NPD documents search: Boh. adm., 18 (1936)

Čís. 156.

Smlouvu, vedle které jeden manžel má za odstupné státi se spoluvlastníkem nemovitosti, dosud výlučné druhému manželi patřící, dlužno považovati za smlouvu svatební. Se žalobou o rozvod manželství od stolu a lože lze spojiti žalobu o zrušení smluv svatebních. Pro vypořádání majetkových poměrů následkem zrušení smlouvy svatební jest rozhodnou doba, kdy smlouva byla uzavřena.
(Rozh. ze dne 29. dubna 1919, Rv I 212/19.)
Manželé Tomáš N. a Marie N. podali na sebe navzájem žalobu o rozvod manželství od stohi a lože. Marie N. domáhala se ve své žalobě zároveň výroku, že zrušuje se smlouva, uzavřená mezi manžely, notářským spisem ze dne 23. února 1917 a Tomáš N. uznává se povinným, by proti vrácení postupní ceny a náhradě nákladů, jím na nemovitosti vynaloženého, dohromady celkem 2200 K, zpět postoupil své manželce polovici chalupy č. p. 30 ve V. i s pozemky za podmínek v žalobě blíže naznačených a dal na svůj náklad vymazati břemena, na jeho polovici chalupy váznoucí. Co do vzniku řečené smlouvy udaly obě strany ve sporu souhlasně, že již před svatbou při tak zvaných námluvách, kde se jednalo o tom, kdo co do manželství přinese, Tomáš N. ještě jako nápadník a ženich žádal, aby se stal polovičníkem chalupy jako manžel a žalobkyně prohlásila, že jest s tím srozuměna, by on, který přinášel také hotovost, za to se stal jako její manžel a řádný muž polovičníkem chalupy, dále že po svatbě se prohlásili stejně a nechali si smlouvu tu napsati, že po svatbě u notáře pak hlásili, že muž přinesl peníze a že za to se má státi polovičníkem, o tom, v jaké formě se má smlouva napsati, ponechali vše notáři, že Marie N. postoupila mu polovici chalupy jen proto, že byl jejím mužem, chalupu neb polovici její jinak by vůbec nebyla zcizila a nejednalo se o to, by dostala peníze, nýbrž chtěla býti s mužem živa a hospodařiti, že také Tomáš N. beze sňatku by Marii N. nebyl přinesl peníze a také by nebyl převzal polovici chalupy, nýbrž chtěl s ní žiti a hospodařiti na chalupě společně. Dle udání žalobkyně byla v době uzavření smlouvy cena polovice chalupy daleko vyšší než 1400 K, kterýžto obnos byl ve smlouvě uveden jako odstupní cena; činila prý až 6000 K. Rovněž uvedl žalovaný, že usedlost má snad v nynější době cenu 12000 zl., takže patrně i v čas postupu měla polovice mnohem vyšší než ujednanou cenu postupní. Všechny tři stolice uznaly srovnale na rozvod manželství od stolu a lože z viny obou manželů. Procesní soud prvé stolice (krajský soud v Českých Budějovicích) vyhověl též žalobě Marie N. o zrušení shora uvedené smlouvy, prohlásiv, že smlouva, která byla sepsaná několik jen dnů po svatbě a na základě ujednání, kteráž se stala již před svatbou, uzavřena byla výhradně vzhledem na tento sňatek a z důvodu sňatku tohoto; smlouvy však, které mají za předmět majetkové poměry snoubenců neb manželů a vzhledem k sňatku a z důvodu sňatku se uzavírají, jsou po rozumu § 1217 obč. zák. smlouvami svatebními, na čemž ničeho nemění ta okolnost, že v § 1217 obč. zák. a násl. smlouvy postupní mezi manžely výslovně uvedeny nejsou, neboť již ze slov, že tyto smlouvy mají za předmět »zejména« plyne, že jednotlivé druhy smluv, které náležejí mezi smlouvy svatební, jsou vypočteny toliko příkladmo a nikoli výlučně. Výtka předčasnosti žaloby není důvodnou, neboť předpokladem žaloby takové není, že by rozvod musel býti již pravoplatně vyřknut, stačí, že vyřknut byl, a není tudiž žádné překážky zákonité, žalobu tuto spojití se žalobou o rozvod a uznati jedním rozsudkem o obou žalobách. Okolnost, že snad mezi tím hodnota nemovitostí stoupla a hodnota peněz poklesla, nemá pro posouzení tohoto sporu žádného významu, neboť zrušení smluv svatebních má právě ten účinek, že vše se má vrátiti tak, by nastal stav dřívější, totiž, že každý manžel vrátí to zpět, co svatebními smlouvami od druhého manžela byl obdržel. Nárokům Tomáše N. na vrácení postupní ceny a jeho případným nárokům na náhradu nákladů, které mimo tuto postupní cenu, na nemovitost tu konal (§ 471 obč. zák.), učinila Marie N. zadost v prosbě žalobní, a to ve výši oběma stranám souhlasně určené. Odvolací soud (vrchní zemský soud v Praze) zamítl žalobu Marie N., pokud domáhá se zrušení shora naznačené smlouvy, ježto smlouva ta jest, smlouvou trhovou, nikoli smlouvou svatební, zejména pak není to smlouva o společenství statků dle §§ 1233 a 1234 obč. zák. Ve formě spisu notářského musila smlouva býti uzavřena podle odstavce b), avšak nikoli podle odstavce a) §u 1 zákona ze dne 25. července 1871, č. 76 ř. z. Na tom ničeho nemění skutková zjištění v rozsudku, neboť i dle tohoto skutkového zjištění stal se Tomáš N. »polovičníkem«, totiž spoluvlastníkem chalupy s pozemky za to, že přinesl hotovost, tedy peníze čili trhovou cenu. Nerozhodno jest, že manželský sňatek zavdal podnět ke smlouvě, o kterou jde. Pohnutka, z níž oba manželé uzavřeli spolu smlouvu tu, totiž okolnost, že byli manžely a že chtěli společně hospodařiti na nemovitostech, jež byly předmětem smlouvy, není způsobilá, změnili smlouvu trhovou ve smlouvu svatební, to tím méně, poněvadž ve smlouvě není vůbec nikterak projevena. Odvolatel tudiž právem vytýká, že soud prvé stolice posoudil smlouvu tu nesprávně s hlediska právního. Proto bylo odvolání Tomáše N. v této příčině vyhověno a rozsudek procesního soudu první stolice byl změněn v ten způsob, že žalobní žádost Marie N. o zrušení smlouvy ze dne 23. února 1917 se zamítá.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvé stolice.
Důvody:
Z přednesu stran vyplývá, že se nejednalo stranám smlouvu uzavírajícím v podstatě a v pravdě o žádný kup, jímž se má dostati prodávajícímu zpravidla úplaty za zcizený předmět, odpovídající aspoň přibližně jeho skutečné hodnotě, a jímž kupec má nabýti neobmezeného a výhradního vlastnictví koupeného předmětu. Že strany nezamýšlely uzavříti smlouvu tohoto obsahu, jest patrno z toho, co bylo předem řečeno. Dle §u 914 obč. zák., nové znění, nesluší při výkladu smluv lpěti otrocky na slovném znění, nýbrž dlužno vyšetřiti úmysl ,stran a rozuměti smlouvě tak, jak toho vyžaduje obyčej poctivého obchodu. Posuzuje-li se s tohoto hlediska smlouva, již uzavřely sporné strany, nutno přisvědčiti k názoru procesního soudu prvé stolice, že se tu jedná o smlouvu svatební ve smyslu §u 1217 obč. zák. Ono jmění, jež měly obě strany, manželský sňatek uzavírající a jež přinášeli oba manželé do manželství, mělo se státi jaksi společným majetkem přihlížejíc právě jen k manželskému spolužití a z tohoto důvodu měla různost druhu majetkových a hospodářských hodnot, jež přinášela do manželství ta která strana, býti smlouvou vyrovnána, manžel, jemuž se nedostávalo majetku nemovitého, měl býti i v tomto ohledu na roveň postaven své manželce, při čemž zase on měl přispěti prostředky, jež měl po ruce, hotovými penězi, takto měla býti spojenými prostředky utvořena v pravdě oběma stranám společná majetková základna, jež měla sloužiti jako zdroj příjmů k úhradě nákladů na manželské spolužití; při tom nebylo nijak přesně dbáno toho, zda hodnota toho, co poskytuje jedna strana druhé, se rovná úplně hodnotě příspěvku této strany. Mimo manželské spolužití a tím podmíněné společné hospodaření obou manželů neměla míti dle toho smluvená úprava majetkových poměrů žádného významu a žádné platnosti. Jedná se tu tedy v pravdě o smlouvu uzavřenou mezi manžely o jmění za příčinou sňatku manželského, tedy dle §u 1217 obč. zák. o smlouvu svatební, proto se může žalobkyně dle §u 1264 všeob. obč. zák. právem domáhati toho, by smlouva tato byla zrušena, jelikož bylo uznáno na rozvod manželství od stolu a lože z viny obou manželů. Pokud se týče námitek vznesených žalovaným Tomášem N. proti žalobnímu nároku na zrušení dotyčné smlouvy, jež ostatně nebyly již uplatňovány v řízení do volacím, byly tyto vesměs správně vyvráceny již procesním soudem prvé stolice, pročež stačí odkázati žalovaného na onu část rozsudku prvého soudu, jež tu přichází v úvahu.

Citace:

č. 156. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 318-320.