NPD documents search: Váž. civ., 18 (1936)

Čís. 15044.

Postoupil-li vyrovnací dlužník před zahájením vyrovnání své pohledávky k zajištění (krytí) pohledávky vyrovnacího věřitele, jest vypočísti vyrovnací kvotu z celé pohledávky v době vyrovnání nezapravené.
Nejistota, zda a pokud vyrovnací věřitel není kryt placením na základě oddělovacího práva, neopravňuje vyrovnacího dlužníka ke složení vyrovnací splátky na soudě podle § 1425 obč. zák.
(Rozh. ze dne 13. března 1936, Rv I 848/34.)
O jmění žalovaného bylo zahájeno v roce 1930 řízení vyrovnací, které skončilo přijetím vyrovnání na 50%. Vyrovnací kvota byla splatna v 5 čtvrtletních splátkách, počínajíc dnem 1. srpna 1930. Před zahájením vyrovnání postoupil žalovaný ke krytí své pohledávky žalující firmě pohledávku, již měl proti M-ovi. Žalobkyně domáhá se žalobou zaplacení zbytku obživlé pohledávky, tvrdíc, že žalovaný, ač byl na to upozorněn, platil splátky vyrovnací kvoty podle svého výpočtu v menší výši, než jak by měl správně platiti. Proti žalobě namítl žalovaný, že žalující firma nezapočítávala do své pohledávky další částky jí zaplacené z postupů před splatností první částky kvoty, jež jí do této doby zaplatil M. ve výši 3419 Kč 55 h, takže, i když se vezme za základ výpočtu — Čís. 15044 —
kvoty přihlášená pohledávka žalobkyně ve výši 27919 Kč 10 h, zbývá po odečtení hořejších částek nezaplacený zbytek pohledávky 23313 Kč 55 h; činí tudíž 10% částka kvoty 2331 Kč 30 h, kterou žalovaný řádně platil. Nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Žalobkyně měla oddělné právo na pohledávky jí před zahájením vyrovnacího řízení postoupené. Skutečnost, že žalobkyně obdržela v době mezi přijetím vyrovnání a splatností první vyrovnací splátky, to jest mezi 14. dubnem a 1. srpnem 1930, od postoupeného dlužníka M-a úhrnem 2000 Kč, nemá vlivu na výši vyrovnacích splátek, jež má žalovaný platiti (§ 11 vyr. řízení rak., rozh. čís. 3852 Sb. n. s.). Zmíněným placením 2000 Kč nebyla žalobkyně zcela uspokojena. Jelikož měla oddělné právo k postoupeným pohledávkám, může, dokud nárokem svým úplně není uspokojena, žádati, aby vyrovnací dlužník platil to, k čemu vyrovnáním se zavázal. Soud odvolací přes to potvrdil rozsudek prvého soudu žalobu zamítající. Neboť žalovaný jako vyrovnací dlužník v »Osnově vyrovnací« výslovně si vyhradil, že vyrovnací kvoty, které připadnou na pohledávky popřené dlužníkem, budou zajištěny složením u soudu. Právní názor o vlivu na výši vyrovnací splátky, obdrželi-li vyrovnací věřitelé před splatností první vyrovnací splátky částečného zaplacení nárokem oddělným, není v zákoně výslovně řešen. Lze zastávati právnicky i názor opačný. Žalovaný složil včas u okresního soudu pětkráte po 500 Kč, tudíž úhrnem 2500 Kč. K tomuto složení byl žalovaný vzhledem k »Osnově vyrovnací« oprávněn. Žalovaný není v prodlení co do splnění závazků soudním vyrovnáním převzatých. Neoživla proto dle § 57 vyr. ř. rak. celá pohledávka žalobkyně, nýbrž mohla by žalobkyně toliko žádati, aby žalovaný svolil, by z částek u okresního soudu složených bylo jí vydáno tolik, kolik schází do plných vyrovnacích splátek jí příslušejících. To žalobkyně v tomto sporu nežádá a nemohlo jí býti přiznáno (§ 405 c. ř. s.).
Nejvyšší soud uznal podle žaloby.
Důvody:
Správným jest právní názor, že právo žalobkyně na postoupené jí žalovaným pohledávky bylo právem oddělným. Není sporu o tom, že žalovaný postoupil žalobkyni před zahájením vyrovnání svou pohledávku proti M. ku krytí pohledávky žalobkyně. Nebyla tedy pohledávka žalovaného proti M. postoupena žalobkyni na místo placení, jak dovozuje žalovaný v dovolací odpovědi, nýbrž jen ku zajištění pohledávky žalobkyně proti žalovanému. Nabyla tudíž žalující firma ku postoupené pohledávce oddělného práva a nemají proto platy konané postoupeným dlužníkem žalobkyni po přijetí vyrovnání vliv na výši pohledávky, již jest vzíti za základ při výpočtu vyrovnací kvoty (srovn. čís. 3852, 3999 Sb. n. s.). V době přijetí vyrovnání (14. dubna 1930) činila pohledávka žalobkyně 25312 Kč 10 h, tudíž splátka vyrovnací kvoty, splatné dne 1. srpna 1930, činila 2531 Kč 20 h, nikoliv 2331 Kč 30 h, jež žalovaný žalující firmě zaplatil. Totéž platí i o dalších vyrovnacích splátkách. Jde nyní o to, zda žalovaný splnil povinnost, uloženou mu vyrovnáním, tím, že složil v den splatnosti té které vyrovnací splátky pro žalobkyni — kromě shora uvedené částky zaplacené žalobkyni přímo ještě k soudu 500 Kč. Předpisu § 1425 obč. zák. nelze tu použíti, ježto důvody, pro které lze s účinkem placení složiti dluh k soudu, musí tkvíti v osobě věřitelově (srov. Sb. n. s. čís. 10174). Jak bylo dolíčeno v rozh. čís. 6071 Sb. n. s., neopravňuje okolnost, že není jisto, zda a pokud vyrovnací věřitel není kryt placením na základě oddělovacího práva, — dlužníka, aby složil vyrovnací splátku na soudě podle § 1425 obč. zák. Zásady, vyslovené v tomto rozhodnutí, jest použíti obdobně i v souzené věci a nelze proto míti složení části vyrovnací kvoty k soudu ve smyslu všeobecného předpisu § 1425 obč. zák. za placení. Vyrovnací osnova nepřichází v souzené věci v úvahu, neboť nejde o pohledávku žalovaným popřenou, nýbrž jde jen o to, zda splátky z postoupených pohledávek, učiněné po přijetí vyrovnání, jest odpočísti od pohledávky žalující firmy a teprve ze zbytku vypočísti vyrovnací kvotu. Ježto žalovaný nezaplatil přesně splátky vyrovnací kvoty, oživla celá pohledávka žalující firmy (§ 57 vyr. řádu ze dne 10. prosince 1914, čís. 337 ř. zák. v doslovu zákona ze dne 26. dubna 1923 čís. 99 Sb. z. a n.).

Citace:

č. 15044. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 325-327.