NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 1

Č. 486.

Zabírání bytů: * Hostinské místnosti, ve kterých se živnost neprovozuje a v nichž zůstal nábytek a zařízení potřebné k provozování hostinské živnosti, jsou místnostmi, kterých se užívá k uložení věcí ve smyslu § 18 č. 3 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. Zabrání jejich však předpokládá, že není tu překážky mimo vůli majitele koncese ležící a provozu živnosti dočasně bránící.
(Nález ze dne 30. června 1920 č. 6037.)
Věc: Václav Pokorný na Smíchově proti společnému bytovému úřadu v Praze stran zabrání hostinské místnosti.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost. Důvody: Bytová komise na Smíchově výměrem z 12. ledna 1920 zabrala v domě stěžovatelově čp. 411 na Smíchově v I. poschodí místnosti Vendelínem Mrázkem najaté, výčep, velkou místnost, spolkovou místnost, malý pokojíček pro služebnou a kuchyň z důvodu, že jsou to místnosti živnostenské, kterých se užívá jen k uložení věcí, které lze uložit jinde (§ 8 č. 3 zák. z 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n.). Při tom dán byl příkaz odevzdati zabrané místnosti dnem, kdy bude vyřízen rekurs, který Vendelín Mrázek na zemskou politickou správu podal proti odepření hostinské koncese. Proti tomu rozhodnutí podal jak majitel domu Václav Pokorný, tak nájemce Vendelín Mrázek, každý odděleně odpor.
Společný bytový úřad usnesením ze dne 6. února 1920 zamítl pro tentokráte odpory obou, a to z těchto důvodů: »Zabírací výměr správně uvádí, že zábor opírá se o § 8 č. 3 zák. o zabírání bytů. V místnostech těch uloženy jsou t. č. věci, které lze bezpečně uložiti jinde. Zároveň se ustanovuje, že zabrané místnosti mají býti odevzdány bytové komisi dnem, kdy bude vyřízen rekurs Vendelína Mrázka na zemskou politickou správu. Tímto odložením výkonu jsou jeho případné nároky na provozování živnosti dostatečně chráněny.«
Stížnost podaná jen majitelem domu Václavem Pokorným namítá neúplnost řízení a nezákonnost rozhodnutí.
O stížnosti uvážil nejvyšší správní soud toto:
Stížnost tvrdí, že naříkané rozhodnutí jest nezákonné, poněvadž zabrané místnosti jsou místnosti živnostenské, určené k provozování živnosti hostinské a opatřené nábytkem i jiným zařízením k tomu potřebným, že tedy jde o zařízené místnosti živnost, a nikoliv o místnosti, ve kterých tyto věci jsou jen uloženy. Tuto námitku neshledal nejvyšší správní soud důvodnou. Že i úřad žalovaný místnosti zabrané pokládá za místnosti živnostenské, je už se zřetelem na odůvodnění jeho rozhodnutí nesporno, ježto dovolává se § 8 č. 3 zák., jenž určuje, kdy lze zabrati místnosti tovární, živnostenské a podobné. Otázkou je, zdali takové místnosti, jichž se nemůže užívati k provozování živnosti hostinské jako v tomto případě, poněvadž živnostenské oprávnění není pravoplatné a v nichž se nachází nábytek a ostatní inventář k provozování živnosti potřebný, pokládati jest za místnosti užívané jen k uložení věcí, jež lze uložiti jinde, jak je uvádí cit. § 8 č. 3 zák. nebo za živnostenské místnosti zařízené, dle názoru stížnosti zabrání nepodléhající.
Nejvyšší správní soud má za to, že — nepřililíží-li se prozatím ku překážce zbraňující dočasně používati místností dle jejich účelu — rozdíl který stížnost činí, v daném případě nemůže padati na váhu. Zde nejde o nějaké provozné zařízení, jehož používání k živnostenskému účelu by vyžadovalo zvláštní úpravy, která by jasně demonstrovala, že. tu je »zařízená« místnost, jako tomu je ku př. při továrních místnostech s namontovanými stroji, transmisemi a pod., nýbrž o hostinský nábytek a inventář, při němž stačí účelné rozestavení v místnosti, aby se tato jevila »zařízenou«. Není-li tu však onoho rozdílu, jejž činí stížnost, pak ovšem místnost k hostinským účelům určená, ale nepoužívaná, slouží k uložení věcí, rovněž k témuž účelu určených a nepoužívaných.
Námitka, že použití § 8 č. 3 jest nezákonné, není v tomto směru důvodnou, když stížnost ani netvrdí, že by věci ony nedaly se uložiti jinde. Za to shledal nejvyšší správní soud stížnost důvodnou, pokud poukazuje k tomu, co uvedeno již v řízení administračním, že stěžovatel sám obdržel od místodržitelství výnosem ze dne 25. listopadu 1915 koncesi k provozování živnosti hostinské v zabraných místnostech, kterou jen proto vykonávati nemůže, poněvadž společenstvo hostinských proti tomu podalo rekurs, že této koncese se stěžovatel podmínečně vzdal ve prospěch Vendelína Mrázka, o čemž dosud není rozhodnuto, ale faktické vykonávání hostinské živnosti že Mrázkovi zastaveno.
Z toho jest patrno, že dle tvrzení stěžovatele užívání zabraných místností jen k uložení věcí pro provoz živnosti určených zaviněno bylo přechodnou překážkou, jejíž odstranění neleží v moci jeho, zde podáním rekursu společenstvem, jenž dle § 18, odst. 7 živn. řádu má odkladnou moc. Za takovýchto předpokladů by však dle názoru nejvyššího správního soudu nebylo zabrání dle § 8, odst. 3 zák. přípustno, ježto ustanovení toto nemůže se vztahovati na případy, kdy je pro zákonný předpis straně dočasně zabráněno užívati živnostenských místností k účelu provozování živnosti, pročež jich zatím používá jen k uložení věcí pro živnost hostinskou potřebných; to tím více, že zabráním by bylo v případě zamítnutí rekursu společenstva nastoupení živnosti ohroženo.
Úřad žalovaný byl však opačného, mylného názoru právního, že veškeré okolnosti tyto jsou naprosto irelevantní a nevyšetřil proto ani tvrzený fakt, zda byla stěžovateli v roce 1915 koncese udělena, ani další dětí v příčině této koncese, pročež slušelo dle § 7 zákona o správním soudě naříkané rozhodnutí zrušiti.

Citace:

č. 486. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 475-477.