NPD documents search: Váž. civ., 11 (1929), sv. 2

Čís. 9380.

Pod pojem věna nespadá výbava, totiž to, čeho se dostane manželce
při sňatku pro její vlastní potřebu nebo pro první zařízení domácnosti.
Nelze přihlédnouti k tomu, co matka nebo někdo jiný vydal na náklady
svatby.
Povinnost zříditi dceři věno stíhá oba rodiče v pořadí, jak jsou povinni vyživovati a zaopatřovati děti.
Při vyřízení žádosti o zřízení věna jest zkoumati, zda dcera měla dostatečné jmění na zřízení věna v čase sňatku a, pakli je tehdy
neměla, jaké jmění měli rodiče v čase, kdy žádala o zřízení věna. Nelze
přihlédnouti k tomu, zda dcera mezi podáním žádosti o zřízení věna a
rozhodnutím o ní nabyla nějakého jmění, a nelze hleděti ani k příjmům
otcovým v čase rozhodnutí o žádosti o zřízení věna.
Na rodičích nelze žádati, by na zřízení věna obětovali celé jmění neb
by ohrozili vlastní výživu nebo výživu své rodiny, nebo rozvrátili své
hospodářské poměry. (Rozh. ze dne 16. listopadu 1929, R 1 877/29.)
Dcera domáhala se po sňatku na otci zřízení věna 20000 Kč. Soud prvé stolice přiznal navrhovatelce věno 9000 Kč, rekursní soud zamítl návrh na zřízení věna.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody: Rekursní soud zamítl žadatelčin nárok, aby jejímu otci bylo uloženo zříditi jí věno, v podstatě z toho důvodu, že má dostatečné vlastní jmění a že otec nemá takové jmění, by jí mohl zříditi věno. Stěžovatelka sice právem brojí proti některým názorům projeveným v napadeném usnesení, usnesení však je v podstatě správné. »Věnem« podle § 1220 obč. zák. je rozuměti věno v technickém slova smyslu (§ 1218 obč. zák.), jmění, které manželka dává nebo zajišťuje mužovi nebo za ni někdo jiný na úlevu v nákladech manželského společenství. Nespadá pod tento pojem výbava, totiž to, co dostane manželka při uzavření sňatku pro svou vlastní potřebu, nebo pro první zařízení domácnosti (Krasnopolski-Kafka, Familienrecht, § 28, Ehrenzweig, Privatrecht, 2, § 338, Mayr, Bürgerliches Recht, 2 § 459 b), sb. n. s. čís. 4675, 6254). V tomto případě nelze tudíž přihlížeti k tomu, co dcera dostala od matky na počáteční zařízení domácnosti nebo pro vlastní potřebu. Tím méně lze přihlížeti k tomu, co matka nebo někdo jiný vydal na náklady svatby. Jsou-li rodiče zavázáni dáti dceři věno (§ 1220 obč. zák.), stíhá tato povinnost oba, ale ne solidárně, nýbrž v pořadí, jak jsou povinni vyživovati a zaopatřovati děti (§§ 141 a 143 obč. zák.). Napřed otec, a na co nestačí, matka. Výše jejich povinnosti se určuje stavem a jměním obou (sb. n. s. čís. 6833). Proto bylo v tomto případě nesprávné, že první soud přihlížel jen ke jmění otcovu. Nárok na věno vzniká uzavřením manželského sňatku. Rozsah povinnosti rodičů se řídí jejich poměry v době, kdy byl nárok vznesen (sb. n. s. 6833). Proto měly nižší soudy zkoumati, zda žadatelka měla dostatečné jmění na zřízení věna v čase sňatku, a, neměla-li ho tehdy, jaké jmění měli rodiče v čase, kdy žádala o zřízení věna. Sňatek byl uzavřen 4. dubna 1926, o zřízení věna byla podána žádost 19. srpna 1926 a bylo o ní rozhodnuto teprve 10. července 1929, tedy za tři roky. Při tom bylo neprávem přihlíženo k tomu, že žadatelka mezi podáním žádosti a rozhodnutím nějakého jmění nabyla, a rovněž k příjmům otcovým v roku 1929, místo k těm, které měl roku 1926. Než tyto vady nezavdávají příčiny k tomu, by řízení bylo doplněno, neboť všecky rozhodné okolnosti jsou se spisů zřejmé. Především jest míti na mysli, že zákon ukládá rodičům, by dali věno nebo k němu přispěli přiměřeně svému stavu a jmění. Nelze na nich žádati, by na to obětovali celé jmění neb by ohrozili vlastní výživu nebo výživu své rodiny, nebo rozvrátili své hospodářské poměry (sb. n. s. čís. 8205). Otec měl v čase podání žádosti jen služební příjmy 33660 Kč, nehledíc ke srážkám, ale také manželku a dvě malé děti. Tuto rodinu byl povinen vyživovati. Na majetek nebo na příjmy jeho manželky při tom nemohl býti brán zřetel (§§ 91 a 141 obč. zák.). Nemůže býti pochybnosti o tom, že, kdyby byl měl dáti provdané dceři věno — ať najednou nebo ve splátkách — nebyl by mohl z tohoto příjmu plniti tyto povinnosti, leč snad na úkor vlastní výživy, nebo by se byl musili zadlužiti. Tím by mu byl zase hrozil rozvrat hospodářských poměrů. Nic takového nelze na něm žádati k vůli tomu, by provdané a zaopatřené dceři mohl dáti věno. Za těchto poměrů byl její nárok neodůvodněný a proto jej rekursní soud právem zamítl.

Citace:

č. 9430. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 743-745.