůbec se nepěstuje, nýbrž roste sám, protože puda se nevzdělává a ježto tu tráva už jednou je, ovšem se jí užije. Ale že učel zahrady je jiný, tedy je tráva vždy užitek vedlejší. Máť zahrada, jak z vylíčeného plyne, po výtce účel a tudíž i cenu immaterie1ní.
Tak vlastně není ani pozemkem zemědělským a to zákon sám uznává, když v §u 2 stanoví, že požadovací právo pachtýřovo vztahuje se i na stavení obytná, dvorky a domovní zahrádky užívané na základě téhož pachtovního poměru, jako pozemky zemědělské. Tu zřejmo,
že se domovní zahrádky staví na roven obytnému stavení a dvorku, což zajisté pozemek zemědělský není, neboť kdyby byl, nebylo §u 2 vůbec třeba, nebo pak by stačil § 1, jenž pozemky zemědělské požadovacímu právu už podrobil. Že komplex domovních pozemků za zemědělskou
půdu nepokládá, dokazuje tu zvláště slůvko »i«, jež vždy přičiňuje člen, jenž by jinak vyloučen byl. Že dvůr, jak pachtýři v stížnosti své k rekursnímu soudu uvedli, přestal býti dvorem, může míti jen smysl, že přestal býti dvorem v zemědělském hospodářském smyslu, t. j. že se z něho neobhospodařuje, že není středem zemědělského celku. Že však jako soubor budov existuje, vyplývá z nálezu znalců, kteří zahradu kolem něho rozloženou nalezli. Ale toto je hlavní, neboť dokud existuje stavení, k němuž zahrada byla určena, je to pořád zahrada domovní, vždyť jsou mnohé budovy se zahradou, jež vůbec zemědělských pozemků nemají, a právě o těch tím méně lze tvrditi, že jsou předmětem požadovacího práva, na př. když fara záleží jen z budovy a zahrady, a farář trávu (právě proto!) pronajímá. Že však v tomto případě pachtýři měli jen trávu v pachtu, je nesporno, sami ve svém rekursu z toho vycházeli. Není tedy nárok jich důvodný. Meze slouží k tomu, aby oddělovaly od sebe pozemky, a nemají tedy samostatného účele a mohou náležeti vždy jen majitelům pozemků, které rozhraničují, buď jen jednomu z nich neb oběma poměrně. Právně by se dalo sice myslit samostatné majitelství meze, ale hospodářsky nikoli, aspoň v pravidelných případech ne, to by musily býti zcela zvláštní okolnosti, aby takovou hospodářskou výjimku vyžadovaly, takových se tu však nenaskytá. Právem tedy nižší stolice přiznaly požadovatelům pruhy jako příslušenství sousedních pozemků i tam, kde je s pozemky těmi pronajaty neměli. Nevadí, že pruhy ty jeví se jako svahy řadou stromů posázené a že stromů těch pachtýři neužívali, nýbrž nejvýše trávu. K dovolacímu
rekursu pachtýřů: Nepopírá se ani v dovolací stížnosti, že pachtýři stromu v pachtu neměli. Kdyby tak bylo bývalo, pak ovšem by zásada §u 8, že rozhodny jsou ceny z roku 1913, platila i pro stromy. Jinak však nikoli, neboť stromů se jim dostává mimo jejich právo pachtovní. Správně tedy vzata byla rekursním soudem běžná nyní cena stromů.

Citace:

Rozhodnutí č. 2437. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 530-533.