Č. 7605.

Jazykové právo: I. * Předpis čl. 8, odst. 7 jaz. nař. č. 17/1926 o ukládání donucovacích pokut má svůj zákonný podklad ve zmocnění § 8, odst. 4 jaz. zák. a neodporuje § 111, odst. 2 úst. listiny. — II. Platnost jaz. nař. č. 17/1926 není dotčena tím, že není podepsáno všemi ministry. — III. Příslušník jazykové menšiny, jazyka státního neznalý, nemá přímo ze zák. jaz. nároku, aby jako svědek byl vyslýchán jazykem menšinovým, ač podmínky § 2 jaz. zák. nejsou dány.
(Nález ze dne 4. prosince 1928 č. 25 524.)
Věc: JUDr. Rudolf L. v M. (adv. Dr. Em. Patz z Prahy) proti ministerstvu spravedlnosti o jazykové právo.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Krajský soud v Mor. Ostravě požádal ve sporu u něho projednávaném okr. soud v Klatovech o provedení důkazu výslechem svědka Dra Rudolfa L., administrátora velkostatku v M. V protokole o výslechu tom u jmenovaného okr. soudu sepsaném jest uvedeno: »Svědek vykonal přísahu v řeči státní, ježto soudce jest přesvědčen, že umí dostatečně řeč státní a ji ovládá, ač týž svědek proti tomu se ohradil, a tvrdí, že přísežné formuli nerozumí, a soudce proto, když svědek nechtěl přísežnou formuli v řeči státní předříkávati, pohrozil mu peněžitou pokutou 1000 Kč, a po té svědek v řeči státní přísahu vykonal. Výpověď svědkova byla sepsána jazykem státním a jím podepsána.«
Do postupu toho stěžoval si Dr. R. L. u presidia kraj. soudu v Plzni. Ve stížnosti vytýkal, že oním postupem byly porušeny smlouvy o ochraně menšin, ústavní listina, jaz. zákon i jaz. nařízení. Tvrdil, že česky neumí a že byl proto neprávem donucen, aby vypovídal v jazyce, kterému nerozumí. — V šetření, které o této stížnosti zahájilo presidium kraj. soudu v Plzni, vyslechnut byl rada zemského soudu Bohumír B., který udal, že Dr. Rudolf L. byl na podzim r. 1924 přítomen hlavnímu přelíčení jako soukr. účastník, mluvil v státním jazyce a vypovídal správně. Soudce měl tehdy dojem, že Dr. L. ovládá český jazyk dostatečně. — Okr. soud v K. podal pak presidiu kraj. soudu v Plzni zprávu, že st-l mluvil vždy u soudu jen v řeči státní, kdykoli byl s úředníky v úředním styku, takže jest u soudu známo, že státní řeč dostatečně ovládá, aby mohl býti v řeči státní vyslýchán, čemuž nasvědčuje i obsah protokolu o jeho svědecké výpovědi, který sám před podpisem přečetl a podepsal. Zpráva tato jest podepsána radou vrch. zem. soudu U., týmž soudcem, který st-le tehdy vyslýchal a byly k ní připojeny sporné spisy, podle kterých byl st-l již v r. 1921 vyslýchán v řeči státní radou zem. soudu Isidorem H., který prý něm. jazyka dostatečně ani neovládal.
Presidium kraj. soudu v Plzni stížnosti nevyhovělo. Další stížnosti byly v pořadí instančním zamítnuty, naposledy nař. rozhodnutím min. sprav, z těchto důvodů: »St-l byl vyslýchán jako svědek u okr. soudu v K. příslušnému podle jeho bydliště. V obvodu tohoto soudu není 20% státních občanů příslušníků něm. jazyka. Neplatí tudíž pro tento soud výjimečné ustanovení § 2 jaz. zák. Proto slušelo výslech a vzetí do přísahy dle § 1 jaz. zák. provésti v jazyku státním, neboť obojí jest »úřadováním« ve smyslu § 1 a) jaz. zák. Otázkou, je-li vl. nař. č. 17/26 platné, nelze se zabývati. Podle § 7 zák. č. 122/20, zákona ústavního, vydaného současně s úst. listinou, vyřizují spory o užití jazyka příslušné státní orgány dohlédací jako věci státní správy a jim ani podle úst. listiny nepřísluší právo, vyhražené v § 98 toliko soudcům, kteří rozhodují podle uvedeného v jaz. sporech nikoliv jako soudcové, nýbrž jako orgány dohlédací státní správy a jsou tudíž i nařízením vázány. Čl. 8 odst. 2 č. 1 nař., opírající se o ustanovení § 8 odst. 2 zák., činí opatření k usnadnění úředního styku se stranami neznalými jazyka, v němž při tem kterém soudu, úřadu nebo orgánu po rozumu zákona se úřaduje a poskytuje tedy i st-li výhodu jen pro případ, že by neznal státního jazyka. Podle čl. 8 nař. stačí, aby se přesvědčil soud nebo úřad vyslýchající neb aby bylo známo z bydliště nebo pobytu vyslýchaného nebo z jiných okolností (dřívější jednání a pod.), je-li vyslýchaný či není-li tak mocen státního jazyka, aby mohl v něm správně vypovídati. Soudce st-le vyslýchající potvrdil, že jest mocen takto státního jazyka; stejně potvrdil to rada zem. soudu B. B., jest to patrno z dřívějšího jednání, jeho bydliště v obci, ke není menšiny, rovněž jest dokladem. Kromě toho i Dr. Rudolf St., advokát v K., potvrdil, že slyšel jednou nebo dvakrát st-le hlasitě česky mluviti v kavárně a že při výslechu vypovídal v jazyku českém, promísiv jen výpověď několika slovy německými, jestliže mu některý výraz hned chyběl. Jest tu tudíž skutkové zjištění povahy takové, že i dohlédací úřad může je svému rozhodnutí za základ položiti. Vzhledem k tomuto zjištění nebylo tu však podmínek čl. 8 nař., aby svědek mohl vypovídati a též vykonati přísahu v jiném jazyku než státním a proto nebylo stížnosti jako neodůvodněné vyhověno.«
Rozhoduje o stížnosti vycházel nss z těchto úvah:
Dříve nežli nss přistoupil k řešení otázky, zdali byl st-l neprávem dotčen ve svých právech nař. rozhodnutím, které se opírá výslovně o ustanovení čl. 8 odst. 2 jaz. nař., měl se zřetelem k obsáhlým a různorodým vývodům stížnosti za vhodné zkoumati, zdali by st-li podle jaz. zák. samého — nehledě k prov. nařízení — příslušel nárok na to, aby okr. soud k-ský, vyslýchaje jej jako svědka, jednal s ním v jazyku německém, jehož jest příslušníkem.
§ 1 jaz. zák. obsahuje zásadu, že s výhradou výjimek §§ 2, 5 a 6 děje se úřadování všech soudů atd. v jazyku státním. Výjimky §§ 5 a 6 dle povahy věci zůstávají stranou. Předpoklad pro použití výjimky dle 2, podle níž soud má jednati i v jazyku minoritním, jedná-li se stranou, jíž přísluší jazykové právo minoritní, ve sporném případě již proto splněn není, že okres k-ský, v němž výslech se konal, nevykazuje 20% minority jazykové (§ 2 odst. 2 jaz. zák.), a stížnost to sama výslovně přiznává. Děje-li se však podle jaz. zákona úřadování soudů zásadně v jazyku státním a není-li pro výjimky ve smyslu § 2 místa, pak nelze st-li podle zák. samého přiznati nárok na to, aby soud s ním jednal v jazyku jiném nežli státním.
Jaz. zákon nenechal ovšem bez povšimnutí případy, kdy jednání v jazyku státním stojí na závadu neznalost státního jazyka u strany, a proto zmocnil v § 8 odst. 2 státní moc výkonnou, aby nařízením vydala předpisy k usnadnění úředního styku se stranami, neznalými jazyka, v němž se u soudu úřaduje, jakož i k ochraně stran před škodami právními, jež by jim z neznalosti jazyka vzejíti mohly. Stalo se tak jazykovým nařízením, jež v čl. 8 odst. 2 obsahuje tento předpis: »Jsou-li svědci ... jakož i strany vyslýchané k důkazu nebo obvinění příslušníky jazyka některé menšiny v obvodu téhož sborového soudu II. stolice a přesvědčí-li se soud ... je vyslýchající anebo je-li známo z bydliště neb pobytu vyslýchaného anebo z jiných okolností (dřívějšího jednání a pod.), že vyslýchaný není tak mocen státního jazyka, aby mohl v něm věcně správně vypovídati, mohou tyto osoby bez tlumočníka býti vyslechnuty ve svém jazyku.«
Stížnost tvrdí výslovně, že st-li nárok na vyslechnutí v jazyku německém příslušel podle právě cit. čl. 8. jaz. nař. pro neznalost státního jazyka. Přes to stížnost namítá, že jaz. nař. — podle toho, co bylo řečeno, tedy jediná norma, z níž by st-l nárok na slyšení ve svém jazyku mohl uplatňovati — jest in toto neplatné, a to jak po stránce formální (poněvadž není podepsáno všemi ministry), tak i po stránce materielní, poněvadž odporuje v neobyčejně velikém počtu případů jazykovému zákonu. Rozpor mezi hořejším tvrzením stížnosti, že st-li přísluší sporný nárok, podle čl. 8 jaz. nař. a posléze uvedenými námitkami bije tak do očí, že neponechává jiného výkladu, nežli že právní zástupce, jenž stížnost sepsal, používá i této příležitosti, aby v rozporu s účelem stížnosti, dožadující se výroku tohoto soudu, že st-li příslušel podle čl. 8 jaz. nař. nárok na slyšení v jazyku německém, tedy bez příčiny a bez souvislosti s vlastní otázkou sporu, projevil in abstracto své mínění o nezákonnosti právní normy, s jejímž obsahem nesouhlasí, a aby přes lepší vědomost žádal na nss, aby tento soud platnost jaz. nařízení při této příležitosti in toto přezkoumal. Toto jednání právního zástupce, jež zatěžuje zcela zbytečně činnost tohoto soudu, nelze nazvati jinak nežli naprosto svévolným.
Nss není povolán k tomu, aby luštil právní otázky, jemu předložené, in abstracto, nýbrž jen pokud jsou v příčinné souvislosti s přezkoumáním určitého rozhodnutí neb opatření správního úřadu po stránce zákonitosti, tedy jen potud, pokud určitá právní otázka má význam pro řešení otázky zákonitosti napadeného výroku. Z této příčiny nemůže se nss zabývati řečeným návrhem tak, jak jej stížnost formuluje, nýbrž jen v rozsahu užším, právě vytčeném. Sem spadá však toliko námitka, že jaz. nař. jest neplatné po stránce formální, nejsouc podepsáno všemi ministry, a po stránce materielní proto, že stanovení peněžité pokuty v čl. 8 odst. 7 nemá podkladu v zákoně. Pro případ, že by prvá námitka, formální, byla shledána správnou, neměla by sice pohrůžka pokutou, vůči st-li vyslovená, zákonitého podkladu, st-li nemohl by však přes to býti přiznán nárok na slyšení v jazyku německém, poněvadž z ustanovení zákona samého nárok jím tvrzený neplyne, nárok toho obsahu není tam stanoven, nýbrž vydání předpisů v té příčině bylo ponecháno státní moci výkonné. K námitce té jest poznamenati toto:
§ 9 jaz. zák. stanoví, že výkonem jeho se pověřují všichni ministři. Poněvadž jaz. nař. není podepsáno všemi ministry, dedukuje stížnost z toho, že nařízení jest neplatné. § 84 úst. listiny nařizuje, že každé nařízení vládní podepisuje předseda vlády a ministři pověření jeho provedením, nejméně však polovina ministrů. Na všeobecném předpisu tomto, kdo má podepisovati vl. nařízení, § 9 jaz. zák. nic nemění, právě zmíněné otázky vůbec se nedotýká, nýbrž stanoví toliko, kdo jest provedením zákona pověřen. Zůstává tedy nedotčen všeobecný předpis § 84 úst. listiny, podle něhož stačí, podepíšou-li nařízení kromě předsedy vlády ministři, provedením jeho pověření, nejméně však polovina ministrů. Že by tento požadavek splněn nebyl, zejména, že by nařízení nebylo podepsáno alespoň polovinou ministrů a že by oni ministři, pro jejichž obor nařízení bylo vydáno a kteří tedy jeho provedením jsou pověřeni, je nepodepsali, stížnost sama ani netvrdí. Jest tedy námitka neplatnosti jaz. nař. po této stránce vznesená bezdůvodná.
Zbývá pak jen námitka neplatnosti nařízení, kterou spatřuje stížnost v tom, že čl. 8 odst. 7 jaz. nař. stanoví pokutu osobám, zdráhajícím se vypovídati v jazyku státním, jehož jsou znalé, ač pro to v zákoně podkladu není, což podle názoru stížnosti odporuje zásadě »nulla poena sine lege«, jakož i trestnímu zákonu a jaz. zákonu.
Pro posouzení platnosti jaz. nařízení trestní zákon v úvahu vůbec nepřichází, a to již proto ne, že se týká materie zcela odlišné. Řešení otázky zde nadhozené nelze čerpati z trestního zákona.
§ 111 úst. listiny stanoví v odst. 2, že jen na základě zákona možno tresty hroziti a je ukládati. Podle čl. 8 odst. 7 jaz. nař. může vyslýchaná osoba, odpírá-li vypovídati v jazyku státním, jehož je znalá, býti donucována pokutami do 1000 Kč. Se zřetelem na doslov (»donucována pokutami«) a účel tohoto ustanovení, pohrůžkou majetkové újmy zabezpečiti splnění povinnosti vyslýchané osoby, jest oprávněn úsudek, že újma majetková, kterou se v něm hrozí osobě, která, ač jazyka státního znalá, odpírá v něm vypovídati, nemá povahu trestu, jaký má na mysli §111 úst. listiny, nýbrž právní povahu pouhého donucovacího prostředku, který označuje se zpravidla jako pokuta pořádková. Ustanovení § 111 úst. listiny, jež týká se toliko trestů a nikoli pokut pořádkových, nemůže proto býti na závadu platnosti cit. ustanovení jaz. nař. Nelze dále přehlédnouti, že cit. čl. 8 odst. 7 jaz. nař. dovolává se výslovně § 8 odst. 4 jaz. zák., kde uloženo bylo státní moci výkonné, aby do prov. nař. pojala i předpisy potřebné k tomu konci, aby se zabezpečilo úspěšné jeho provádění. I když tedy jaz. zákon sám výslovně podstatu trestního činu a sankci k tomu nestanoví, činí tak přece jen nepřímo tím, že ukládá vládě, aby vydala předpisy, jež mají zabezpečiti úspěšné provádění vydaného nařízení. Z prostředků, cíl takový sledujících, nelze však vyloučiti pokuty, jež mají sloužiti k tomu, aby přiměly renitentní strany, aby se podrobily právní normě. Zdráhá-li se strana vypovídati v jazyku státním, ač ho je mocna a nároku na slyšení v jazyku minoritním nemá, pak nezbývá logicky než sáhnouti k donucovacím prostředkům, jež mají docíliti toho, aby změnila svoji vůli, tedy k prostředkům, jež se obracejí proti ní. Každý jiný prostředek, kterým by na změnu její vůle nebylo působeno, míjel by se cílem, a nebylo by zabezpečeno úspěšné provedení nařízení. Stanovení pokuty v čl. 8 odst. 7 jaz. nař. má svůj plný podklad v § 8 odst. 4 jaz. zák.
Zbývá pak na konec jen výtka vadnosti, již vznáší stížnost, která se tu staví zase úplně na půdu platnosti čl. 8 odst. 2 jaz. nař., tvrdíc, že pro skutkové zjištění, že st-l jest dostatečně mocen státního jazyka,, není podkladu. Po této stránce jde ze znění nař. rozhodnuti na jevo, že žal. úřad dospěl ke zjištění tomu na základě: a) potvrzení soudce, jenž st-le vyslýchal, že tento jest mocen státního jazyka, b) potvrzení rady zem. soudu B. stejného obsahu, c) dřívějšího jednání, d) jeho bydliště v obci, kde není menšiny, e) výpovědi advokáta Dra St., že slyšel st-le hlasitě česky mluviti v kavárně, f) výpovědi st-le v jazyku českém.
Námitky st-le obracejí se toliko proti průvodnosti dokladů, uvedených pod lit. a)—e), nechávají však nepopřeným doklad, že st-l při výslechu vypovídal česky.
Stížnost hájí stanovisko, že dva doklady, uvedené žal. úřadem pro správnost sporného skutkového zjištění, t. j. tvrzení rady zem. soudu B. a výpověď Dra St., nepocházejí z jednání, které sloužilo výslechu svědeckému, nýbrž že byly teprve během opravného řízení v základě podané stížnosti zjednány a nebyly tudíž v den roku soudci známy, jenž jednání řídil; že dle čl. 8 odst. 2 jaz. nař. rozhoduje pro zjištění, zda sluší svědka pokládati za znalého státního jazyka, zdali tato skutečnost jest soudu známa dle okolností tam uvedených, čili že soudce, jenž si podle toho neb onoho kriteria má utvořiti své mínění, jednal opačně, prohlásiv za nesprávné tvrzení st-le, že státního jazyka mocen není. Ani této námitce nelze přisvědčiti. Dle čl. 8 odst. 2 jaz. nař. může svědek býti vyslechnut ve svém jazyku, přesvědčí-li se soud, anebo je-li známo z bydliště nebo pobytu vyslýchaného nebo z jiných okolností (dřívějšího jednání a pod.), že vyslýchaný není dostatečně mocen státního jazyka. Zjištění, že vyslýchaný jest dostatečně mocen státního jazyka nebo ne, jest výsledkem hodnocení určitých skutkových okolností, které mají povahu důkazných prostředků. Hodnocení toto jest dáno do rukou soudu, jenž v rámci jeho jest oprávněn vžiti za zjištěné okolnosti jemu obecně známé, aniž by byl povinen správnost jejich ve svém usnesení zvláště dokazovati.
V daném případě šlo o výslech st-le, jenž má své bydliště v obvodu okr. soudu v Klatovech, u něhož výslech se konal, a jest pak zcela na snadě, že soudu mohou býti obecně známy jazykové znalosti jeho, když zejména jde o osobu, která jest osobou význačnější. Že tomu tak bylo, vysvítá z kontextu usnesení soudu z 7. května 1926, kde je výslovně řečeno, že »soudce jest přesvědčen, že st-l umí dostatečně řeč státní a ji ovládá«. Vycházel tudíž soudce vyslýchající z obecné vědomosti soudu o této okolnosti a po této stránce jednal úplně ve shodě s předpisy čl. 8 odst. 2 jaz. nař. K výtkám vzneseným v opravném řízení, že zjištění to není správné, nezbývalo dozorčím orgánům průběhem sporu jazykového než dalším šetřením zjistiti, zdali zjištění, vyslovené na základě obecné vědomosti soudu, odpovídá skutečnosti. A to učinil také žal. úřad, jenž na základě průvodních prostředků, průběhem opravného řízení zjednaných, dospěl k úsudku, že skutkové zjištění soudu jest správné. Stačí zde poukázati k obsahu zprávy okr. soudu v Klatovech z 28. dubna 1926, podle níž Dr. L. vždy u tamního soudu mluvil jen v řeči státní, kdykoliv s úředníky byl v úředním styku, takže je u soudu známo, že řeč státní dostatečně ovládá, aby mohl býti v řeči státní vyslýchán, čemuž nasvědčuje i obsah protokolu ze 7. dubna 1926, který si sám před podpisem přečetl a podepsal. Nezáleží tudíž na tom, zdali určité průvodní prostředky, k nimž poukázalo nař. rozhodnutí, byly soudu při výslechu již známy čili nic, stačil průvodní prostředek jeden, t. j. obecná vědomost soudu. Právní názor tomu odporující jest nesprávný. Tím padá i výtka, jíž snaží se stížnost vyvrátiti průvodnost potvrzení soudce, jenž st-le vyslýchal.
Správnost skutkového zjištění, na němž spočívá nař. rozhodnutí, marně snaží se vyvrátiti stížnost, pokud se obrací proti průvodnosti výpovědi rady zem. soudu B., jenž prý prohlásil, že st-l již jednou u soudu mluvil, promísiv česká slova německými slovy. Tím snaží se stížnost dokázati, že z této výpovědi nelze dospěti k úsudku, že by st-l byl státního jazyka dostatečně mocen. Na tuto výtku stačí konstatovati, že rada zem. soudu B. v protokolu ze 27. dubna 1926 výslovně prohlásil, že st-l »byl na zimu 1924 přítomen hlavnímu přelíčení jako soukromý účastník, mluvil ve státním jazyku a vypovídal správně. Soud měl tehdy dojem, že Dr. Rud. L. ovládá český jazyk dostatečně«. Z toho se podává, že skutkové okolnosti, na nichž buduje stížnost svoje tvrzení o nedostatečné průvodnosti výpovědi rady zem. soudu B., jsou se spisy, zejména s obsahem protokolární výpovědi tohoto soudce, v příkrém rozporu, a netřeba se proto námitkou tou dále zabývati.
Je jistě pravda, že z bydliště st-lova ani z případné objednávky kávy, pronesené česky v kavárně, nelze ještě usuzovali na dostatečnou znalost státního jazyka, avšak nař. rozhodnutí napadený výrok svůj o tyto okolnosti výhradně neopřelo, nýbrž uvedlo je ve spojení se skutečnostmi jinými, o nichž byla řeč již shora. Stačí-li však tyto jiné okolnosti ke zjištění, že st-1 státního jazyka je dostatečně mocen, pak nezáleží na tom, zdali správnost tohoto zjištění mohla by býti potvrzena ještě okolnostmi jinými. Netřeba se proto jimi dále zabývati, neboť nař. rozhodnutí má po stránce skutkové dostatečný základ ve správních spisech, nevyžaduje nijakého doplnění ani nevykazuje podstatných vad řízení. K tomu nutno ještě podotknouti, že nss přezkoumává podle § 5 a 6 zák. o ss jen rozhodnutí poslední instance vydané v jaz. sporu. Rozhodnutím první instance bylo rozhodnutí presidia kraj. soudu v Plzni, jež mělo ve výsledcích vykonaného jím šetření podklad pro úsudek o jazykové znalosti st-lově. Zjištění ta byla pak převzata také nař. rozhodnutím. I kdyby stížnost měla pravdu, což nss nemá příčiny zkoumati, že okr. soud v Klatovech, u něhož výslech st-lův byl proveden, neměl pro svůj úsudek o jazykové znalosti st-le podkladu, byla vada tato napravena tím, že objektivní zjištění skutkového základu bylo provedeno před vydáním rozhodnutí první instance v tomto jaz. sporu a stalo se pak postačitelným základem i pro nař. rozhodnutí.

Citace:

č. 7790. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 281-284.