NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 1

Čís. 2607.

Promlčení nároku na náhradu škody počíná teprve, je-li vědomost poškozeného o nároku a jeho rozsahu úplná.
V tom, že nedospělý venkovan, překročuje jízdní dráhu, nezachoval se zcela dle uličního řádu hlavního města, nelze ještě spatřovati jeho spoluzavinění na úrazu, jenž vozidlem byl mu při tom způsoben.
Kdo překračuje jízdní dráhu, jest oprávněn, předpokládati, že řidiči vozidel dbají předpisů uličního řádu, a dle toho se zaříditi.
(Rozli. ze dne 9. května 1923, Rv I 29/23.)
Žalobce, 11letý venkovan, přecházel 9. srpna 1920 živou třídou hlavního města, při čemž byl zachycen automobilem žalovaného, jedoucím po nesprávné straně ulice, a těžce poraněn. Žalobu o náhradu škody uznal procesní soud prvé stolice zcela, odvolací soud z polovice co do důvodu po právu. Nejvyšší soud obnovil k žalobcovu dovolání rozsudek prvého soudu a nevyhověl dovolání žalovaného.
Důvody:
Nesprávné právní posouzení spatřuje žalovaný v tom, že odvolací soud odmítl námitku promlčení dle §u 6 a) zákona ze dne 8. srpna 1908, čís. 162 ř. zák. Vadnost právního názoru odvolacího spatřuje dále v tom, že druhá stolice šestiměsíční lhůtu tohoto předpisu považuje za promlčecí, ale pak uvádí v závorce »preklusivni«. Sběhlý poklesek nemůže ničeho meniti na tom, že odvolací soud považuje tuto lhůtu správně za promlčecí, jak to vyplývá zřetelně z jeho důvodu, takže nebylo potřebí z tohoto nedopatření těžiti. Dle §u 6 shora cit. zák. promlčuje se nárok z náhrady škody v šesti měsících ode dne, kterého poškozený nabyl vědomosti o škodě a o osobě, škodou povinné. Vědomost o škodě a jejím rozsahu musí býti úplná. Jest přirozeno, že žalobce, ani jeho zákonitý zástupce nemohl míti o pravém rozsahu úrazu, a tím vzešlé škody úplné vědomosti už v prvých dnech po úrazu, jak správně rozpoznal soud prvé stolice, zvláště když podle spisů a v nich nepopřeného tvrzení žalobcova byl žalobce úraz utrpěvší teprve dne 28. srpna 1920 propuštěn z nemocničního ošetření, což sluší v tomto případě považovati za onen den, kdy mohl míti o rozsahu úrazu a tím také své škody úplnou vědomost. Byla-li žaloba podána dne 10. února 1921, stalo se to v době, kdy ještě nebyla promlčena a není potřebí obírati se dalšími vývody dovolacími po této stránce.
Naproti tomu jest opodstatněn dle čís. 4 §u 503 c. ř. s. žalobcem uplatněný důvod dovolací, neboť se v otázce spoluviny na úrazu nedostalo sporné věci u odvolacího soudu správného rozsouzení právního. Byť i § 20 uličního řádu platného v den úrazu, o který jde, pro pouliční obvod pražský (vydaný dne 31. ledna 1908) nařizoval, aby, vkročí-li kdo do jízdní dráhy, dal sám pozor na přijíždějící vozy a rychle se jim vyhnul, přece jenom nesmí býti přehlíženo, že jízdní řády jsou vydány proto, aby upravovaly uliční provoz. Nemůže býti požadováno na chodci, aby vstoupí-li třeba í na zvláště oživené křižovatce do jízdní dráhy, předpokládal, že vozidla, jichž zvláštní nebezpečnost zákon sám uznává, nejezdí podle předpisu uličního řádu, že, jak odvolací soud zjistil o autu žalovaného, jedou proti předpisům uličního řádu pražského po nesprávné straně ulice, že řidič nedává výstražného znamení, a ač zajíždí na křižovatku ulic, jede větší rychlostí než 6 km za hodinu, kteroužto rychlost připouští na pražských křižovatkách uliční řád jako nejvyšší rychlost, tedy aby chodec předpokládal, že se provoz na křižovatce neřídí vůbec uličním řádem a dle toho předpokladu svou, jemu §em 20 shora cit. uličního řádu uloženou pozornost zařizoval. Není vůbec nedbalostí, když chodec do jízdní dráhy vstoupivší obrátí zřetel jenom na platné předpisy jízdního řádu. To všecko tím spíše platí u žalobce, jedenáctiletého hocha venkovského, u něhož nelze dobře předpokládati, že by byl obeznámen s jízdním řádem pražským, na němž proto nelze požadovati více opatrnosti, nežli na osobě dospělé s jízdním řádem pražským obeznámené. Odvolací soud žalobci s hlediska §u 1297 obč. zák. ukládá příliš těžké břímě velkoměstské pozornosti, ač takový chlapec má zvýšený nárok na přesné zachování jízdního řádu už ze zákona nebezpečným vozidlem žalovaného. Plyne z toho všeho, uváží-li se, že se žalobce podle zjištění soudu prvé stolice, jež si arci odvolací soud osvojil nesprávně, rozhlédl sice směrem ku Praze, ale nikoli ku výstavišti, že žalobce na svém úrazu nemá žádné viny a že na škodlivé události jest vinno jedině jednání žalovaného. Bylo-li vedle toho zjištěno, že se žalovaný, řídě auto, provinil proti předpisům jízdního řádu. majícím zabrániti všem a tedy i nahodilým úrazům, bylo by i použití §u 1311 obč. zák. odůvodněno, podle kterého by žalovaný ručil i za nahodilé a nezaviněné úrazy, k nimž by určitě nedošlo, kdyby se byl zachoval přesně dle jízdního řádu.

Citace:

č. 10 720. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 282-283.