— 287 —

Knihopis.

Nakladatelství Duncker und Humblot v Lipsku vydalo zajímavou knihu: »Jugendfürsorge und Strafrecht in den Vereinigten Staaten von Amerika«. Ein Beitrag zur Erziehungspolitik unserer Zeit von Dr. J. M. Baernreither. Cena 7 K. Velký formát, 304 stran. — 288 —
Autor, známý to referent pro osnovu nynějšího civ. řádu soud. a bývalý ministr, procestovav za studiemi o otázce péče o mládež a trestního stíhání mládeže Francii, Německo, Anglii a Spojené Státy severoamerické, podává v díle tomto překvapující důkaz o tom, jak Spojené Státy i na poli trestní palliativy Evropu daleko již předhonily. Tam hnutí, pro ochranu mládeže, nejsouc zdržováno tradicemi, ani ovládáno hesly theoretickými, nýbrž vedeno výlučně praktickou snahou, aby vytvořilo zařízení naprosto účelná a bezprostředně i trvale působící, zavedlo pro zanedbanou ba i provinilou mládež místo trestu nucenou výchovu z pravidla na celé čáře a tento systém polepšovací (reformátory systém) se dle svědectví autorova též co nejlépe osvědčil. Nikde na celém světě se výchova mládeže neprovádí s takovou energií jako ve Spojených Státech, a jaká důležitost se tam záchraně mládeže připisuje, o tom nejlépe svědčí okolnost, že v některých ze Států dokonce do ústavy samé direktivy pro zřizování ochranoven a polepšoven zařáděny byly, jakož i zákony na ochranu dětí a pro kázeň ve věznicích pro mladistvé provinilce. Jako jinde, i v Americe dělí se o péči o mládež jak opuštěnou neb zavinilou, tak i provinilou obětavost soukromá se správou veřejnou, avšak tam součinnost obou jest přímo obdivuhodnou. Pročítání dotyčných statí Baernreitherova díla každému lidumilu působiti musí opravdovou radost. Lituji, že nedostatek místa nedovoluje, abych uveřejnil zde celou recensi, jak přednesl jsem ji v týdenní schůzi naší Jednoty.
Uvádím toliko, že heslem všech přečetných amerických spolků na ochranu mládeže jest »pomoci dítěti, aby si pomohlo samo.« t. j. přiučiti a navyknouti je užitečnému zaměstnání.
O úsilí této péče soukromé nejlépe svědčí cifry a výsledky. V r. 1900 obnášel počet mladistvých svěřenců v péči soukromé as 150000. Výroční pak zpráva Spolku Novo-Yorkského za r. 1903 uvádí, že z bývalých chovanců spolkových jest dnes jeden Governorem státu, jeden Governorem obvodním, dva jsou členy kongressu, 4 vyslanci do rady zákonodárné, 34 advokáty, 27 bankéři atd.
Péče veřejná o mládež jeví se především v zákonodárství. Toto ponechává rozhodování o podmínkách vnucené výchovy i její způsobu výlučně soudci. Dozoru na výchovu tu věnuje se v Americe všemožná péče, kteráž stopuje mládež z vychovacího ústavu i do povolání životního. Autor rozeznává čtvero typických systémů, kterými intervence státní v jednotlivých státech severoamerických na nucenou výchovu mládeže se uplatňuje a z nichž každý vedle světlých ovšem má i své stránky stinné:
1. ochranné a polepšovací ústavy převahou soukromé se subvencemi státními,
2. ústavy převahou veřejné, zřízené a spravované jednotlivými hrabstvími, — 289 —
3. systém státu Massachusettu, považující zanedbané dítky za chovance státní a umísťující je hlavně v rodinách, v ústavech jen prozatímně a konečně
4. systém státu Michiganu: první výchova v ústavech státničil, další v rodinách.
Smíšený systém má stát Pennsylvania: soukromé ústavy se státní subvencí, zároveň však umísťování mládeže v rodinách pomocí spolků, kteréž za mládež tuto platí z vlastní pokladny.
Dozor při všech těchto systémech vedou zvláštní rady o různém počtu členů (též ženských), pak zvláštní agenti pro celý stát a pro každé jednotlivé hrabství ustanovení. Svrchovaně poučnými jsou statě o trestním zákonodárství ohledně mládeže. To ve všech Spojených Státech vychází ze zásady, že na mládež nehodí se obyčejný pojem trestnosti, nýbrž jen nutnost nápravy nucenou výchovou (»reformatory system«). Na dosažení tohoto cíle vrhla se činorodá síla Američanů v plném přesvědčení o jeho správnosti i užitečnosti. Této záchranné práce, tohoto uskutečňování hesla: výchova místo trestu účastní se s obětavou horlivostí předáci národa, jak ženy tak mužové. Zabrániti se má za každou cenu tomu, aby pracovní kapitál, v zanedbané mládeži národu ucházející, přišel na zmar. Na důsledné a co nejrozsáhlejší uskutečnění tohoto nejen humánního, nýbrž i praktického problému, nelituje se peněžních obětí pro náš pojem přímo obrovských. Přes to ale libují si Američané, že tento jich záchranný systém vykazuje pro stát daleko větší úspory na nákladech trestních a jiných škodách. Zásada odplaty jest naprosto vyloučena. Nedbá se na to, čím delikvent dosud byl, nýbrž jen na to, aby sám z vlastního popudu se snažil, státi se jinším člověkem, sobě i státu užitečným. Trvá pak reformní dozor tak dlouho, až delikvent podal důkaz naprostého polepšení. Teprve delikventi nepolepšitelní odevzdávají se do obyčejných trestnic. Ani co se stáří delikventů týče, nerozhoduje jako ve státech evropských výlučně hranice t. zv. příčetnosti (šablonovitá a proto naprosto pochybená!). Ovšem i v Americe platí pro plnou trestní zodpovědnost věk dospělosti, jenž v různých státech od 15. do 18. roku se počítá a též pohlavím se různí; a i tam věk dětský (do 7. roku) trestní správě nepodléhá. Avšak tam i individua přes 18 roků stará až do středního věku (v jednotlivých státech do 25., 30. ano i 40. roku) mohou dána býti ještě do polepšovny a naopak i dítě před dosaženým 7. rokem. Zřízení zvláštních soudů,1 resp. oddělení soudních pro mládež umožňuje, že provinilci mladiství se zločinci odrostlými a z povolání při výkonu práva trestního ani do styku nepřicházejí. Soudce trestní — 290 —
pro mládež povinen jest vyslechnouti též rodiče, poručníka neb jiné osoby, kteréž o dobro dotyčného mladistvého provinilce pečovati mají a zjistiti co nejpodrobněji jeho dosavadní život, povahu, schopnosti a pod. Může pak buď naprosto osvoboditi (při tom však má delikventa aspoň napomenouti neb rodičům jeho radu uděliti), může postaviti jej pod dozor vychovatele, neb odevzdati do ústavu polepšovacího, do služby neb do rodiny, nebo konečně jedná-li se o určité těžké zločiny neb považuje-li uvedené prostředky polepšovací za nedostatečné, postaviti jej před řádného soudce trestního. Vidíme, v čem se trestní soudnictví americké na znamenitý svůj prospěch od evropského odlišuje. Zde jest trest, a to pravidelně trest vazby prvním a universálním, v Americe však posledním a vyjímečním prostředkem. V Evropě namnoze pohodlná šablona, v Americe pečlivé differencování. Tam bezohlednost, zde starost o delikventa. Každé jednotlivé individuum se bedlivě pozoruje a zkoumá a naloží se s ním tak, jak osobní vlastnosti jeho vyžadují, aby co nejdříve a nejlépe užitečným členem společnosti se stalo. Tomu především co nejlépe vyhověti se snaží co nejracionelnějším zařízením svých polepšoven, kteréž jest v pravdě tak dokonalé, že nedivíme se ani správám ústavů těch, že až 80% chovanců bývá uznáno za úplně polepšené.
Též systém vězeňský v Severoamerických Státech oproti našemu vykazuje pokrok záviděníhodný. I tu jsou Američané důslední své praktické zásadě polepšovací. Převládá u nich v době nynější t. zv. »Elmira-system«, nazvaný dle trestnice pro mladé muže ve stáří od 16—30 let, zřízené v Elmiře, státu New-Yorkského. Jest prostředím mezi polepšovacími ústavy pro mladistvé provinilce a obyčejnými věznicemi pro odrostlé. Však i tyto věznice dle systému Elmíra jsou více ústavy vychovatelskými než trestnicemi rázu našich. Doba pobytu v nich závisí hlavně na chování se internovaného.
Zakladatel systému toho Edvard Livingstone ve svém odůvodnění osnovy trestního zákona pro stát Luisianu praví, že »odplata má zůstati zákonu cizou, a že jediným účelem trestu má býti, aby páchání trestních činů se zamezilo.« Veškeré zřízení věznice Elmírské směřuje tudíž jen k záchraně odsouzenců a to především tím, že se přiučují zaměstnání, které jim zabezpečuje poctivou výživu. Kongres pro úpravu věznic v Cincinnati r. 1870 postavil mezi jiným zásadu, že »osud trestance má vložiti se do vlastních jeho rukou; týž musí dáti se do poměrů, které jemu umožňují, aby vlastním přičiněním postavení své postupně zlepšil.« Tak rozumějí praktičtí Američané ethické stránce konání trestní spravedlnosti! Propouštění z věznice Elmirské před vypršením lhůty trestní děje se ovšem z pravidla jen na zkoušku. Dle výkazů trestnice té průměrně jen 8% na zkoušku propuštěných přicházívá zpět. — 291 —
Mimo propouštění na zkoušku a propouštění pod dozorem jest ve státech severoamerických zejména při trestech krátkých, zavedeno též odložení trestu. Propouštění na zkoušku spočívá na přirozené a zdravé úvaze: má-li někdo na svobodě vésti život řádný, musí naučiti se žiti co řádný muž za podmínek svobody, tudíž i za pokušení a obtíží její. Tomu nepřiučí ho žádné vězení; proto třeba je přechodu, svobody střežené. Tuto myšlenku chápou všichni Američané a ní stávají se nadšenými přívrženci probace (Probation-System), považujíce obětě s ní spojené za povinnost společnosti oproti její zanedbaným a zločinným údům. Dlužno probaci přesně lišiti od podmínečného odsouzení, neboť při oné, dokud nemine se zdarem, vůbec odsouzení nenastává. Není proto ani sečkáním s trestem neb podmínečným prominutím trestu, ani konečně propuštěním z trestu na slib, poněvadž se při ní, jak řečeno, trest vůbec neukládá. Probace jest spíše odkladem odsouzení a třebas i samého vyšetřování v předpokladu polepšení se delikventova. Není proto též osvobozením ani abolicí, neboť v případě nezdaru postaví se delikvent přece před soudce. Není sice vyloučeno, že i tu soudce znovu uzná na probaci, ale to jen výjimečně za poměrů obzvláštních. Oproti uvedeným podobným moderním institucím má probace přednost hlavně v tom, že ušetřuje delikventa diffamace odsouzení resp. nastoupení trestu. Američtí soudcové rozhodně dávají přednost instituci probace před institucí podmínečného odsouzení neb podmínečného odložení trestu, ano i propuštění z trestu na slib i z důvodu toho, poněvadž dojde li po nezdaru probace nicméně na rozsudek, tento vždy jest správnější a individuelní potřebě přiměřenější, než rozsudek předem — před osvědčením se delikventa — vynešený. V jakých případech trestních na probaci uznati se má, zákony americké nepředpisují, ponechávajíce to úplně náhledu soudcově. Praxe vylučuje ji však při těžkých, promyšlených a zejména násilenských zločinech, jakož i jde-li o individuum, pro veřejnou bezpečnost nebezpečné.
Hlavní podmínkou úspěšnosti probace jest ovšem svědomité plnění povinnosti se strany probačních zřízenců, pod jichž dozor odsouzenci se staví (Probation Officer). To se ale může po nich žádati, jelikož jsou též za to placeni a to vzhledem na naše poměry přímo skvěle. Statistické % úspěšné probace vykazuje se 60—65 —Autor seznamuje nás též s americkou literaturou z oboru mravní profylaxe a podává z různých knih ano i rozsudků velmi zajímavé citáty, kteréžto poslední svou propracovaností, důmyslností, řízností a především pravou a účelnou humanností i u evropských soudců z povolání působiti musí opravdový obdiv. — Vlastních, původních myšlének autor sice mnoho nepřičinil; nicméně jest dílo jeho nejcennějším, co v oboru tom u nás dosud napsáno. Tím, že zkušenosti za oceánem z autopsie čerpané způsobem naprosto — 292 —
objektivním podává, získal si v otázce záchrany mládeže, tak svrchovaně důležité, zásluh neocenitelných.
Doufejme, že osoba a styky jeho s vysokými kruhy říše naší přispějí k tomu, že dílo jeho v kruzích těch bedlivě bude čteno, a že kruhy ty pochopí, jak již svrchovaně nám třeba nového, moderního, rozumného zákona trestního, a že předložení hotové již Hoegelovy osnovy uspíší. Jest prý ovládána již těmitéž zásadami, jako trestní právo Americké. Tvrdí to sám min. rada Schauer, a proto jest přímo nepochopitelným, proč se s uzákoněním osnovy té pořád ještě otálí, když přec nynější náš trestní zákon jest, jak rovněž sám Schauer uznává, pro naši justici již hotovou ostudou! A nač to přímo úzkostlivé tajnůstkářství s novou osnovou, je-li skutečně dobrou, jakž o tom při významu jejího autora v trestním právu pochybovati nemůžeme? Více hlav, více rozumu. I reformě našeho trestního práva by věcně zajisté jen posloužilo, kdyby pro ni již teď činně zaujaly sě veškeré odborné kruhy a též uzákonění její by se uspíšilo, kdyby rozebírání a kontroverse odbyly se již in státu nascenti. Rozhodně lépe se nám zamlouvá a též lepšího úspěchu slibuje otevřený postup v Německu s reformou trestního řádu, kterýž, ač teprve od r. 1903 na něm se pracovalo, dnes již v literatuře kriticky se rozebírá. J. B.
Beiträge xur Denkschrift der k. Je. Regierung: Studien uber die Reform der inneren Verwaltung. Von Dr. Volkar, Bezirkshauptmann in Neu-Bydžov.
Autor, jenž z 30letého působení ve veřejné správě království Českého tamní praxi správní do podrobná zná, podrobil z tohoto Českého hlediska vady naší vnitřní správy, k nimž v nadpisu uvedený pamětní spis Koerbrovy vlády otevřeně se přiznává, důkladnému prozkoumání a činí zároveň positivní návrhy na odstranění těchto vad. Ve směru prvém jest spis cennějším, což ovšem přirozeno vzhledem na ohromné přímo nesnáze problému správní reformy.
Předeslav historický přehled dosavadních reformních pokusů
a návrhů a registrovav též příslušnou literaturu, podává podstatné
kusy vládního pamětního spisu a připojuje k nim své vlastní zkušenosti a názory.
Souhlasí s míněním vlády, že náš systém správy dvojité, státní a autonomní, vůbec jest pochyben a přimlouvá se pro rozšíření správy státní na úkor správy autonomní. Oproti dru Heroldovi (»Národní Listy« z 20., 22., 23. a 24. prosince 1904), Schwarzovi (»Politik« z 24. ledna 1905), dru H. E. (»Nová česká revue« 1905 seš. únorový a březnový) hájí názor, aby ohledy národnostní puštěny byly stranou a přijaly se reformní návrhy vládní dle Koerbrova pamětního spisu. Ohledně administrativního řízení přimlouvá se za úpravu dle nynějšího řízení soudního.
Uznáváme snahy p. spisovatelovy, přispěti ku zlepšení našich neudržitelných poměrů správních, avšak máme za to, že i pro stát — 293 —
sám bude prospěšnější, zlepší-li se působnost našich obcí, než oklestí-li se. Individualismus jest i ve veřejné správě velmi účinným faktorem pokroku. Zkušenosti s autonomií obcí a okresů jsou ještě moc krátkého trvání, než aby již definitivně se měla odsuzovati a dusiti. Specielní poměry naší říše, co do jednotlivých zemí a národů tak různotvárné a najmě poměry zemí koruny české nemohou nás rozohniti pro rozšíření a utužení právní moci státní, kteráž konec konců vždy značí — centralismus. J. B.
»Die Verbrechensbewegung in Osterreich in den letx,ten 30 Jahren in ihrem Zusammenhange mit wirtschaftlichen Verhaltnissen.« Von Privatdozent Dr. Hugo Her z, k. k. Gerichtsadjunkt in Brůnn. (Zvláštní otisk z »Monatsschrift für Kriminalpsychologie u. Strafrechtsreform.«)
Studie tato dokazuje opět neumořitelnou píli a obsáhlé vědomosti i bystrý pozorovatelský talent a chápavou vnímavost na kolbišti literárním již zdatně osvědčeného badatele-kriminalisty. Na základě statistiky provádí zde důkaz, jak tíseň hospodářská, zejména zdražení potravin a nedostatek práce nepopiratelně způsobuje stoupání kriminality, to hlavně u deliktů zištných, rozebírá dále, jak poměry hospodářské podporují alkoholismus, jenž zavinuje více jak 50% zločinů násilenských a pod. Něco však autor, zajisté jen nedopatřením, při zpracování dotyčného materiálu statistického přehlíží. Není pochyby, že pro posouzení souvislosti hospodářských poměrů s kriminalitou rozhodujícím jest počet deliktů spáchaných a nikoliv počet odsouzenců. Zejména při nejdůležitějším deliktu hospodářském, krádeži, valné percento pachatelů zůstane nevypátráno. Ku správným a spolehlivým výsledkům lze tudíž dospěti jen přibráním těchto »neznámých pachatelů«, kterých ovšem — na velikou škodu kriminalistického bádání — statistika nevykazuje. Dále jest nesporno, že valné percento zločinných krádeží, pokud spáchány byly na předmětech, jichž kupní cena v posledních desetiletích'značně stoupla, zaviněno bylo vlastně tímto stou- pnutím cen. Co dnes zakládá svou cenou přes 5 zl. kvalifikovaný zločin krádeže — a těch bude dobrá polovice celistvého počtu, ba snad i více — bylo před 30 lety pouhým přestupkem. Tak ku př. cena dříví se od té doby zajisté ztrojnásobila. — Operace s počtem odsouzenců a nikoliv s počtem spáchaných deliktů k nesprávným výsledkům vede též při posuzování vlivu alkoholismu; nesmí se totiž přehlížeti, že zločiny spáchané v úplném obžerství, ač pro stanovisko čistě statistické mají tutéž platnost kriminalistickou, stíhají se pouze jakožto přestupek dle §. 523. tr. z. a že tudíž vliv alkoholismu na kriminalitu jest ve skutečnosti ještě daleko horší, než dle trestních výkazů se jeví. Nechci poznámkami těmito nikterak záslužnost práce autorovy seslabovati. — Též vlivu vzmáhající se nervosy a poruch duševních na kriminalitu autor, ač to vlastně do oboru nadpisem studie obmezeného přímo nespadá, bedlivě si všímá. — 294 —
Touží po reformě našich poměrů sociálních a kriminální politiky a spatřuje v našem zastaralém trestním zákoně hlavní překážku pro jakoukoliv reformu. »Deshalb gibt es auch heute in Österreich kaum ein sehnlicheres Streben ais nach einer Reform des Strafrechtes, welche den Formen modernen Lebens u. Verkehres sich anpasst.« Svatá pravda, ale bohužel marné volání! J. B.
Exekution auf Geldforderungen, auf Ansprüche auf Herausgabe und Leistung korperlicher Sachen und auf andere Vermogensrechte nach osterr. Rechte. Praktisches Handbuch. 1. Teil. Von Dr. Ottokar Honal. Prag. Buršík a Kohout, k. u. k. Universitäts-Buchhandlung. 1905.
Spis tento, právě vyšlý, obsahující ve formátě veliké osmerky 278 stran, (cena neváz. 8 K), a pojednávající o zabavení peněžitých pohledávek (s roztříděním na A) Díl všeobecný. B) Omezení exekuce. C) O zpeněžení zabavených pohledávek), budí oprávněnou naši pozornost. Jestiť jednak u nás řídkým úkazem, že praktický soudce — spisovatel, dříve jako soudní adjunkt v Přerově činný, působí nyní v hodnosti soudního tajemníka v Brně — nalezne vedle svého zaměstnání ještě dosti volné chvíle a oddechu k činnosti spisovatelské a to v míře tak rozsáhlé, v jaké se dílo uvedené ukazuje. Jednak i látka zpracovaná jeví se býti tak obtížnou, že nutno si počínati jen s největší opatrností.
Odvahou pak přímo jest — máme tu na zřeteli hlavně stránku finanční — v době, kde každý praktický právník má již po ruce s dostatek dobrých komentářů exek. řádu, odhodlati se ku vydání dalšího nového díla, které na nejširších základech jest založeno.
Ovšem nemáme mimo znamenitý spis Petschkův, rázu sice čistě vědeckého ale s bohatou kasuistikou, žádného úplného a jednotného zpracování materie uvedené, takže aspoň s tohoto hlediska úmysl spisovatelův schvalovati jest tím více, když dílo vydané najmě účelům praktickým sloužiti má. Těm pak, což možno ihned předem vytknouti, v plné míře vyhoví. Současně nevyhýbá se spisovatel stávajícím sporným otázkám vědou a praksí vyvolaným, zaujímá k nim z pravidla určité stanovisko, opíraje se při tom ponejvíce o jeden z různých názorů v literatuře již projednaných.
Čtenář nalézá tu takovou hojnost literatury, že nutno podivení vysloviti nad tím, kterak se táž spisovateli přístupnou stala, poněvadž sotva lze se domnívati, že by ve svém působišti tak bohaté knihovny byl nalezl.
Výtky a nedostatky, které objektivnímu kritiku zamlčeti nelze a kteréž tudíž, majíce na zřeteli heslo spisovatelovo v čele spisu uvedené (»Die Kritik ist bloss da, um die Wahrheit zu erkennen, nicht aber um ein Richteramt zu üben«. Clausevitz Werke, Bd. 8., 8., 94.) činíme v dobrém úmyslu, spisovatele na ně upozorniti. a čtenáře k vlastnímu přemýšlení a posouzení vybídnouti, ustupují — 295 —
do pozadí před neúmornou pílí, důkladností a svědomitostí dílu uvedenému věnovanou.
Spisovatel — jak již řečeno — označuje sice práci svou jako příruční knihu pro praktika, nespokojuje se však s pouhým výkladem zákona pro účely praktické potřebným, nýbrž řeší také na mnoha místech kontroverse a problémy i v theorii se vyskytnuvší. Bohužel však právě tu není vždy jasno, zdali projevuje samostatný vlastní svůj názor, neb-li jsou to jen reflexe mínění jiných, poněvadž nezřídka důvody uvedeny nejsou.
Jinde zase seznamuje nás spisovatel s různými názory jisté otázky se týkajícími, ihned však prohlašuje, že není úkolem jeho, aby o nich blíže pojednal (tak na př. na str. 70.). Tak ztrácí dílo jednotný ráz příručně knihy praktické, činíc dojem mixta composita této a díla vědeckého.
Že literatury stávající přehojně jest použito, shora jsme podotkli; litovati však jest, že při rozhodnutích nejvyššího soudu — kteréž spisovatel namnoze však nesprávně jmenuje Erlasse (výnosy, což přece něco zcela jiného znamená) — velmi často není uveden časopis neb vůbec pramen, z kteréhož bylo čerpáno a kde ono citované rozhodnutí nalézti možno. Nálezy nejv. soudu mají jak pro praktika, tak i pro theoretika jen tenkráte pravou cenu, možno-li zvěděti jejich důvodů a to důvodů celých a nezkrácených, poněvadž jen pak lze posouditi, jedná-li se tu o výrok zásadný neb na určitý případ applikovaný.
Ostatně jen dle důvodů, jejich pádnosti, přesnosti a duchaplnosti lze pronésti úsudek o tom, jakou váhu a všeobecnou důležitost nálezy nejv. instance mají. Nemožno-li ale důvody kontrolovati, pak prosté uvedení nálezů ztrácí valně na ceně.
Proč jednotlivé myšlenky, ostatně dnes již v praksi soudní ustálené a nikým v pochybnost nebrané, dvakráte (na př. o způsobu doručení na str. 7. a na str. 156.), ba i třikráte (na př., že zabavení pohledávek se v rejstříku zájemním § 254. e. ř. nevyznačuje, na str. 20., pak na str. 157. a konečně na str. 206.) se opakují, nelze nahlédnouti; již hospodárnost, tedy stránka finanční by byla kázala, aby tiskem nebylo plýtváno.
Zvyklost a zkušenost nás také učí, že jména cit. spisovatelů uvádějí se jen dle příjmení, zvláště když použitá literatura v úvodě přehledně se uvádí, takže stále opakování celého jména spisovatelova (na př. J. U. Dr. Georg — na mnoha místech nesprávně Gustav — Petschek) působí jen rušivě.
V jednotlivostech budiž uvedeno toto:
Na str. 5., v pozn. 3. čteme, že soudem exekučním jest při zabavení pohledávek knihovně pojištěných soud tabulární. Věta tato, s ustanovením §. 18., č. 1. ex. ř. úplně se neshodující, spočívá patrně jen na omylu, poněvadž později na str. 9. a 227. ustanovení zákona správně jest uvedeno. — 296 —
Tamtéž (na str. 5.) uvedenou poznámku o soukromém vědění soudcově nalézáme na str. 12. opětně.
Žádoucno by bylo bývalo, aby spisovatel byl vždy a všude podržel jednotlivé výrazy zákonem samým přijaté; nelze tedy schvalovati, když lhůty konečné (Notfrist, peremptorische Frist) nazvány jsou Praeclusiv-Fristen (na str. 14. a j. v.), když zákaz platební (Zahlungsverbot) dle §. 294. e. ř. zaměňuje se výrazem Drittverbot (= soudní obstávka dle §§ 379., č. 3. a 382. e. ř.), když dlužník povinný (Verpflichteter) exekutem se jmenuje. Jmenovitě nerozlišování obou zcela různých pojmů: Zahlungsverbot a Drittverbot mohlo by svésti čtenáře ku nesprávným důsledkům.
S uvedením na str. 18. a 19., že po vznesení návrhu na zpeněžení zabavené pohledávky, vztažně na přikázání téže, dlužník pozbývá vlastnických práv ku zabavené pohledávce (». . . bleibt der Exekut noch immer Eigentiimer . . .« — »hort mit der Zustellung des Uberweisungsbeschlusses an den Exekuten auf, sein Vermogen zu sein . . .«) nelze naprosto souhlasiti, poněvadž i po vznesení návrhu na přikázání pohledávky k vybrání, na prodej její a pod. pohledávka zabavená a přikázaná neb k prodeji určená prozatím jměním dlužníkovým zůstává, jak sám spisovatel na str. 179., 183., 186. svého i díla dodatně sám připouští, ač zase tu na str. 183. poněkud nejasně vym. věřitele omezeným vlastníkem nazývá.
Při výkladu ustanovení §. 51. knih. zák. (na str. 51.) postrádáme zmínky o pojednáních Miřičky a Fryce v Právníku z r. 1892, na str. 433., sl. a 1894, na str. 261., při čemž ihned politování vysloviti jest nad tím, že česká literatura právnická, neméně i nálezy nejv. soudu v českých časopisech (včetně našeho listu) uveřejněné nedošly vždy zaslouženého povšimnuti.
Co znamenají na str. 21. na konci slova a číslice: Nr. 12, Nr. 44. Nr. 54, nelze vyrozuměti.
Na str. 22. uvedený nález ze dne 26 /3. (správně 2.) 1902, č. 2195. uveřejněn jest v příloze Věstníka pod č. 526. nová řada, což snadno dodáno býti mohlo.
Dle §. 47. jedn. řádu upravena jest doba soudních prázdnin pro veškeré korunní země stejně, takže zvláštní poznámka o Moravě a Slezsku není na místě a mohla by vésti k domněnce, že pro tyto dvě země platí ustanovení zvláštní.
Při uvedení na str. 29., na které soudní náklady má poddlužník dle §. 301. e. ř. právo, mohlo býti poukázáno na rozhodnutí nejv. soudu, uvěř. v příloze Věstníka pod č. ř. 417. n. ř., výnos minist. fin. uvěř. ve Věstníku našem z r. 1898, na str. 304. pak nás poučuje, kdy jsou prohlášení taková kolku prosta.
Souhlasiti jest se spisovatelem (na str. 41. sl.), že § 469. ob. z. obč. platí i pro případy exekuce; bylo by jen si přáti, aby také byl nastínil, jakého druhu exekuce (zpeněžené zabavené pohledávky) bezelstný vym. věřitel k dosažení svého cíle má použiti. Z toho, co čteme na str. 45. (slova: ». . . gegen den betr. Gläubiger ais Singulär- — 297 —
Successor . . .«) a na str. 187., možno snad činiti závěr, že by přikázání takové pohledávky k zapravení k cíli vedlo.
Jest v souhlase se zákonem, že vedle žaloby dle §. 35. e. ř. možno též podati rekurs (na str. 42.); než s ohledem na to, že dle dnešního jednomyslného mínění předpoklad pro použití obou prostředků jest zcela různý, nebylo by bývalo od místa, o tom se zmíniti. Při obsahu poznámky č. 1. na str. 205. mohlo se býti dovoláváno rozhodnutí nejv. s., uvěř. v příloze Věstníka pod č. ř. 20. n. ř.
Pro náhled, že novoty v řízení rekursním jsou vyloučeny (na str. 59.) mohlo dále také rozh. nejv. soudu, uveřejněné mnou v Právníku z r. 1900, na str. 558. uvedeno býti, takže opačné mínění spisovatele na str. 226. (». . . und darf wohl neue Tatsachen »Beweise mitenthalten.«) nelze bez odporu přijati. Soudní prakse, jak daleko má zkušenost sahá, s novotami v řízení rekursním zpravidla neúčtuje.
Názoru spisovatelově (na str. 61.), že při zabavení pohledávek z výplatných papírů dle §. 296. e. ř. stačí návrh všeobecný (slova: ». . . Zufolge des generellen Auftrages . . .«) odporuje nález nejv. soudu, uvěř. v tomto časopise z r. 1902, na str. 66. a mělo proto, poněvadž pozornosti spisovatele jako člena naší Jednoty do- jista neušel, naň býti poukázáno. V poznámce na str. 66., v kteréž jednáno jest o zabavení pohledávek dle §. 296. e. ř., pro něž již rozsudek byl vynesen (Pfándung einer Judikatsforderung) postrádáme nález nejv. soudu, uvěř. v příl. Věstníka pod. č. ř. 675. n. ř.
Zajímavé nálezy z Právníka z r. 1901, na str. 47. a z r. 1903, na str. 304., jednající o ztracených vkladních knížkách záloženských a spořitelních, mohly býti v poznámce na str. 67. upotřebeny.
Ve svém pojednání o papírech dle §. 296. e. ř. (uvěř. v tomto čas. z r. 1902, sešity č. 4., 5.) hájím náhled, že v uvedeném §. ony papíry taxativně uvedeny nejsou, při čemž jsem se autority Randovy (psal o tom v Ger. Ztg. z r. 1899, na str. 165.) dovolával. Uvedení tohoto článku, neméně i úvahy rady z. s. Dolenského v Právnických Rozhledech z r. 1904, na str. 304. a 305. nemělo býti pominuto.
K papírům dle §. 296. (§. 325.) e. ř. spisovatel (na str. 69.) nečítá skladní listy majetkové (Warrant) a míní, že prý zde exekuce dle §. 294. e. ř. místa má. Než zde se děje převod pohledávky jediné převodem papíru a jediným předmětem prostředků exekučních a zajišťovacích jsou obě oddělení skladního listu, nikoliv zboží samo. Jak tedy možno exekucí dle §. 294. dojíti cíle?
Zevrubné a případné pojednání o exekuci na životní a jiné pojistky (na str. 71. a násl.) nebylo by dojista utrpělo použitím poučného článku dra. Kasandy v Právníku z r. 1904, na str. 225. pod názvem: Kdy náležejí pohledávky z pojištění na život do pozůstalosti pojištěného? a článku dra. Dolenského v tomto časopise z r. 1904 na str. 262. a násl. Při výkladu §. 372. e. ř. (na str. 89. a 90.) mohl spisovatel též použíti rozpravného článku uvěř. v Právníku z r. 1899 na str. 537. a rozhodnutí krajsk. soudu v Jičíně, které jsem v tomto časopise z r. 1903, na str. 197. uveřejnil. Bylo by to věci zajisté prospělo.
V plenissim. nálezu, zaneseném do knihy judikátní pod č. 162. (v příloze Věstníka pod č. ř. 694. n. ř.), nalézáme obšírný výklad §. 290., č. 2. e. ř. Ze spisovatel o něm (na str. 93.) zmínku nečiní, dá se vysvětliti jen tím, že as v době tisku jeho po ruce ještě neměl. Za to však poznámka na str. 92. měla býti doplněna uvedením, že kde se jedná o rozhodnutí otázky, má-li exekuce ve smyslu §. 39., č. 2. ex. ř. býti zrušena, každý pořad práva jest vyloučen (nález uvěř. v příloze Věstníka pod č. ř. 394. n. ř.). — Ve Věstníku min. sprav, z r. 1899, na str. 398. nalézáme pokyny a poučení, kdy se odporučuje s ohledem na § 39., č. 2. ex. ř. podati rekurs, kdy zase návrh na zrušení exekuce.
O tom, že knížky poštovní spořitelny nehodí se za vádium při nucených dražbách (viz pozn. č. 2. na str. 96.), výnos minist. sprav., uvěř. ve Věstníku z r. 1901, na str. 252., všechny soudy poučil, takže vytknutí toho byl by čtenář s povděkem přijal.
Poněvadž první díl vydaného díla pojednává pouze o exekuci na pohledávky peněžité, nespadá sem úvaha o exekuci na práva podílnická k jmění společenskému a na právo dědické, takže stať na str. 152. (ad XI. a XII.) mohla snadno odpadnouti.
V odporu s názorem (na str. 178.), že ustanovení §. 234. c. s. ř. vztahuje se jen na dobrovolné zcizení rei litigosae, jest rozhodnutí nejv. soudu uvěř. v Právníku z r. 1905, na str. 213., na něž čtenáře poukazujeme.
Dnes není o tom řádné pochybnosti více, že se odst. 2. §. 256. e. ř. pohledávek netýče, takže nebylo nutno s otázkou touto blíže se zabývati (viz na str.: »Fraglich ist es . . .«).
O správnosti věty na str. 186.: hat derselbe (rekt. betr. Gláu- biger) keine Schritte behufs Vollzuges (?) der Execution vor- genommen, so geht der Vorrang seiner Forderung vor der eines spáteren Glaubigers verloren.« sluší silně pochybovati, má-li tím — řčení jest poněkud nejasné — býti naznačeno, že nepokračováním v exekuci vym. věřitel pozbývá pořadí vydobytého práva zástavního. Něco podobného nedá se totiž ze zákona odvoditi; pokud však spisovatel při tom cituje nález nejv. soudu, opětně neuvedl pramene, z kterého ono rozhodnutí čerpal, takže nemožno o něm se vyjádřiti tím méně, když spisovatel k tomu žádných vlastních důvodů nepřičinil.
Poznámka č. 2. na str. 206. čerpána jest z jednacího řádu (§ 152.) a nebylo závady, tento § také uvésti.
O tom, jak sluší vykládati § 1489. ob. z. obč., týkající se tříletého promlčení žalob o náhradu škody (viz pozn. č. 2. na str. — 299 —
210.), rozepsal se nejnověji prof. Schey v brožuře pod názvem: Zur Verjáhrung der Entschádigungsklagen nach § 1489 a. b. G. B. (Maur, 1903), o níž se spisovatel ovšem zmíniti nemohl.
Pokyny rázu ponejvíce manipulativního na str. 227. a 228. mohly snadno odpadnouti, poněvadž jsou z knihy úř. formulářů ponejvíce zřejmý a mimo soudní úředníky širší kruhy nezajímají.
Horacovo nonum prematur in annum nehodí se ovšem více na nynější poměry, kde u velikém chvatu jedno literární dílo druhé sleduje, než přece velmi se odporoučí, aby každý spisovatel před vytištěním díla svůj rukopis, po té pak tisk bedlivě prohlédnul, aby vyvarováno se bylo chybám (na př. na str. 27. habe místo hat, na straně 51. Normě místo Norm, na str. 229. Forschungen místo Forderungen), omylům a opakování jedné a téže myšlenky, což rušivě působí. Tak by i zde mnohé bylo odpadlo, co se opětně vyskytuje (na př. o právích podz. věřitele na str. 51. a 232., o útratách deponování na str. 169. a 177., o nepřípustnosti rev. rekursu na str. 165. a 205., o exekuci na depon. papíry na str. 14. a 151., o pohledávkách dle §. 296. ex. ř. na str. 68., 162. a j. v.).
Vše, co zde bylo vytčeno, jest však pouze rázu podřízeného a není na újmu veliké hodnotě díla a zásluhám spisovatele, kterému povděčni zůstaneme, že praktickým právníkům posloužil dobrou pomůckou k užití nesnadných předpisů zákonných, kteráž jim bude dobrým rádcem a vodítkem, zvláště když připojený věcný rejstřík použití díla usnadňuje. Těšíme se proto již předem na brzké pokračování díla, přejíce veleváženému p. spisovateli všeho zdaru v jeho dalším počínání.
Spis tu posouzený věnován jest dvornímu radovi a presidentu krajského soudu v Olomouci p. rytíři Hauckovi. —
Rada z. s. K. Flieder.
Pražákovo »Rakouské právo státní.« První díl tohoto pohrobního díla dvoř. rady prof. dra. Jiřího Pražáka vyšel tyto dny nákladem Právnické jednoty v Praze. V úvodě pojednává se o právu správním vůbec (pojem a úkol práva správního, soustava rakouského práva správního) a o pramenech a literatuře jeho. Následuje šest oddílů, jichž předmětem jest: I. Vymezení působnosti zákonů správních po stránce místní, časové a věcné. II. Orgány politické správy a to: Povšechné zeměpanské orgány správní (úřady první stolice, úřady druhé stolice, ministerstva vůbec a pak jednotlivá ministerstva: orby, obchodu, železnic, kultu a vyučování, zemské obrany, vnitra); zvláštní orgány pro některé obory správy politické (přehled těchto orgánů, úřady školské, policejní, horní a železniční); odborní rádcové zeměpanských úřadů správních (povaha těchto orgánů, orgány zdravotní, lesního dozoru, cejchovní, pro státní službu stavební, sbory poradně); orgány samosprávné (přehled organismu samosprávy, komory obchodní a živnostenské, zemědělské rady, lékařské komory, poradně orgány v samosprávě). Oddíl III. — 300 —
věnován jest příslušnosti úřadů správních, IV. oddíl pak úkonům správním vůbec. Oddíl V. zahrnuje výklad o řízení správním v tomto pořádku: řízení ve věcech správních vůbec (povšechná povaha ří- zení správního, prameny a literatura, reforma řízení správního); povšechný postup řízení (strany a jich zástupci, zastupování zájmu veřejného, zahájení a další postup řízení správního, průvody, uvažování průvodů v řízení správním, rozhodnutí správní, útraty řízení správního); prostředky opravné (prameny, opravné prostředky v řízení správním, lhůty a poučení o právu odvolacím, účinky prostředků opravných); řízení vykonávací (vykonávací moc správní a soudní vůbec, způsob politické exekuce); řízení před soudy správními (řízení před správním dvorem soudním, řízení před soudem říšským). Oddíl šestý jedná o policejním trestním právu (prameny a reforma jeho, trestní právo policejní vůbec, trestní řízení policejní). Kniha dána do komise nakladatelské firmě F. Řivnáč a stojí 3 K 50 h. Pro členy Právnické jednoty a studující práv snížena jest cena na 2 K 40 h.

O soudech dítek v Americe přinesl časopis »Život« v č. 21. z tohoto roku překlad článku Ljud. Krajačiče (z chorvatštíny). Totéž číslo má velmi poučný článek »O výchově opuštěných dětí v Anglii.« Pozn. rec.

Citace:

FLIEDER, Karel. Knihopis.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1905, svazek/ročník 14, s. 303-316.