NPD documents search: Sociální revue, 7 (1926) - Vyhláška ministrů spravedlnosti a financí ze dne 11. května 1926, č. 64, o soupisu pohledávek vůči sirotčím pokladnám v poměru k republice Rakouské.

Čís. 2086.

»Užitkem« ve smyslu §u 171 tr. zák. jest nejen osobní hmotný prospěch zlodějův, nýbrž i bezprávné přisvojení si disposiční moci nad odcizenou věcí.
Jest lhostejno, jakým způsobem naloží pachatel s věcí, již si přisvojil s vůlí, nakládati s ní jako s vlastní, a zda-li se věcí obohatil.
Ani předchozí dohoda ani výslovné dorozumění se pachatelů není zákonným předpokladem pojmu spolupachatelství trestného činu vůbec a krádeže ve společnosti (§ 174 II a) tr. zák.) zvlášť.
Pokusilo-li se několik trestanců o společný útěk z věznice, dopustili se (nedokonané) společenské (§ 174 II a) tr. zák.) krádeže (nikoliv zpronevěry) trestaneckých šatů, jež měli při útěku na sobě a prostěradel, po nichž se spustili se zdi věznice.
(Rozh. ze dne 14. září 1925, Zm II 320/25). Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 15. dubna 1925, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem nedokonané krádeže podle §§ů 8, 171, 173, 174 - II a) tr. zák. a článku I. zákona ze dne 19. dubna 1910, čís. 73 ř. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
S hlediska důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. namítají zmateční stížnosti, že úmysl stěžovatelů směřoval k útěku z trestnice, nikoli ke krádeži šatstva a prádla, zejména pak prostěradel, jichž prý chtěli použiti při útěku pouze k tomu, by se po nich mohli spustiti dolů se zdi a jichž ani sebou nevzali. Šatstvo a prádlo nevzali podle zmateční stížnosti obžalovaného S-a sebou ani v úmyslu, si je přivlastniti, ani za účelem svého majetkového prospěchu. Námitkám nelze přiznati oprávnění a nelze zejména důvodně říci, že rozsudkovým výrokem, podle něhož stěžovatelé jednali v úmyslu, by jednak odňali uvedené věci z držení a bez přivolení správy trestnice, jednak, by tak učinili pro svůj užitek, byl zákon porušen nebo ho bylo nesprávně použito. Rozhodovací důvody napadeného rozsudku obírají se, pokud jde o šatstvo (a prádlo), zvlášť a dosti podrobně dotyčným zodpovídáním se obou stěžovatelů, zejména jejich tvrzením, že by byli v případě zdařeného útěku věci správě trestnice vrátili. Věcně zcela případnými a plně přesvědčujícími úvahami dovozuje se tam naprostá nevěrohodnost onoho tvrzení a odůvodňuje se přesvědčení nalézacího soudu, podle něhož by stěžovatele v případě, kdyby se jim bylo podařilo uprchnouti, šaty (a stejně ovšem i prádlo) trestnici nebyli vrátili, nýbrž jich byli, nežli by byli získali jiné šaty, po nějakou dobu užívali a je pak byli zničili nebo pohodili, a dospívá se takto k závěru, že se stěžovatelům jednalo při útěku o to, by šaty, které měli na sobě, správě trestnice odcizili, t. j. by je z jejího držení a bez jejího přivolení odňali ve svůj prospěch.
Rčení §u 171 tr. zák. »pro svůj užitek« pojímá zmateční stížnost obžalovaného S-a příliš úzce a přikládá mu smysl, jehož tento zákonný pojem nemá, míníc, že mu odpovídá právě jen pachatelův prospěch majetkový, že se tudíž i k subjektivní skutkové podstatě krádeže vyžaduje pachatelův úmysl, zjednati si činem prospěch rázu právě naznačeného. »Užitkem« ve smyslu §u 171 tr. zák. jest nejen osobní hmotný prospěch zlodějův, nýbrž i bezprávné přisvojení si disposiční moci nad odcizenou věcí. Je proto lhostejno, jakým způsobem naloží pachatel s věcí, již si přisvojil s vůlí, nakládati s ní jako s vlastní, a zda-li se věcí obohatil (rozh. sb. n. s. č. 552). Z těchto právních úvah jest zřejmo, že napadeným rozsudkem byli stěžovatelé právem uznáni vinnými také nedokonanou krádeží prostěradel, i když jich podle věrohodného tvrzení zmatečních stížností mínili použiti pouze k účeli podle nich shora naznačenému. Také v tom případě jednali »pro svůj užitek« v právě nastíněném smyslu tohoto zákonného pojmu a to i tehdy, když, jak se uvádí ve zmateční stížnosti obžalovaného Z-a, prostěradlo zůstalo viseti na okně. Nesluší totiž přehlížeti, že napadeným rozsudkem byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem krádeže nedokonané a že čin, vedoucí ke skutečnému vykonání, předsevzali již tím, že prostěradel použili jen k provedení útěku z trestnice samotné. Nelze proto spatřovati neúplnost, vytýkanou rozsudku zmateční stížností obžalovaného S-a, která by jej činila zmatečným podle čís. 5 §u 281 tr. ř., ani shledávati porušení nebo nesprávné použití zákona, které by zakládalo zmatečnost podle čís. 9 a) téhož §u v tom, že rozsudek, uznávaje stěžovatele vinnými i nedokonanou krádeží oněch prostěradel, nezabývá se ve svých rozhodovacích důvodech výslovně jejich obhajobou, že by prostěradel nebyli vzali sebou, nýbrž že jich chtěli použiti, pokud se týče použili jen к tomu, by se spustili se zdi trestnice.
Zmateční stížnost obžalovaného S-a namítá dále, že stěžovatel věděl, že má v trestnici uloženo 500 Kč, a že si byl vědom toho, že si správa trestnice v případě, podaří-li se mu útěk a nebude-li jím šatstvo a prádlo vráceno, uhradí jeho hodnotu z oněch peněz. Při hlavním přelíčení uváděli oba stěžovatelé, že mají v ústavě u správy trestnice peníze. V rozsudkových důvodech zaznamenána jest dotyčná jejich obhajoba, nalézací soud pak shledal v ní podle důvodů jen jeden z momentů, nasvědčujících jeho přesvědčení, že by stěžovatelé šaty nebyli vrátili trestnici. Než tím, že se rozsudek nezabývá touže obhajobou ve směru, naznačeném ve zmateční stížnosti obžalovaného S-a, nelze spatřovati takový jeho nedostatek, který by jej činil zmatečným podle čís. 5 nebo čís. 9 a) §u 281 tr. ř. Čin, vedoucí ke skutečnému vykonání krádeže, byl stěžovateli předsevzat již tím, že věci v úmyslu, požadovaném ke skutkové podstatě krádeže, vzali podle rozsudkového zjištění sebou. Tento skutek nebyl by již mohl býti odčiněn ani tím, kdyby byla správa trestnice v případě zdaru útěku použila peněz, které snad stěžovatelé měli u ní uloženy, k náhradě způsobené jí škody. Zejména netřeba doličovati, že by takováto náhrada nemohla naprosto přijití v úvahu jako důvod beztrestnosti krádeže, ježto účinná lítost v tomto případě, kde pachatelé při činu samém byli dopadeni, jest podle §u 188 tr. ř. vyloučena.
Obě zmateční stížnosti namítají, stížnost obžalovaného S-a, dovolávajíc se výslovně důvodu zmatku čís. 10 §u 281 tr. ř., dále, že nelze mluviti o krádeži ve společnosti (§ 174 II a tr. zák.), kdyžtě prý se pachatelé o útěku společně neusnesli a rozsudek nedovozuje, že by se byli o krádeži čtyř obleků a čtvera prádla před činem nebo při činu dohodli nebo že by byl stěžovatel S. přispěl nějak ke krádeži prádla a šatstva ostatních vězňů, kteří se podle výpovědí všech pokusili o útěk zcela nezávisle od něho. Zmateční stížnosti jsou v neprávu. Že oba stěžovatelé pokusili se uprchnouti z trestnice zároveň a společně s dalšími dvěma trestanci Františkem J-em a Eduardem D-em, zjišťuje rozsudek na základě jiných výsledků hlavního přelíčení, než právě na základě zodpovídání se stěžovatelů, v nich pak nachází toto zjištění plnou oporu, je tudíž i věcně bezdůvodnou výtka zmateční stížnosti obžalovaného S-a, že zjištění to jest v rozporu se zodpovídáním se všech obžalovaných, která ostatně nepřichází v úvahu jako uplatňování důvodu zmatku čís. 5 §u 281 tr. ř., jehož se v tom směru dovolává zmateční stížnost vedle důvodu zmatečnosti čís. 10 §u 281 tř. ř., neboť stížnost ani netvrdí, že údaje rozhodovacích důvodů o zodpovídání se obžalovaných jsou v rozporu s protokoly, o něm sepsanými. Na tom, že i podle rozsudkového zjištění úmysl, uprchnouti, pojal první trestanec J., nesejde; stačí, přidružili-li se k úmyslu tomu a jeho uskutečnění další tři trestanci, tedy i oba stěžovatelé teprve dodatečně. Neníť ani předchozí dohoda, ani výslovné dorozumění se pachatelů zákonným předpokladem pojmu spolupachatelství trestného činu vůbec a krádeže ve společnosti zvlášť. Vzal-li však nalézací soud za prokázáno, že se všichni čtyři trestanci pokusili uprchnouti společně, uložil důsledně a právem stěžovatelům zodpovědnost za nedokonanou krádež všeho šatstva a prádla, které měli trestanci v době pokusu o útěk na sobě, i všech čtyř prostěradel, vycházeje zřejmě z odůvodněného předpokladu, že každý z nich věděl o tom, že ostatní tři mají na sobě šatstvo a prádlo trestnice a že berou sebou každý prostěradlo, že tedy i úmysl jednoho každého z nich směřoval ke společné krádeži všech těchto věcí.
Právně bezpodstatnou je posléze i námitka, uplatňovaná zmateční stížností obžalovaného S-a s hlediska důvodu zmatečnosti čís. 10 §u 281 tr. ř. v ten rozum, že se rozsudek měl zabývati tím, že věci byly stěžovateli vlastně svěřeny, takže by podle názoru zmateční stížnosti šlo o zločin zpronevěry. Věci, o něž jde, byly trestancům, tudíž i stěžovateli propůjčeny správou trestnice pouze k jich používání v trestnici a po dobu jich zadržení v ústavu. Nenabyl tedy stěžovatel nad nimi tímto propůjčením takového jich držení, které by odpovídalo pojmu svěření ve smyslu §u 183 tr. zák. a které by bylo z jich držby ve smyslu §u 171 tr. zák. vyloučilo správu trestnice, z jejíhož držení měly tudíž věci býti odňaty teprve tím, když je prchající trestanci byli na útěk sebou vzali. Správně bylo proto jednání stěžovatelovo napadeným rozsudkem podřaděno skutkové podstatě (nedokonané) krádeže.

Citace:

č. 1875. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 71-75.