NPD documents search: Váž. tr., 3 (1921)

Č. 9886.

Jazykové právo: O t. zv. sebeurčovacím právu obcí v oboru práva jazykového a o významu předpisů §§ 3 a 8 jaz. zák.
(Nález ze dne 10. května 1932 č. 7767.)
Prejudikatura: Boh. A 8072/29, 8134/29, 9521/31 a j.
Věc: Městská obec L. proti ministerstvu vnitra o jazykové právo.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: K stížnosti Jiřího V., učitele hudby, a Otokara Č., vrchního berního správce, obou v L., kterým byla rozhodnutí reklamační komise u zsp-é v Praze ve věci stálých voličských seznamů městskou radou v L. sdělena výměry v jazyku německém, rozhodla zsp v Praze podle čl. 96 vl. nař. č. 17/26, že městská rada byla podle čl. 72 odst. 2 téhož nař. povinna doručiti st-lům shora zmíněné výměry sepsané v jazyku státním, a uložila městské radě, aby této povinnosti bezodkladně vyhověla a o výkonu podala zprávu do 5 dnů, při čemž byla upozorněna na ustanovení čl. 85 a 86 jaz. nař. Při poučení o opravném prostředku odepřen však odkladný účinek případnému odvolání vzhledem k ustanovení § 93 min. nař. ze 17. března 1855 č. 52 ř. z.
Odvolání z tohoto rozhodnutí min. vnitra nař. rozhodnutím nevyhovělo a potvrdilo rozhodnutí I. stolice, ježto výroky v nich obsažené mají oporu v ustanovení čl. 72 odst. 2 jaz. nař., jímž zsp svůj výrok odůvodnila. K vývodům odvolání, namířeným proti platnosti čl. 72 odst. 2 jaz. nař., že vybočuje z mezí jaz. zák. a úst. listiny, žal. úřad podotkl, že státní moc výkonná je na základě zmocnění § 8 odst. 1 jaz. zák. oprávněna ukládati samosprávným úřadům v duchu jaz. zák. obmezení jdoucí nad meze § 3 tohoto zák., tedy také upraviti jazyk vyřízení podání. Zsp byla oprávněna vzhledem ke své dohlédací pravomoci nad obcí (čl. 97 a 85 jaz. nař.) upozornili měst. radu na ustanovení čl. 85 a 86 jaz. nař. Pokud pak obec vznáší námitku proti tomu, že zsp odepřela ve svých rozhodnutích odvolání odkladný účinek, stala se věc bezpředmětnou vzhledem k přítomnému rozhodnutí, jakož i vzhledem k té okolnosti, že jak z jednacích spisů patrno, nevymáhala zsp výkonu svého rozhodnutí před jeho pravoplatností. — Č. 9886 —
O stížnosti, která navrhuje zrušení rozhodnutí žal. úřadu v jeho celku pro nezákonnost a vadnost řízení, uvažoval nss takto:
Stížnost dovozuje nesprávnost právního názoru, který žal. úřad jako odůvodnění svého rozhodnutí čerpá z usnesení odborného plena Boh. A CCCXLIV/28, že státní moc výkonná jest na základě § 8 odst. 1 jaz. zák. oprávněna ukládati samosprávným úřadům v duchu tohoto zákona obmezení sahající nad meze § 3 jaz. zák. Výklad dávaný žal. úřadem tomuto usnesení odporuje prý zřejmě §§ 1, 6a 55 úst. listiny. Výkladu ve smyslu stížnosti odpovídá prý ostatně i usnesení odborného plena Boh. A CCCXLIII/28, dle něhož vláda, upravujíc podle § 8 odst. 1 jaz. zák. užívání jazyků pro úřady samosprávné, jest vázána předpisem § 55 úst. listiny a mezemi ve smyslu tohoto zákonného předpisu sluší zde rozuměti i »ducha zákona«. Prv uvedeným usnesením odborného plena bylo podle stížnosti jen vysloveno, že vláda je oprávněna v duchu jaz. zák. užívání jazyků pro úřady samosprávné upravovati také v oboru, o kterém nejedná § 3 jaz. zák., avšak vláda nesmí nic učiniti, co odporuje § 3 jaz. zák. a tudíž duchu jaz. zák., ježto § 8 odst. 1 jaz. zák. se výslovně dovolává § 3 téhož zák. Ducha jaz. zák. pro úpravu užívání jazyků u samosprávných úřadů podle stížnosti nss jasně vymezil již v nál. Boh. A 7173/28 a je příznačné, že se o tento nález opírají obě uvedená usnesení odborného plena. Podle tohoto nálezu jaz. zákon ustanovil jazyk čsl. pro obor veškeré státní správy jazykem státním, oficielním, ale pro obor autonomie, zejména i samosprávy místní obdobnou prerogativu tohoto jazyka neurčil. Naopak z jeho § 3 je zřejmo, že v oboru autonomie zásadně uznává volnost sebeurčení. Tento výklad také úplně souhlasí s § 128 úst. listiny, ustanoveními obecních zřízení o samostatném oboru působnosti obcí a se zprávou ústavního výboru k § 3 osnovy jaz. zák. V § 3 jaz. zák. se obce pouze zavazují, aby podání v čsl. jazyku přijímaly a je vyřizovaly a návrhy a podněty v tomto jazyku učiněné projednávaly. Z těchto jasných ustanovení nelze nikterak dovozovati povinnost obcí používati státního jazyka. Také žádné jiné ustanovení jaz. zák. nedává opory pro takový výklad. Jestliže tedy čl. 72 odst. 2 jaz. nař. obcím, jejichž jednací jazyk není československý, ukládá za určitých podmínek, aby vyřízení podání čsl. vydávaly také v tomto jazyku, a to i tehdy, když nepředchází podání strany, obecnímu úřadu však jest známo, že strana jest příslušníkem státního jazyka — překročují tato ustanovení ústavní listinu a ducha jazykového zákona a jsou proto nezákonná. Z práva sebeurčení obcí se naopak podává právo jejich, aby si stanovily svůj jednací jazyk podle volného uvážení, což zásadně uznává také čl. 70 jaz. nař., a z toho dále vyplývá jako důsledek, aby tohoto jazyka také výlučně užívaly, vyhotovujíce vyřízení obecního úřadu, ježto ani v § 3 jaz. zák., ani v jiném jeho ustanovení nelze nalézti podklad pro nějaké omezení obce v užívání zvoleného jazyka jednacího. Příznačné jest, že jaz. nař. neobsahuje nikde ustanovení zavazujícího obce s českým jazykem jednacím, aby při vyřízení užívaly jiného jazyka, ačkoli § 3 odst. 4 jaz. zák. za podmínek § 2 ukládá těmto
Bohuslav, Nálezy správní XIV. 47 — Č. 9886 —
obcím právě tak jako § 3 odst. 1, aby podání v jiném jazyku než jednacím jazyku obce přijímaly a vyřizovaly.
Tyto námitky stížnosti nemohl nss uznati důvodnými.
Stížnost neprávem dovolává se právních názorů vyslovených v nál. Boh. A 7173/28, ježto od nich nss upustil, opíraje se o právě cit. plenární usnesení, jak v následujícím jest blíže uvedeno.
Rozsah a dosah §§ 3 a 8 odst. 1 jaz. zák., jakož i jejich vzájemný poměr, na nichž stížnost své námitky zakládá, blíže vymezil a podrobně odůvodnil nss v nál. Boh. A 8072/29 takto:
Jazykové otázky u samosprávných úřadů dotýká se jaz. zák. výslovně jen v §§ 3 a 8. Nepraví však nikde, že by samosprávné útvary měly právo, aby si stanovily jazykovou úpravu pro své úřadování podle své vlastní vůle, čili že by měly sebeurčovací právo jazykové. Z § 3 lze usouditi toliko, že jaz. zákon připouští možnost, že jednacím jazykem u samosprávných útvarů tam jmenovaných bude i jazyk jiný než jazyk čsl. Připouštěje pak tuto možnost a počítaje s ní, ukládá jaz. zákon sám pro určité konkretní případy, které pokládá za zvláště důležité (srov. zprávu úst. výboru k § 3 osnovy jaz. zák., tisk 2442), samosprávným útvarům omezení ve prospěch jazyka čsl., a to bez rozdílu, zda užívání jazyka tohoto děje se příslušníky jeho či jazyků menšinových. Tím, že omezení ta byla pojata do jaz. zák. jako zákona ústavního, měla býti jednak vyloučena úprava těchto omezení pouhým nařízením, jednak měla býti ustanovením těm jako ústavním zaručena zvláštní ochrana podle §§ 33 a 42 úst. listiny proti změně nebo zrušení.
Ze souvislosti pak § 3 s § 8 odst. 1 jaz. zák., který ukládá státní moci výkonné, aby upravila v duchu tohoto zákona také užívání jazyků pro samosprávné úřady atd., dále plyne, že § 3 upravuje užívání to jen v určitých konkretních relacích, kdežto úprava v relacích ostatních byla v § 8 svěřena státní moci výkonné. Úřady samosprávné nemají tedy podle jaz. zák. primérního práva, aby si užívání jazyků pro své úřadování upravily samy, nýbrž právo to přísluší státní moci výkonné, které ovšem jest zákonem omezeno, že úprava taková musí býti provedena jen »v duchu tohoto zákona«. Samosprávné úřady nemají ex lege práva, aby svého jednacího jazyka užívaly výlučně. Stanovení jednacího jazyka samo o sobě zakládá ovšem zásadně právo a povinnost v tomto jazyce jednati a vyřizovati v něm i učiněná podání, avšak jen za předpokladu, že státní moc výkonná, upravujíc podle § 8 odst. 1 jaz. zák. užívání jazyků pro samosprávné úřady atd., nestanovila výhrady ve prospěch státního jazyka, jichž pak jsou tyto úřady povinny dbáti, tedy po případě vyřizovati podání, učiněná v státním jazyku i v tomto jazyce. Tím jest dovoděn právní názor vyslovený v obou cit. usneseních odborného plena nss-u, jehož správný smysl žal. úřad dal za podklad svému napadenému rozhodnutí.
Pokud jde o názor stížnosti na poměr cit. čl. 72 odst. 2 jaz. nař. k duchu jaz. zák., vyslovil nss v obdobném případě nál. Boh. A 8134/29 toto: Jestliže vláda, provádějíc podle § 8 odst. 1 jaz. zákon, ustanovila — Č. 9886 —
v čl. 72 odst. 2 jaz. nař., že obce, v jejichž zastupitelstvu je členem příslušník jazyka čsl., jsou povinny vydati vyřízení podání učiněných; v jazyce čsl. v tomto jazyku a dále, že nepředcházelo-li podání strany, je-li však obecnímu úřadu známo, že strana je příslušníkem státního jazyka, je povinen vydati jí vyřízení v tomto jazyku, a omezila tak obce ve výhradném užívání jejich jednacího jazyka ve prospěch státního jazyka, nevybočila tím z hranic, které jí § 8 odst. 1 jaz. zák. vytkl, neboť učinila tak jen opatření, které má zajistiti příslušníku státního jazyka za předpokladů v čl. 72 odst. 2 jaz. nař. vytčených vyřízení jeho podání v jazyce státním, což jest ve shodě se zákonem jazykovým a jeho duchem, jak nss v souhlase s usnesením svého plena adm. z 23. května 1929 v nál. Boh. A 8072/29 rovněž již vyslovil a blíže odůvodnil.
Na těchto právních názorech proti uplatněným námitkám stížnosti trvá nss i v tomto případě a odkazuje podle § 44 jedn. ř. na právě cit. nálezy.
Stížnost se pro svůj právní názor o neplatnosti cit. čl. 72 odst. 2 jaz. nař. dovolává dále zprávy úst. výboru k § 3 osnovy jaz. zák. Než i k tomu přihlížel nss při svém nálezu shora citovaném Boh. A 8072/28 a nelze dáti stížnosti za pravdu, že by z této zprávy dalo se dovoditi zásadní uznání práva sebeurčení v oboru samosprávy.
Stížnost pak pro toto uznání práva sebeurčení obcí dovolává se ještě všeobecně předpisu § 128 úst. listiny, avšak ze znění tohoto § nelze pro zodpovědění sporné otázky nic rozhodujícího vyčísti, ježto tento předpis upravuje jinou materii a o právu jazykovém jedná § 129 úst. listiny, který úpravu práva jazykového přenechává zvláštnímu rovněž ústavnímu zákonu, t. j. jazykovému.
Pokud konečně ustanovení obecních zřízení o samostatném oboru působnosti obcí jest uváděno stížností na podporu názoru o sebeurčovacím právu obcí, odkazuje nss na nál. Boh. A 9521/31, vydaný o stížnosti dnešní st-lky, v němž již zaujal stanovisko k hořejší námitce, uznav ji neodůvodněnou.
Byla-li shora dovozena správnost právního názoru, že čl. 72 odst. 2 jaz. nař. neodporuje jazykovému zákonu a je vydán v duchu jeho, nelze přikloniti se k opačným názorům uplatněným v námitkách stížnosti proti zákonnosti cit. článku jaz. nař.
Další části napadeného rozhodnutí, v níž upozornění městské rady na ustanovení čl. 85 a 86 jaz. nař. bylo odůvodněno dohlédacím oprávněním nad obcí podle čl. 85 a 97 jaz. nař., vytýká stížnost nezákonnost a dovozuje, že zásah dohlédacího úřadu podle čl. 85, 86 a 97 jaz. nař. je podmíněn tím, že již došlo k určitému porušení jazykového zákona nebo nařízení v jeho duchu vydaného. Ta podmínka podle stížnosti je vyloučena, pokud to které ustanovení jaz. nař. nebylo nss-em jako platné bezvadně uznáno a proto nelze do té doby dohlédacímu úřadu přiznati právo pohrůžkou nebo mocí vynutiti respektování sporného ustanovení, nemá-li býti na samosprávné úřady vykonáván nátlak, aby ustanovení jaz. nař. podle jejich názoru neplatná předem uznaly a vzdaly se práva stížnosti, čímž by nad to také poučení o opravných prostředcích v čl. 96 jaz. nař. bylo úplně bez významu. Všecky tyto důsledky nejsou slučitelny se zásadami právního státu. — V této námitce je stížnost nepřípustná, protože pouhým upozorněním městské rady na cit. čl. 85 a 86 jaz. nař. a potvrzením tohoto upozornění nebylo nijak zasaženo do subjektivních práv stěžující si obce (§ 2 zák. o ss).
Stížnost konečně brojí proti napadenému rozhodnutí, že odvolání st-lky namířené proti vyloučení odkladného účinku odvolání podaného ve věci samé, označilo bezpředmětným, poukázavši na současné rozhodnutí ve věci samé, jakož i na to, že zsp neprovedla své rozhodnutí před jeho pravoplatností. §em 93 nař. ze 17. března 1855 č. 52 ř. z. nedá se podle stížnosti toto vyloučení odkladného účinku odůvodniti. Rozhodnutím I. stolice v projednávané jazykové záležitosti podle stížnosti jest st-lka přidržována k tomu, aby užívala jiného jazyka jednacího, aniž jest tato otázka pravoplatně rozhodnuta. Tím jest porušeno jazykové právo st-lky, aniž by byla možná náprava škody pro případ, že zvítězí v řízení opravném. Nehledíc k tomu stížnost dále popírá, že dohlédací úřad, prováděje jaz. zákon a jaz. nařízení, jedná ve veř. zájmu, ježto jaz. zákon poskytuje pouze určitým subjektům jazyková práva a jazykové nároky jednotlivcovy nemohou býti současně považovány za veř. zájmy, jejichž zastupování náleží do oboru působnosti úřadů (nál. Boh. A 6910/27).
Nezákonnost této části rozhodnutí zůstává podle stížnosti i tehdy, když stížnosti ve věci samé se nevyhoví, ježto nss nemůže odepříti městské obci rozhodnutí o tom, odepřela-li zsp stížnosti k min. odkladný účinek právem či nikoli. Podle stížnosti dále neodpovídá skutečnosti ani tvrzení žal. úřadu, že I. stolice neprovedla svého rozhodnutí před jeho pravoplatností. — Stížnosti ani v této námitce nelze přisvědčiti.
Odkladný účinek lze přiznati opravnému prostředku podle povahy věci a účelu, jaký toto procesní opatření má, toliko do té doby, až bude o opravném prostředku pravoplatně rozhodnuto (srov. nál. Boh. A 8072/29 a 8381/30). Bylo-li žal. úřadem jako poslední správní instancí konečně a pravoplatně odvolání obce zamítnuto, bylo tím zároveň vysloveno, že obec byla povinna dodati jmenovaným stranám příslušné své výměry v jazyku státním. Tím stalo se odvolání obce, pokud týkalo se nepřiznání odkladného účinku, bezpředmětným, neboť účel, jaký přiznání odkladného účinku by mělo, již pominul a odpadl tedy důvod, z kterého se obec domáhala zrušení výroku I. stolice (zem. správy pol.), že odvolání z jejího rozhodnutí nemá odkladného účinku. Označil-li tedy žal. úřad dotčené odvolání bezpředmětným, nelze již z důvodů právě uvedených shledati v tom ani vadnost řízení ani nezákonnost.

Citace:

č. 9886. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 932-936.