NPD documents search: Váž. tr., 1-2 (1919-20)

Čís. 16483.

K výkladu § 1358 obč. zák.
Kdo se zaručil podpisem směnky za zaplacení kupní ceny za věc prodanou s výhradou vlastnictví do zaplacení kupní ceny, není oprávněn učiniti zaplacení směnečné sumy závislým na tom, aby prodatel (věřitel) naň převedl vlastnictví, které si sám vyhradil do zaplacení kupní ceny.
(Rozh. ze dne 10. listopadu 1937, Rv I 2316/37.)
Proti směnečnému platebnímu příkazu na zaplacení 12000 Kč s přísl. podal žalovaný směnečné námitky, v nichž tvrdil, že zažalovaná částka je zbytek kupní ceny za prodaný nákladní automobil, který žalující firma prodala Karlu S., autodopravci v P., s výhradou vlastnického práva do úplného zaplacení kupní ceny. Když se jednalo mezi spornými stranami o doplacení zbytku kupních cen, bylo prý ujednáno, že zaplatí-li žalovaný zbytek 12000 Kč do 26. února 1937, že žalující firma na něho převede v mezích kupních cen vlastnické právo k prodaným vozům. Když však žalovaný nabídl dne 25. února 1937 žalobkyni zaplacení 12000 Kč a žádal zároveň o převedení vlastnického práva, odepřela žalobkyně převésti na něho vlastnické právo. Složil proto žalovaný uvedenou částku podle § 1425 obč. zák. téhož dne u soudu. Při ústním jednání žalovaný dále přednesl sporně, že žalující firma nežádala od přímého dlužníka S. vrácení automobilu, ačkoli podle kupní smlouvy byla k tomu oprávněna, neučinivši nic k zajištění náhradních nároků Žalovaného v mezích svého vyhrazeného vlastnictví. Soud prvé stolice ponechal směnečný platební příkaz v účinnosti. Důvody: Podle § 1425 obč. zák. může býti dluh uložen u soudu, jestliže je věřitel neznámý, nepřítomen nebo se nespokojuje tím, co se mu nabízí, anebo když dluh z jiných důležitých důvodů nemůže býti zaplacen. Soud došel k přesvědčení, že tu není žádný z dotčených důvodů. Je zjištěno, že žalující firma byla ochotna přijmouti částku 12000 Kč, když však žalovaný činil placení dluhu závislým na převodu vlastnického práva, že prohlásila, že na žalovaného nemůže převésti vyhrazené vlastnické právo k prodaným automobilům. Je se tudíž zabývati otázkou, zda žalovaný měl po zaplacení částky 12000 Kč nárok, aby žalující firma převedla na něho vlastnické právo k automobilům a zda žalující firma mohla tak učiniti. Ve smyslu § 1358 obč. zák. je uspokojený věřitel povinen plátci, který zaplatí cizí dluh, vydati veškeré právní pomůcky a zajišťovací prostředky. Jak je shora zjištěno, byla žalující firma ochotna vydati žalovanému směnku s poznamenáním vykonané platby, byla tedy ochotna vydati mu právní pomůcky, nebyla však ochotna převésti na něho i vlastnické právo k sporným vozům. Vyhrazené vlastnické právo není pouhým akcesoriem pohledávky a práva z výhrady nepřecházejí již beze všeho na plátce, který platil podle § 1358 obč. zák. Pro vyhrazené právo vlastnické, totiž pro jeho převod, musejí býti splněny veškeré podmínky pro nabytí vlastnického práva, zejména i odevzdání ve smyslu §§ 426 až 428 obč. zák. Avšak jak je zjištěno svědectvím Karla S., neodstoupila dosud žalující firma od kupní smlouvy ani jí nebyly automobily vydány. Jmenovaným svědkem jest i zjištěno, že Okresní hospodářská záložna v S. motorová vozidla exekučně zabavila a dosáhla soudní úschovy. Tato exekuce není dosud zrušena. Není tedy žalující firma držitelkou sporných automobilů, ježto nemá skutečnou fysickou jejich držbu, takže je ani nemohla odevzdati ve smyslu §§ 426 až 428 obč. zák. (viz rozh. č. 9700 Sb. n. s.). Je proto stanovisko žalující firmy správné a žalobkyně právem odmítla převésti na žalovaného vlastnické právo, neboť tak ani platně učiniti nemohla. Soud vzal za dokázáno, že se žalobkyně nezavázala, že na žalovaného převede vlastnické právo, které si vyhradila do úplného zaplacení kupní ceny. Byl
91* proto směnečný platební příkaz, vydaný proti žalovanému, ponechán v účinnosti. Odvolací soud potvrdil napadený rozsudek.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatel vychází z názoru, že vlastnické právo, vyhrazené prodateli až do úplného zaplacení kupní ceny, není nic jiného než zvláštní druh zástavního práva, a že je proto užíti zásad o převodu zástavního práva na převod vyhrazeného vlastnictví. Tento názor nemá však opory v platném právu. I když vlastnické právo vyhrazené prodateli až do úplného zaplacení kupní ceny jest určeno k zajištění prodatelovy pohledávky, jde tu o právo, jež se co do svého obsahu a rozsahu, dále co do podmínek vzniku a zániku podstatně liší od zástavního práva, takže nelze na ně obdobně užíti předpisů, týkajících se tohoto posléze uvedeného práva, a to ani v otázce, zda a za jakých podmínek je možno převésti vlastnické právo na jinou osobu, a zda jest odůvodněn nárok na převod práva. Nižší soudy proto nepochybily, když rozhodly, že nárok na převod vyhrazeného vlastnictví na žalovaného není odůvodněn, a dovolatel tedy nebyl oprávněn učiniti závislým zaplacení směnky na jeho převodu.

Citace:

Čís. 16483. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 566-568.