Čís. 16544.

Vyhradí-li si dlužník při placení právo žádati vrácení přeplatku, kdyby se nesplnila rozvazovací podmínka, pod kterou plnil, nejde o placení dluhu ve smyslu § 1412 obč. zák.
Věřitel, který plnění s touto podmínkou přijal, nemůže žalovati na plněni dluhu, nýbrž jen za podmínek § 228 c. ř. s. o určení, že dlužníku nepřísluší z oné výhrady nárok na vrácení platby.
(Rozh. ze dne 1. prosince 1937, Rv II 905/36.)
Proti žalobě, jíž se žalující advokát domáhá na žalovaném zaplacení 800 Kč s přísl. jako nedoplatku 20% přirážky ve smyslu § 7 advokát, sazby z odměn za právnické práce pro žalovaného konané ve sporu Ck I 706/30, namítl žalovaný mimo jiné, že na žalobcovu upomínku o zaplacení odměny a výloh poukázal žalobci dne 28. listopadu 1932 na útraty uvedeného sporu 2799 Kč 38 h, neuznav účtovanou 20% přirážku za společenství v rozepři a vyhradiv si domáhati se vrácení přeplatku, ukáže-li se, že jeho námitky proti žalobcovu účtu jsou odůvodněné, dále že žalobci byl celý účet za právnické práce v onom sporu vyrovnán, dokonce přeplacen, a že také žalobce zúčtoval částku 2.799 Kč 30 h na svou odměnu ve sporu Ck I 706/30. Soud prvé stolice zamítl žalobu. Odvolací soud uznal co do částky 690 Kč 30 h s přísl. podle žaloby. Důvody: Ačkoli prvý soud uznává solidární povinnost žalovaného zaplatiti žalobci útraty sporu Cik I 706/30 krajského soudu civilního v B. i s 20% přirážkou za společenství v rozepři až do doby, kdy řízení po mimosoudním, smíru zůstalo proti žalovanému inž. Rolandu H. a Alžbětě H. v klidu, přece žalobní žádost zamítl, maje za to, že jest zaplacením částky 2799 Kč 30 h uspokojen žalobcův nárok, činící po odečtení 3338 Kč 95 h zaplacených Dr. H-ou zbytek ve výši 1927 14 h, a to i co do sporné 20% společenské přirážky, jejíž zaplacení se právě žalobce souzenou žalobou, domáhá. Soud prvé stolice také správně vychází s hlediska § 1415 obč. zák., že totiž pro otázku, která pohledávka jest plněním dlužníka uspokojena, je rozhodující především vůle platícího dlužníka, jenže tuto zásadu neprovedl do důsledků. Zaplatil-li žalovaný částku převyšující vlastně zbytek žalobcovy neuhrazené pohledávky, ale učinil tak s výhradou, že žalobcův nárok na 20% přirážku za společenství zahrnutou v tomto zbytku neuznává a že si vyhrazuje požadovati zpět, co snad z toho důvodu přeplatil, jest důsledně podle zásady vyslovené v § 1415 obč. zák. pokládati i sporný nárok na zaplacení 20% přirážky za společenství za neuspokojený, neboť podle § 1412 obč. zák. jest placením jen to, co bylo plněno jako dluh, tedy s úmyslem dlužníka uspokojiti plněním věřitelův nárok. Zásadní povinnost žalovaného k náhradě i 20% přirážky za společenství ve sporu Ck I 706/30 podle ustanovení § 7 vlád. nař. č. 95/1923 Sb. z. a n. byla prvým soudem správně uznána. Jde tedy ještě jen o to, kolik činí (následují důvody v otázce výše, o něž tu nejde).
Nejvyšší soud obnovil rozsudek soudu prvé stolice.
Důvody:
Žalovaný oznámil žalobci výslovně dopisem ze dne 27. listopadu 1932, že mu současně poukazuje částku 2799 Kč 38 h na útraty sporu, jimž byla míněna rozepře Ck I 706/30 krajského soudu civilního v B., a vyplývá jasně z konečných vět uvedeného dopisu, že náklady, které vznikly v pozůstalostní věci, měly býti zapraveny teprve později po při slušném rozdělení. Z dopisu žalobcova ze dne 19. prosince 1932 je patrno, že žalobce, obdržev již částku 2799 Kč 40 h, žádal ještě o zaplacení sporných útrat vzniklých v pozůstalostní věci a vyjednával se žalovaným ještě o výši přirážky za společenství v rozepři, na niž se vztahovala výhrada žalovaného žádati po případě vrácení přeplatku. Nelze proto tvrditi, že mohlo býti pochybno, jaký úmysl dlužník měl anebo že věřitel úmyslu dlužníkovu odporoval, a pravidlo vyslovené v § 1416 obč. zák. nemá tedy v souzeném případě vůbec významu. Mezi stranami je sporné toliko, zdali výhrada dlužníkova, že bude žádati vrácení částky, o kterou snad přeplatil žalobcovu útratovou pohledávku, poněvadž prý uznává solidární ručení (a tedy též dotčenou 20% přirážku) jen pod podmínkou, že je obsaženo v plné moci jím podepsané, odnímá konané platbě povahu plnění co do uvedené přirážky. Na tuto otázku odpověděl odvolací soud neprávem kladně, maje za to, že sporný nárok na zaplacení 20% přirážky za společenství v rozepři nutno pokládati za neuspokojený, neboť placením podle § 1412 obč. zák. jest jen to, co bylo plněno jako dluh, tedy s úmyslem dlužníka uspokojiti plněním nárok věřitelův. Podle správného výkladu prohlášení žalovaného ze dne 27. listopadu 1932, jemuž nebylo věřitelem tenkráte odporováno, měl dlužník úmysl uspokojiti sporný nárok jen za předpokladu, že závazek ten již podepsanou jím plnou mocí byl založen. Pro případ, že by se dodatečně zjistil opak, vyhradil si žalovaný nárok na vrácení přeplatku. Šlo tedy o plnění s rozvazovací podmínkou, jež věřitel přijal. Ježto oba nižší soudy uznaly, že žalobci podle plné moci žalovaným podepsané přísluší 20% přirážka za společenství v rozepři a žalovaný tomu již neodporuje, je tím zjištěno, že předpoklad pro vrácení částky připadající na onu přirážku odpadl a že podmínka již nemůže nastati. Tím však se změnilo podmínečné plnění v nepodmínečné, neboť je objektivně prokázáno, že žalovaný též tuto přirážku byl povinen zapraviti. Nárok žalobcův na řečenou přirážku byl žalovaným již dne 28. listopadu 1932 uspokojen, žalobce mohl se snad za podmínek § 228 c. ř. s. domáhati zjištění, že žalovanému z oné výhrady nepřísluší nárok na vrácení této přirážky, ale nemohl po druhé žádati zaplacení. Slušelo proto obnoviti rozsudek prvého soudu, jenž plně tomuto právnímu stavu věci odpovídal.

Citace:

č. 16544. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 697-699.