Čís. 4016.

Účinnost vyrovnání vztahuje se k útratám za všechny výkony, které spadají časově před zavedení vyrovnacího řízení, bez ohledu na to, zda byly již určeny či dokonce přisouzeny, a zda jde o útraty soudního zakročení či mimosoudního jednání.
(Rozh. ze dne 25. června 1924, Rv I 809/24.)
Rozsudkem ze dne 25. května 1923 byla žalující firma odsouzena, zaplatiti žalované 106779 Kč a útraty sporu 15784 Kč 50. h s výhradou rozsudečného a znalečného. Usnesením ze dne 8. března 1923 zavedeno bylo proti žalující firmě řízení vyrovnávací, dne 23. června 1923 bylo docíleno potřebné většiny pro vyrovnání a byla přijata vyrovnací kvota 40%, načež usnesením ze dne 29. srpna 1923 bylo vyrovnání potvrzeno krajským soudem, usnesení to stalo se právoplatným, vyrovnací řízení bylo usnesením ze dne 29. září prohlášeno za skončené. V listopadu 1923 byla žalované povolena exekuce pro útraty sporu 15784 Kč 50 h. V žalobě o zrušení exekuce tvrdila žalující firma, že se tu jedná o spor z roku 1921, že veškeré útraty vznikly před řízením vyrovnávacím až na nepatrnou část útrat, která vznikla za řízení vyrovnávacího při stání dne 25. května 1923, že proto podléhají podle ustanovení §u 24 vyrovnávacího řádu vyrovnávacímu řízení a že může bytí žádáno jen 40% útrat a to ještě jen podle lhůt, vyrovnáním přijatých a schválených, jež dosud neplynuly. Procesní soud prvé stolice prohlásil exekuci ohledně 14122 Kč 80 h nepřípustnou. Odvolací soud k odvolání žalované rozsudek potvrdil. Důvody: Vyrovnávací řád ze dne 10. prosince 1914, čís. 337 ř. zák. stanoví v §u 24, že příslušenství pohledávky, pokud vzniklo před zavedením řízení vyrovnacího, náleží stejně pořadí jako pohledávce samé. Otázka, v jaké míře vznikly útraty sporu, jenž před zavedením řízení vyrovnacího již zahájen byl, zodpověděti se dá snadno dle ustanovení §u 40 c. ř. s., neboť praví se tu, že strana každá má nejprve útraty vedením sporu způsobené sama ze svého zapraviti, i nemůže býti pochybno, že vynaložené útraty až do doby zavedeného řízení vyrovnacího jsou zajisté již příslušenstvím sporné pohledávky, ač o nich dosud tak jako o pohledávce rozhodnuto nebylo, a sice právě tak jako eventuelní úroky neb úroky z prodlení, byť i ještě rozhodnuto nebylo, zda strana oprávněna jest je požadovati od protistrany a v jaké výši. Z druhé věty §u 40 c. ř. s. plyne, že nárok na náhradu útrat posuzovati se má dle ustanovení §u 41 a dalších c. ř. s. Nárok na náhradu vzniká tedy, jakmile byly útraty způsobeny, ale o tom, je-li nárok tento po právu, a v jaké výši přísluší, má teprve dle ustanovení §§ 41 a dalších rozhodováno býti, ať již rozsudkem nebo usnesením. Nelze však dovozovati, že nárok na náhradu útrat vznikl teprve rozsudkem či usnesením, neboť takovým rozhodnutím bylo pouze o jeho oprávněnosti a výši rozhodováno, eventuelně exekuční titul zřízen. Správně prvý soud rozlišoval mezi útratami, jež vzešly před zavedením řízení vyrovnacího a mezi oněmi, jež později vyvolány byly.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání vytýká rozsudku druhé stolice nesprávné právní posouzení věci pro mylné řešení otázky, kdy vzniká nárok na náhradu soudních útrat. Než o tuto otázku tu nejde. V §u 24 vyr. ř. jest stanoveno, že totéž pořadí jako pohledávce samé, náleží vedlejším poplatkům a příslušenství, v které zákon zahrnuje zřejmě také soudní útraty, potud, pokud vznikly před zavedením vyrovnávacího řízení. Nečiní tudíž vyrovnávací řád účinnost vyrovnání pro útraty závislou na tom, kdy vznikl nárok na náhradu útrat, nýbrž kdy vznikly útraty samy. Útraty vznikají zajisté prováděním výkonu, který jimi má býti odměněn, a současně s ním. Vztahuje se tedy účinnost vyrovnání k útratám za všechny výkony, které časově spadají před zavedení vyrovnávacího řízení. Zda tyto útraty v tu dobu byly již určeny nebo dokonce již přisouzeny, zda jde o útraty soudního zakročení či mimosoudního jednání, jest lhostejno, neboť zákon v tomto směru nerozeznává. Posuzuje-li se věc s tohoto hlediska, nelze odvolacímu soudu vytýkati nesprávné právní posouzení věci, když schválil právní názor první stolice, že útraty za úkony, vykonané do 23. ledna 1923, vznikly před zahájením vyrovnávacího řízení, totiž před 8. březnem 1923, a útraty za úkony, vykonané ode dne 26. května 1923 vznikly po jeho zahájení, třebaže vesměs byly pravoplatně ustanoveny a přisouzeny až 26. června 1923, že se tudíž vyrovnání vztahuje také k oněm útratám z doby do 23. ledna 1923 a že proto exekuce, povolená pro jejich vydobytí před splatností podle vyrovnání, jest nepřípustna.

Citace:

č. 4016. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 33-35.