NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Č. 5232.

Okresní úředníci: I. Okresní úředník nemá ze zákona nároku na dovolenou. — II. Má okr. zvěrolékař nárok na zvláštní odměnu za svoje výkony při licentování býků?
(Nález ze dne 18. prosince 1925 č. 24588.)
Věc: Jan F. v L. proti zemskému správnímu výboru v Praze o služební instrukci.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Osk v K. usnesla se v zasedání ze 13. března 1923 na instrukci pro okr. zvěrolékaře. § 10 této instrukce ustanovil: »Za komise konané při licentování býků, jichž povinen jest súčastniti se jako poradce (zákon z 21. dubna 1887 č. 32 z. z.), přísluší okr. zvěrolékaři pouze náhrada hotových výlohu. V §u 14 pak ustanoveno: »Okr. zvěrolékař má nárok, dovolují-li to služ. poměry, na dovolenou jako jiní úředníci samosprávného okresu k-ského rovnocenné kategorie. Jest však povinen postarati se o způsobilého substituta za přiměřený substituční plat, který uhradí se z prostředků okresních.«
Odvolání z usnesení toho st-lem podané zamítl zsv v Praze nař. rozhodnutím z důvodů, že ustanovení §u 10 instrukce z 13. března 1923 týká se služ. povinností zvěrolékaře, jež jsou založeny na poměru zvěrolékaře jako úředníka k veřejnoprávnímu zaměstnavateli. Poněvadž pak licentování plemenných býků spadá do zákonné způsobilosti okresu, jest výkon zvěrolékaře v tomto oboru výkonem úředním a nemá tudíž zvěrolékař nároku na honorář. Bezdůvodná jest i stížnost ohledně dovolené (§ 14), neboť st-l nemá zákonného nároku na dovolenou a může se tudíž úprava této otázky státi jednostranně.«
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nss takto:
Stížnost doznává, že spolučinnost st-le při licentování býků náleží k úřední jeho působnosti a shoduje se tudíž zřejmě s názorem nař. rozhodnutí, že výkon st-lův v oboru tom je výkonem úředním. Má však za to, že st-li přes to přísluší zvláštní honorář za výkony takové proto, že do dekretu z 18. října 1919, jímž byly st-li upraveny služ. požitky podle zákona č. 444/1919, byl pojat dodatek »zvláštní výhody oproti ostatním ustanovením téhož zákona, které byly Vám dříve přiznány, zůstávají v platnosti,« a st-l odměnu za výkony ty vždy dostával.
Z pouhé okolnosti, že odměnu dostával, nárok st-le, aby mu byla dále vyplácena, neplyne, nýbrž bylo by k založení nároku takového potřebí, aby se st-l mohl pro to dovolati určité právní normy anebo aspoň individuelního správního aktu, jímž mu byl nárok přiznán. Že by nárok st-lem uplatněný měl základ v nějaké právní normě, stížnost netvrdí a soud neshledal. Poukaz k uvedenému dekretu však nestačí, když z dekretu sama není patrno, že by byl st-li býval nárok takový přiznán a když stížnost neuvádí dřívějšího správního aktu, z kterého st-li nárok takový příslušel a oním dekretem byl zachován.
Pokud týče se dovolené, namítá stížnost toliko, že st-li přísluší jako každému úředníku zákonný nárok na dovolenou. Všeobecného ustanovení, které by každému úředníku zaručovalo nárok na dovolenou, v čsl. právním řádě není, nýbrž je právo to pro jednotlivé kategorie úřednické v zákonech pro ně platných zvlášť stanoveno.
St-l je úředníkem okresním. Zákon z 3. října 1907 č. 63 z. z. pro Čechy o služ. poměrech okr. úředníků v Čechách ani ve znění původním, ani ve znění zákona z 23. července 1919 č. 444 Sb. pro úředníky ty práva na dovolenou nestanoví.
Vycházel tedy žal. úřad ze správného právního názoru, že st-l nemá zákonného nároku na dovolenou a nelze následkem toho shledati ani, že by byl v rozporu se zákonem závěr, který úřad z toho dovodil, že totiž úprava otázky té může se státi jednostranně.

Citace:

Č. 5232. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 723-724.