NPD documents search: Váž. civ., 9 (1927), sv. 2

— Čís. 7403 —
Čís. 7403.

Pozemková reforma.
Dohoda mezi Státním pozemkovým úřadem a vlastníkem zabraného majetku o tom, kterak jest naložiti s přejímací cenou (její částí), jest přípustna a jest na soudci, by se podle ní zachoval. Nebylo-li v dohodě řeči o úrocích z přejímací ceny, nebyl soud oprávněn je přikázati. Příkázal-li je přece v určité výši a Státní pozemkový úřad si stěžoval jen co do výše úroků, rekursní soud pak snížil výši úrokovou na míru, jíž se domáhal v rekursu Státní pozemkový úřad, musí již při této úrokové míře proti Státnímu pozemkovému úřadu zůstati, vlastník zabraného majetku pak není oprávněn domáhali se obnovení usnesení prvého soudu co do výše úrokové.
K tomu, by úředník Státního pozemkového úřadu mohl platně učiniti návrh za Státní pozemkový úřad, se vyžaduje, by se vykázal řádnou plnou mocí.
(Rozh. ze dne 14. října 1927, R I 921/27.)
Rozvrhuje přejímací cenu za zabrané nemovitosti, přikázal soud prvé stolice zbytek přejímací ceny s 5% úroky ode dne převzetí ve smyslu dohody mezi majitelem a Státním pozemkovým úřadem ze dne 15. listopadu 1926 na zajištění pensi pensistů a darů z milosti, pokud se týče jiných zaopatřovacích požitků s tím, že přikázaný peníz bude složen u Zemské banky na zvláštní depositní konto majitele, opatřené vinkulem, že se úroky vydávati budou majiteli velkostatku (jeho nástupcům), dokud bude zaopatřovací požitky řádně platiti, a kapitál — Čís. 7403 —
vrácen bude majiteli (jeho nástupcům) po úmrtí oprávněných poživatelů. Rekursu Státního pozemkového úřadu vyhověl rekursní soud potud, že přikázal pouze 4% úroky místo 5% úroků a vyloučil z usnesení prvého soudu výrok o způsobu vyplacení těchto úroků a vrácení jistiny a vyhradil rozhodnutí o tom Státnímu pozemkovému úřadu. Důvody: Pokud jde o výši úroků, které se mají platiti z 27 098 Kč 45 h jakožto hyperochy, platí ustanovení § 59 náhr. zák. a nelze proto přikázati úrok 5%, nýbrž pouze úroky 4%. Podle § 61 náhr. zákona jest vyhraženo Státnímu pozemkovému úřadu, by rozhodoval o způsobu vyplacení hyperochy podle ustanovení dohody a nepřísluší tu rozhodovati soudu.
Nejvyšší soud k dovolacímu rekursu majitele zrušil usnesení obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by, doplně řádně řízení, znovu rozhodl.
Důvody:
Podle protokolu ze dne 1. června 1927 přihlásil a tudíž navrhl Státní pozemkový úřad svým při roku přítomným zástupcem úředníkem pensijního odboru ve shodě se zástupcem vlastníka, by ve smyslu dohody mezi Státním pozemkovým úřadem a vlastníkem ze dne 15. listopadu 1926 přikázáno bylo 40% přejímací ceny tak, jak potom prvý soudce v rozvrhovém usnesení, jež je nyní předmětem opravného řízení, zbytek ceny té 27 098 Kč 45 h v těch 40% krytý přikázal, až na to, že prvý soudce přikázal i 5% úroky, o nichž v návrhu není řeči. Když se obě strany na věci súčastněné dohodly, jak se má se spornou částkou naložiti, tedy poněvadž taková dohoda jest podle § 47 náhr. zák. a § 214 druhý odstavec ex. ř., ba lépe řečeno nehledě k těmto předpisům vůbec podle všeobecných zásad právních přípustna, a musí, když se stala, soudce rozvrh podle ní zaříditi — musel se soudce podle dohody zachovati a nemohl potom Státní pozemkový úřad proti přikázání v jejím smyslu oprávněně se vzpírati. Netřeba tedy ani rozbírati vývody dovolací stížnosti a nutno již z tohoto důvodu každý pokus o jiné řešení odmítnouti. Podle toho učinil prvý soudce chybu, přikázav také 5% úroky, kdežto v souhlasném návrhu stran o úrocích, jež by Státní pozemkový úřad spolu s kapitálem složiti měl, není vůbec řeči, a rovněž Státní pozemkový úřad v rekursu proti rozvrhu uznal zbytečně (nepovinně), že se přikázati mají (jen) 4% úroky (ne 5%), a konečně neprávem rekursní soud vyloučil z rozhodnutí prvého soudce ustanovení o vyplácení úroků, které u Zemské banky ze sumy přikázané narůstati budou, a výrok o tom, že a komu svého času kapitál má býti vydán. Neboť nesejde na tom, zda jde o hyperochu čili nic — povaha sporného peníze vzhledem k obsahu návrhu může býti velmi sporná, ba i objektivně velmi pochybná a dala by se řešiti jen, kdyby dohoda ze dne 15. listopadu 1926, na niž se strany odvolaly, byla předložena a měla jasný obsah — nýbrž záleží jedině na obsahu souhlasného návrhu stran. Správně tedy nemělo v usnesení prvého soudce o úrocích, jež by Státní pozemkový úřad s kapitálem měl složití, býti řeči, ale, když prvý soudce — Čís. 7404 —
přikázal přece 5%, Státní pozemkový úřad pak se domáhal jen snížení na 4% a rekursní soud mu v tom vyhověl, musí to proti Státnímu pozemkovému úřadu při těchto 4% již zůstati, ale vlastník (stěžovatel) nemá práva domáhati se obnovy oněch 5% a proto je v tom směru stížnost jeho bezdůvodná. Za to v ostatním je důvodná, jak už řečeno proto, že to vše, co rekursní soud vyloučil, bylo oběma stranami souhlasně navrženo a musilo to tedy do usnesení pojato býti, ale je tu posud jedna závada, že totiž třeba, by bylo prokázáno, že za Státní pozemkový úřad stal se návrh platně, že tedy úředník pensijního odboru, jenž jej učinil, měl plnou moc jej učiniti. Neboť podle § 3 zák. o poz. úř. zastupuje Státní pozemkový úřad jeho předseda nebo předsedův náměstek, nikoli však kterýkoli úředník. Ale plná moc onoho úředníka pensijního odboru u spisů není. Arci, раk-li dohoda ze dne 15. listopadu 1926, na niž se návrh odvolává, byla platně uzavřena Státním pozemkovým úřadem jako takovým a obsahuje vše to, co návrh, stačila by i jen tato dohoda a nebylo by třeba oné plné moci, avšak ani tato dohoda není u spisů, nýbrž je v protokole pouze citována.

Citace:

Redakčním zlozvykem. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1924, svazek/ročník 5, číslo/sešit 4, s. 120-121.