Čís. 2988.


Po stránce subjektivní se vyhledává ke zločinu těžkého ublížení na těle povšechně (nehledíc k případu § 155 a) tr. zák.) tak, jako k zabití, pouze úmysl nepřátelský, t. j. útočný úmysl proti tělu nebo proti zdraví, vyjímajíc úmysl usmrtiti; může to býti jak dolus directus (úmysl způsobiti těžké ublížení ve smyslu § 152 tr. zák.), tak i dolus indirectus (úmysl prostě nepřátelský); nežádá se tedy v § 152 tr. zák., by měl pachatel ten i onen úmysl, stačí, že jednal v úmyslu prostě nepřátelském.
(Rozh. ze dne 26. listopadu 1927, Zm I 474/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Jičíně ze dne 20. května 1927, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem těžkého poškození na těle podle § 152 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Po věcné stránce (pís. 9 a) § 281 tr. ř.) namítá zmateční stížnost, že obžalovaný byl odsouzen neprávem, poněvadž: a) objektivní skutková podstata zločinu podle § 152 tr. zák. prý nebyla bezvadně zjištěna; b) subjektivní podstata prý není vůbec dána, poněvadž skutková podstata zločinu podle § 152 tr. zák. v subjektivním směru prý předpokládá nejen zjištění, že obžalovaný jednal v nepřátelském úmyslu, nýbrž také zjištění, že zamýšlel způsobiti těžké poranění; poněvadž soud nezjistil, že stěžovatel měl v úmyslu Marii P-ovou těžce poraniti, měl prý býti z obžaloby sproštěn, tím spíše, že prý nejednal ani v úmyslu nepřátelské, chtěje toliko přiměřeným násilím odraziti bezprávný útok P-ové na svůj majetek. Než zmateční stížnost není v onom směru provedena po zákonu, v tomto je zřejmě neodůvodněna, a, pokud popírá i nepřátelský úmysl stěžovatelův, rovněž neprovedena. K a): Soud zjistil (formálně bezvadně), že obžalovaný v nepřátelském úmyslu odstrčil Marii P-ovou, která k němu přišla, by si odnesla šicí stroj, jejž pokládá za své vlastnictví, do rohu pokoje takovým způsobem, že P-ová narazila na hranu stolu, a že to mělo za následek zlomení žebra, jež označuje soudní znalec za poranění objektivně těžké. K b): Po stránce subjektivní se vyhledává ke zločinu těžkého ublížení na těle povšechně (nehledíc k případu § 155 a) tr. zák.) tak jako k zabití pouze úmysl nepřátelský, t. j. vůbec útočný úmysl proti tělu nebo zdraví, vyjímajíc úmysl usmrtiti. Může to býti jak dolus directus, úmysl způsobiti těžké ublížení ve smyslu § 152 tr. zák., tak i dolus indirectus, úmysl prostě, nepřátelský, nežádá se tedy v § 152 tr. zák., jak mylně má za to zmateční stížnost, by měl pachatel ten i onen úmysl, stačí, že jednal v úmyslu prostě nepřátelském, což rozsudek bezvadně zjišťuje. Praví, že obžalovaný odstrčil P-ovou v úmyslu, by své odpůrkyni něco zlého učinil a s ní zle nakládal, a zjišťuje, že s ní jednal v (nepřímém) úmyslu nepřátelském. Popíráním tohoto skutkového předpokladu v rozsudku náležité odůvodněného, neprovádí zmateční stížnost hmotněprávního zmatku po zákonu. Bylo proto zmateční stížnost dílem jako neprovedenou po zákonu, dílem jako bezdůvodnou zavrhnouti.
Citace:
Čís. 2971. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 848-849.