NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 2

Čís. 1986.

Lichva (cís. nař. ze dne 12. října 1914, čís. 275 ř. zák.).
Pojem »po živnostensku« (§4 odstavec prvý zákona) není v žádné souvislostí s předpisy živnostenskými. Není třeba, aby čin byl předsevzat u provozování nějaké živnosti, ani opakování činu; stačí takové spáchání činu, z něhož je zřejmý úmysl pachatelův, by si častějším opakováním zjednal zdroj příjmů.
Podkladem lichvy úvěrové (§ 1—3 zákona) jest právní jednání úvěrní v nejširším smyslu, t. j. takové, při němž vzájemné plnění neděje se současně, nýbrž časově odděleně; spadá sem i peněžní zápůjčka, zastřená formou prodeje věci s právem zpětné její koupě.
(Rozh. ze dne 14. května 1925, Zm II 35/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 12. listopadu 1924, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem lichvy podle §u 4 odstavec prvý cís. nař. ze dne 12. října 1914, čís. 275 ř. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Odůvodněna jest zmateční stížnost, pokud označuje rozsudek z důvodu §u 281 čís. 9 a), případně 10 tr. ř. právně pochybeným. Obžaloba zněla v tomto případě na lichvu věcnou dle §u 4 odstavec prvý cís. nař. o lichvě z roku 1914. Již výrok rozsudkový postrádá uvedení nezbytné náležitosti tohoto způsobu lichvy, by totiž čin byl prováděn po živnostensku. Jelikož však vada ta nebyla jako zmatek §u 281 čís. 3 tr. ř. uplatňována, nelze k ní z moci úřední hleděti. Důvody rozsudkové ovšem nepřehlížejí této náležitosti a shledávají ji v tom, že, i když zůstala (lichva) omezena na tento případ, stala se při provozování živnosti (bankovní) a při jejím výkonu. Právem označuje stížnost rozsudek ve směru tom pochybeným. Co zákonodárce rozuměl pod pojmem »po živnostensku«, o tom vyslovují se motivy k cís. nařízení, uveřejněné ve »Wiener Zeitung« čís. 241 z 13. října 1914. Poukazují výslovně na to, že tento trestněprávní pojem není v žádné souvislosti s předpisy živnostenskými a že by bylo zcela nesprávným požadovali, by čin předsevzat byl u provozování nějaké živnosti. Nevyžaduje se ani opakování trestného činu. Stačí spáchání trestného činu, v němž zřejmě jeví se úmysl pachatelův, by si častějším opakováním zjednal zdroj příjmu, by tak mohl žiti z lichvy zcela neb i jen částečně. S toho hlediska nalézací soud vůbec tohoto případu nezkoumal; tím, že se omezil na to, uvésti na odůvodněnou ojedinělý čin pachatelův v souvislost s výkonem živnosti stěžovatelovy, postavil se zřejmě na stanovisko, jež, jak řečeno, motivy lichevního nařízení samy označují nesprávným.
Než, nehledíc k tomu, jeví se podřadění skutku pod předpis §u 4 lichevního nařízení samo o sobě pochybeným. Dle zjištění rozsudku dojednáno bylo mezi obžalovaným a Helenou K-ovou poskytnutí zápůjčky ve výši 800 Kč na stavební losy K-ové v nom. hodnotě 1000 Kč proti zaplacení zápůjčky v 8 měsíčních splátkách po 140 Kč; proti vůli a úmyslu Heleny K-ové vystavil jí obžalovaný kupní (prodejní) listinu na stavební losy, dle níž losy, jemu Helenou K-ovou pro zápůjčku 800 Kč v zástavu dané, za peníz tento, z něhož skutečně vyplaceno bylo jen 520 Kč, koupil a jí je zase za 1200 Kč, splatných v 8 měsíčních splátkách po 140 Kč prodal. Na námitku K-ové při odevzdání kupní (prodejní) listiny, jak to přijde, že dostává prodejní listinu, když přece nechtěla losy prodati, odvětil obžalovaný dle zjištění rozsudku, to že jest pouze forma, na tom že nezáleží. Předpis §u 4 lichevního nařízení má místo při právním jednání, jež má za předmět nabytí nebo zcizení nějaké věci nebo nějakého práva. Dle shora vylíčeného skutkového stavu, jak rozsudkem byl zjištěn, nešlo však v tomto případě ve skutečnosti vůbec o zcizení, případně nabytí losů, nýbrž, jak se podobá, o smlouvu úvěrovou, o jaké jednají §§y 1—2 lichevního nařízení, po případě o zastření tohoto obchodu zdánlivou smlouvou kupní o prodejní ve smyslu §u 3 čís. 1 téhož nařízení. Podkladem lichvy úvěrové je právní jednání úvěrní v nejširším smyslu, to jest takové, při němž vzájemné plnění neděje se současně, nýbrž časově odděleně (vid. sb. 846, 3554 a j. v.). Jinak právní povaha smlouvy i předmět vzájemného plnění jsou zcela nerozhodný a náležejí tudíž ke smlouvám úvěrním kromě čisté zápůjčky peněžní i všeliké jiné smlouvy, mající týž hospodářský účel, jako peněžní zápůjčka, tedy na příklad též zápůjčka zastřená formou prodeje věci s právem zpětné její koupě. Ve skutečnosti je to zápůjčka zajištěná zastavením věci (viz Miřička, Právník 1915, seš. I.—III., zvláštní otisk strana 25—27). Bylo proto při správném právním posouzení zkoumati věc s hlediska §§ů 1—3 lichevního nařízení, ne s hlediska §u 4. A jelikož prvuvedené trestní předpisy nečiní páchání lichvy po živnostensku předpokladem skutkové povahy lichvy, stala by se tím ovšem otázka správnosti dotyčného výroku rozsudku pro tento případ bezpředmětnou. Jelikož podřadění případu tak, jak zjištěn byl napadeným rozsudkem, pod § 4 čís. 1 nař. lich. jeví se neudržitelným, soud však případ s hlediska §§ů 1—3 téhož nařízení vůbec nezkoumal a neučinil potřebná skutková zjištění, by mohlo býti ihned ve věci rozhodnuto, bylo zmateční stížnosti obžalovaného vyhověti, napadený rozsudek zrušiti a za předpokladů §u 288 čís. 3 tr. ř. vrátiti věc do první stolice k opětnému projednání a rozsouzení.

Citace:

č. 1985. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 283-284.