Čís. 12376.

Předpokladem uznání zhodnocovacího nároku je včasná přihláška nechť si dlužník jest německým nebo cizím státním občanem. Nezáleží na tom, zda zhodnocovací nález by byl v československé republice vykonatelný. Opomenutím včasné přihlášky jest nárok na zhodnocení prekludován.
Československé soudy, u nichž jest uplatňován nárok na zhodnocení podle německého práva, rozhodují samostatně na základě německého zhodnocovacího zákona, zda jest oprávněn nárok na zhodnocení proti osobě u nich žalované. Podmínky zhodnocení musí býti prokázány proti žalovanému přímo; nestačí, že zhodnocovací řízení bylo provedeno říšskoněmeckými úřady proti osobě třetí a že tato třetí osoba postoupila prostě domnělý svůj postižní nárok na zproštění ze zhodnocovacího závazku bývalému hypotekárnímu věřiteli na místo plnění.
(Rozh. ze dne 18. února 1933, Rv I 18891/31.)
Žalovaný koupil dne 19. srpna 1922 od Martina F-a v Drážďanech pozemek za 300000 M. Dne 20. prosince 1922 zaplatil žalovaný žalobkyni hypotéku 65000 M na tomto pozemku váznoucí, již převzal k zaplacení. Žalobkyně toto placení přijala a hypotéka byla v pozemkové knize vymazána. Řečená pohledávka byla zhodnocena na 16289 ř. m. a F. přenesl svůj nárok na sproštění dluhu na žalobkyni. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení 16289 ř. marek. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvýšším soudem z těchto
důvodů:
Nárok žalobkyně není odůvodněn. Žalobkyně jej opírá: 1. o to, že Martin F. jí postoupil svůj nárok proti žalovanému z trhové smlouvy ze dne 19. srpna 1922 z důvodu převzetí dluhu žalovaným a že žalovaný z důvodu tohoto převzetí je povinen Martinu F-ovi nahraditi zhodnocovací částku, ke které tento byl odsouzen, 2. Podpůrně opírá žalobkyně svůj nárok o souhlasný prý přednes stran, že žalovaný převzal hypotéku a stal se i osobním dlužníkem. Pokud žalobkyně opírá se o druhý důvod, dovolává se jednak neprávem doznání žalovaného o osobním dlužnictví, ale nejsou ani splněny podmínky pro zhodnocení nároku z tohoto dlužnictví podle zhodnbcovacího zákona, takže není potřebí v tom směru nějakého zjištění. Žalobkyně by měla takový nárok tehdy, kdyby včas, totiž do 1. ledna 1926, bývala přihlásila svůj nárok na zhodnocení proti žalovanému, a případně podle čl. 3 novely k zhodnocovacímu zákonu, kdyby tak učinila do 1. října 1927, a byla-li jí povolena restituce (§ 16 zhodnocovacího zákona). To dovolatelka ani netvrdila. Není správné její mínění, že o zhodnocení se má rozhodnouti jen nynějším sporem proti žalovanému, ježto je čsl. příslušníkem, tedy bez ohledu na přihlášku. Předpokladem uznání zhodnocovacího nároku je včasná přihláška a zhodnocovací zákon nijak nerozeznává, zda dlužník je německým nebo cizím státním občanem. Nezáleží na tom, zda zhodnocovací nález by byl v Československé republice vykonatelný. Opomenutím přihlášky včas byl nárok na zhodnocení prekludován a nelze míti za to, že by zákon proti cizozemcům chtěl preklusi vyloučiti a připustiti proti nim zhodnocení beze všeho časového omezení. Pokud pak žalobkyně opírá svůj nárok o prvý důvod, totiž o převzetí dluhu Martina F-a žalovaným, není její nárok taktéž opodstatněn údaji žalobními. V rozhodnutí čís. 10678 sb. n. s. dovodil nejvyšší soud, proč je možno uplatniti nároky na zhodnocení podle německého práva i před čsl. soudy. Ovšem vyloží si tyto soudy samostatně na základě zhodnocovacího zákona německého, zda jest oprávněn nárok na zhodnocení proti osobě u nás žalované. Podmínky zhodnocení musí býti prokázány proti našemu žalovanému přímo, nestačí proto, že zhodnocovací řízení bylo provedeno říšskoněmeckými úřady proti osobě třetí a že tato třetí osoba postoupila prostě domnělý svůj postižní nárok na zproštění ze zhodnocovacího závazku bývalému hypotekárnímu věřiteli na místo plnění. Taková vázanost československých soudů rozhodnutím říšskoněmeckých zhodnocovacích míst není v našem zákoně nikde vyslovena a z něho neplyne, nehledíc ani k tomu, že u nás je žalován československý státní příslušník, a zhodnocovací řízení bylo provedeno proti německému státnímu příslušníkovi. Nemá proto významu ani poukaz na předpisy §§ 415 a 329 něm. obč. zák., neboť jimi není našim soudům odňato právo zkoumati oprávněnost převedeného nároku proti osobě u nás žalované, a uznati nárok na zhodnocení za oprávněný jen tehdy, přísluší-li přímo proti žalovanému, neboť jinak není možný přezkum jeho oprávněnosti. Takovým způsobem byl by žalovaný skutečně zbaven obran příslušejících mu proti zhodnocení a tím i proti nároku na zaplacení zhodnocovací částky i podle zákona o zhodnocení, a byl by vystaven dalším nepříznivým následkům rozhodnutí něm. zhodnocovacích míst, jak se stalo v tomto případě, kde žalobkyně snažila se požadováním úroků přímo od žalovaného přivoditi účin kasatorní doložky a tím i dřívější splatnost zhodnocovací částky. Nejvyšší soud neuznává v tomto případě, že splněny jsou náležitosti zhodnocovacího nároku proti žalovanému. Jak bylo vytčeno v rozh. čís. 10678 a 10684 sb. n. s. jest podmínkou nároku na zhodnocení, by žalovaný byl osobním dlužníkem v čas přihlášky. Tuto náležitost nelze dovoditi z údajů žalobcových, nehledíc ani k tomu, že žalobkyně ji sama vyloučila, kdežto žalovaný náležitost tu jednou doznal, po druhé však hned popřel.

Citace:

č. 12376. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 257-259.