Čís. 1137.
Význam ujednání ve smlouvě pachtovní z doby předválečné: »Pachtovné nesmí nijakým finančním opatřením státu a nijakými zákonnými změnami v nyní platné měnové a mincovní soustavě býti ztenčeno, nýbrž
dlužno je vezdy piatiti penízem, odpovídajícím jeho vnitřní hodnotě dle
dnešní měny.«
Přijav za určité období bez výhrady pachtovné, nemůže propachtovatel domáhati se napotom doplatku s poukazem na smlouvu, jež pro jisté
případy uznává nárok na vyšší pachtovné.
(Rozh. ze dne 12. července 1921, Rv II 95/21.)
Sporné strany uzavřely roku 1912 pachtovní smlouvu na delší řadu
let za roční pachtovné 50.000 K a ujednaly v odstavci druhém § 4, jak shora uvedeno. Pachtýř platil pachtovné čtvrtletně a propachtovatel přijal
splátky až do 31. října 1919. Vzhledem k pokleslé valutě domáhal se na
pachtýři doplatku pachtovného, počínajíc listopadem 1916. Procesní
soud prvé stolice žalobu co do důvodu zamítl. Důvody: V § 4,
odstavec druhý, pachtovní smlouvy jsou určitě uvedeny případy, ve kterých má býti propachtovatcl chráněn, totiž v případě aktivního zasáhnutí
státu určitými, přesnými opatřeními. Že by se strany státu taková opatření se byla stala, totiž určitě a přesně nějakým zákonem anebo
státní úpravou, nebylo žalobcem tvrzeno. Žalobce zastává stanovisko, že
tato ochrana propachtovatele má místa i tehdy, když by znehodnocení
peněz nastalo následkem jinakých událostí samo o sobě, tedy nikoliv státní
úpravou. Oprávněnost tohoto stanoviska dle náhledu soudu nelze však
z obsahu tohoto shora citovaného bodu pachtovní smlouvy nikterak dovoditi. Ale i kdyby tomu tak bylo, nebylo by lze míru a stupeň znehodnocení peněz, které nastalo nejen odstraněním kovového pokladu, nýbrž
i působením faktoru jiných s válkou souvisejících, určitě a přesně stanoviti. Mimo to není zde přesného podkladu, zvláště když dle výpovědí
svědků o obsahu pachtovní smlouvy nebylo zvláštní diskuse a každý svědek podkládá tomu bodu jiný obsah a jiný význam. Nelze proto mluviti
též o srovnalé vuli stran (§§ 861, 869 obč. zák.), a proto bylo v úvaze
shora uvedených okolností a přihlížejíc k tomu, že srovnalá vůle stran
výsledky řízení průvodního v tomto směru nedala se zjistiti, žalobu
ohledně právního důvodu jako neodůvodněnou zamítnouti. Odvolací
soud žalobě vyhověl. Důvody: Odvolání jest odůvodněno již proto,
že prvý soud věc po právní stránce mylně posoudil. Není sporu o tom, že
strany uzavřely dne 28. července 1912 smlouvu, jež obsahovala v odstavci
druhém § 4 ustanovení, že pachtovné nemá žádnými finančními opatřeními státu a žádnou zákonnou zručnou, týkající se měnového a mincového
systému toho času platného, býti ztenčeno, nýbrž musí vždy placeno býti
v onom obnosu, který se rovná vnitřní hodnotě měny v den uzavření
smlouvy. Smlouvu tuto obě smluvní strany podepsaly a nelze tedy mluviti o tom, že tu není srovnalé vůle stran snad proto, že právní zástupcové
stran, jež byli slyšeni jako svědci, jevili různý osobní názor o obsahu
sporného odstavce smlouvy. Naopak může se jednati pouzc o pravý smysl
onoho ustanovení odstavce druhého § 4 zmíněné smlouvy а k výkladu
tomu jest povolán ve sporu výhradně soud, jenž, aby si zjednal pro tento
výklad spolehlivější podklad, může ovšem o okolnostech, za kterých
k dohodě došlo, vyslechnouti i svědky. Tito však potvrdili souhlasně, že
při podpisu smlouvy se o onom odstavci nedebatovalo, a rozhoduje proto v první řadu, co strany dojednaly a co tedy dle znění smlouvy jest pro
každou třetí osobu patrno. První soud nevykládá však té části smlouvy
správně, tvrdě, že v odstavci druhém § 4 pachtovní smlouvy jsou případy,
ve kterých má býti propachtovatel chráněn, určitě uvedeny, neboť přehlíží, že, i když se tam předesílá, že pachtovné nemá žádnými finančními
opatřeními státu a žádnou zákonnou změnou měnového a mincového systemu t. č. platného býti ztenčeno, jest tam pak jasně a výslovně stanoveno, že pachtovné musí býti zaplaceno v onom obnosu, jenž se rovná
vnitřní hodnotě měny, platící v den uzavření smlouvy a to vždy, tedy
v každém případě nastalého znehodnocení valuty. Se zřetelem na toto
jasné znění onoho ustanovení, jež žalovaná strana sama označuje jako tak
zvanou »Devalvierungsklausel«, nemůže býti pochybilo, jak dlužno rozuměti slovům: »seinem inneren Werte nach« — a že se tu zejména nejedná
snad o spornou otázku, lze-li také při papírových penězích mluviti o vnitřní
jejich ceně, nýbrž že touto dohodou mělo se jednoduše přesunouti na dlužníka, zde pachtýře, nebezpečí znehodnocení měny, které by jinak, totiž
bez takové dohody postihnulo věřitele, zde propachtovatele. Při správném právním posouzení věci a právním výkladu smlouvy má tedy žalobce
nárok, aby mu pachtovné zaplaceno bylo tak, aby neměl toliko nominelně
50.000 K ročně, nýbrž takovou hodnotu, která se co do kupní síly rovná
hodnotě 50.000 K rak. uherské měny v době uzavření nájemní smlouvy.
Jest proto oprávněn žalobce žádati nejen zvýšení pachtovné činže dle nařízení ze dne 30. srpna 1920, čís. 471 sb. z. a n., které právo přísluší dle
onoho nařízení každému propachtovateli bez zvláštní dohody, nýbrž má
právě na základě odstavce druhého § 4 se stranou žalovanou dojednané
pachtovní smlouvy nárok shora blíže označený, jehož se vším právem žalobou domáhá. Na tom ničeho nemění, že na splatné již 1/4 roční částky
až do 31. října 1919 placeno bylo po 12.500 K, neboť zaplacením zaniká
povinnost dlužníkova pouze tenkráte, splnil-li vše, co plniti byl povinen.. To se však v přítomném případě dle toho, co shora jest uvedeno,
nestalo, neboť jest notorickým, že znehodnocení rakousko-uherské valuty
započalo nedlouho po vypuknutí světové války, že to šlo s ní stále s kopce
a že ani koruna Československá, mající ovšem lepší zázemní kurs a větší
kupní sílu, než koruna rakousko-uherská, pokud se týče nekolkovaná,
přece z daleka nemá oné kupní síly, jak ji měla koruna rakousko-uherská
v roce 1912. Tím však, že žalobce ono částečné placení přijímal, ačkoliv
k tomu nebyl povinen, nedal ještě nikterak na jevo, že se onoho doplatku,
který nyní požaduje a jenž mu dle jasného znění smlouvy přísluší, mlčky
vzdal.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Uplatňujíc dovolací důvod § 503 čís. 4 c. ř. s., jest žalovaná akciová
společnost v právu. Opíraje se o § 4, odstavec druhý, pachtovní smlouvy,
požaduje žalobce doplatek na pachtovné za poslední tři roky, počínajíc
listopadem 1916. Žalobce připouští, že na splatné jež 1/4 roční lhůty pachtovného bylo žalovanou společností až do 31. října 1919 placeno po
12.500 K. Při tom jest lhostejno, zda placeno bylo přímo žalobci, či jeho
hospodářské správě, poněvadž žalobce, spokojiv se s tím, že placeno bylo jeho hospodářské správě, dal zřejmě na jevo, že zmocňuje svou hospodářskou správu, by za něho pachtovné přijímala. Dlužno proto vycházeti
ze skutečnosti, že žalobce přijal za dobu až do 31. října 1919 pachtovné
penízem, ve smlouvě číselně určeným, nevyhradiv si nároku na doplatek
ve smyslu zmíněného odstavce pachtovní smlouvy. Hledíc k této skutečnosti, nelze upříti oprávněnosti námitce žalované společnosti, že žalobce,
nechť řečený odstavec pachtovní smlouvy vykládá se tak či onak, nemá
za řečenou dobu nároku na doplatek. Vyvrací-li odvolací soud tuto námitku žalované společnosti poukazem k tomu, že zaplacením zaniká dlužníkova povinnost pouze tenkráte, splnil-li vše, co spiniti byl povinen, čemuž však, hledíc ku znehodnocení rakousko-uherské měny a ku menší
kupní síle československé koruny, než jakou kupní sílu měla rakousko-uherská koruna v roce 1912, není prý tak, zapomíná odvolací soud, že
v čase, kdy zapravovány byly ty které lhůty pachtovného, nebyly jistými
ani závazek žalované společnosti k zapravení doplatku, tím méně pak
rozsah tohoto závazku. Smysl a dosah ustanovení § 4, odstavec druhý,
pachtovní smlouvy jest nejasný, dopouští ustanovení to různý výklad.
Dokladem toho jest tento spor. Mimo to řečené ustanovení pachtovní
smlouvy i při tom i při onom z možných a slyšitelných výkladů vázáno
jest předpoklady, jež rovněž nejsou pevně vyhraženými prvky obecně
ustáleného smyslu, i tyto předpoklady samy lze zase pojímati způsobem
různým. Platila-li tudíž žalovaná akciová společnost za řečená období
pachtovné v číselně ujednané výši a bylo-li pachtovné v této výši žalobcem bez výhrady přijato, lze tomu rozuměti jen tak, že žalovaná akciová
společnost byla na stanovisku, že nenastaly předpoklady zmíněného ustanovení pachtovní smlouvy a že tudíž k doplatkům není povinna, a že
žalobce na toto stanovisko žalované akciové společnosti přistoupil. Tomu-li tak, nutno pachtovné za dobu do 31. října 1919 považovati za plně
vyrovnané a není opodstatněna žaloba, pokud domáhá se doplatků za řečenou dobu. Zbývá proto jen ještě zabývati se otázkou, zda oprávněna
jest žaloba, pokud domáhá se doplatků za dobu další, počínajíc 1. listopadem 1919. I tuto otázku dlužno zodpověděti záporně. Bylo již k tomu
poukázáno, že sporný odstavec pachtovní smlouvy jest nejasným, dopouštěje různý výklad. K výkladu nelze upotřebiti výpovědí slyšených
svědků. Z nich, pokud se na věc pamatovali, jeden každý rozuměl zmíněnému odstavci pachtovní smlouvy jinak, jsou však za jedno v tom, že
smysl a dosah tohoto smluvního ustanovení nebyl probírán, že se o něm
vůbec nejednalo. Nutno proto z doslovu § 4, odstavec druhý pachtovní
smlouvy pátrati po jeho smyslu a dosahu. Odvolací soud vyložil toto ustanovení smlouvy tak, že prý pachtýř převzal nebezpečí znehodnocení měny,
klada váhu na závěrečná slova »sondern ist stets in jenem Betrage zu
bezahlen, welcher seinem inneren Werte nach der heute gütigen Währung entspricht«. K tomuto výkladu nejvyšší soud se nepřidává. Výklad ten
beze všeho bližšího odůvodnění nechává prostě stranou prvou část § 4,
odstavec prvý, pachtovní smlouvy, ač není žádné opory pro předpoklad,
že ona prvá část jen mimoděk byla do smlouvy pojata. Poněvadž jak řečeno, není mimo doslov jiných pomůcek pro výklad smlouvy, nelze rozhodující význam přiznati jen jedné, závěrečné stati a snížiti druhou, počáteční stať na místo podružné. Dlužno naopak obě statě uznati za rovnocenné a vyložiti tak, by pospolu obstály. Tu pak jest zjevno, že propachtovatel měl býti chráněn proti ztenčení pachtovného, kdyby toto přivedeno
bylo některou z obou přesně vytčených příčin. Těmito příčinami byla
jednak jakákoli finanční opatření státu, jednak jakékoli zákonné změny
tehda plativší měnové a mincovní soustavy. Těmito skutečnostmi přivedené ztenčení pachtovného nemělo postihnouti propachtovatele, jemu mělo
se, nehledíc k těmto skutečnostem (stets), dostati peníze, odpovídajícího
svou vnitřní hodnotou měně, plativší v čase uzavření smlouvy. Za znehodnocení pachtovného, jež bylo by přivoděno jinými skutečnostmi, najmě
vlivy hospodářskými, pachtýřcm záruka převzata nebyla. Žalobce i pro
případ tohoto výkladu hájí opodstatněnost žalobního nároku, shledávaje
finanční opatření bývalého rakouského státu v tom, že za světové války
zrušena povinnost rak.-uherské banky k zákonnému kovovému krytí bankovek a že došlo k převýdaji nekrytých papírových peněz. Než tyto skutečnosti pro dobu, počínajíc dnem 1. listopadu 1919, o kterou se zde jen
ještě jedná, nepřicházejí vůbec v úvahu. Neboť formelně dnem 12. dubna
1919, materielně již dnem 10. března, to jest dnem, kdy skončeno okolkování bankovek, vstoupila v život měna československá. Tato měna není
pokračovatelem bývalé rak.-uherské měny, jest novou, samostatnou měnou jiného státu, než kterou měnou byla korunová měna z roku 1912.
Jest ovšem možno, že shora řečenými finančními opatřeními bývalého
rak.-uher. státu spolupřivoděné znehodnocení rakousko-uherské korum ve
měny jeví vliv i na hodnotu československé měny. Než hledíc k této měně,
nemají finanční ona opatření významu jako opatření státní, to jest jako
opatření československého státu, nýbrž jako pouhý národohospodářský
prvek, stlačující valutu. K těmto prvkům však § 4, odstavec druhý, pachtovní smlouvy se dle shora řečeného nevztahuje. Pro dobu, počínajíc uzákoněním československé měny, není zde vztahu jednak mezi vniterní hodnotou této· měny, jednak mezi rak.-uherskou měnou z doby uzavření
smlouvy a alterujícími ji finančními opatřeními bývalého rakouského státu.
Oživnutím československého státu a uzákoněním jeho samostatné měny
nastaly poměry, na než ve smlouvě přirozeně pamatováno nebylo a pamatováno býti nemohlo a jež proto nelze podřaditi pod ustanovení § 4, odstavec druhý pachtovní smlouvy.