Čís. 1086.

Nebyl-li přestupek §u 487 tr. zák., záležející v obviňování z přestupku soukromožalobního, spáchán způsobem, v §u 489 tr. zák. uvedeným, netřeba prováděti důkaz pravdy, nýbrž stačí důkaz pravděpodobnosti.
(Rozh. ze dne 20. ledna 1922, Kr II 826/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona do rozsudku zemského trestního jako odvolacího soudu v Brně ze dne 23. března 1922, jímž bylo odvolání soukromého obžalobce do rozsudku okresního soudu v Ivančicích ze dne 20. prosince 1921, jímž byla obžalovaná sproštěna z obžaloby pro přestupek proti bezpečnosti cti dle §u 488 tr. zák. — vyhověno a obžalovaná uznána vinnou přestupkem proti bezpečnosti cti dle §u 488 tr. zák. — takto právem: Rozsudkem zemského trestního soudu odvolacího v Brně ze dne 23. března 1922 porušen byl zákon v ustanovení §u 270 čís. 5 tr. ř. a §u 490 tr. zák., rozsudek ten se zrušuje a jmenovanému odvolacímu soudu se ukládá, by, šetře zásady §u 293 odstavec druhý tr. ř., ve věci znova rozhodl.
Důvody:
Ze spisů okresního soudu v Ivančicích a ze spisů zemského trestního soudu v Brně lze uznati tento stav věci: Marie N-ová, soukromnice v R., vyjádřila se dne 7. srpna 1921 v bytě jisté V-ové v R. k porodní babičce Žofii K-ové, že Ludvík P. (soukromý obžalobce), má s nějakou H-ovou nemanželské dítě a že tato s ním také potratila. V bytě byly tenkráte pouze P-ová a K-ová. Když pak P.. dověděv se o tomto příběhu, přišel i 4. srpna 1921 se svou manželkou Josefou P-ovou do bytu N-ové v R. a zeptal se N-ové, zdali se zakládá na pravdě, že ona takové věci o něm vypravuje, odvětila mu v přítomnosti jeho manželky, že je to pravda, že má s H-ovou dítě a že ona s ním měla potrat. Okresní soud v Ivančicích, u něhož podal P. dne 15. září 1921 na N-ovou soukromou obžalobu pro přestupek proti bezpečnosti cti, spáchaný shora uvedeným způsobem, osvobodil rozsudkem ze dne 20. prosince 1921 N-ovou dle §u 259 čís. 3 tr. ř. od této obžaloby. Z rozsudku vychází na jevo, že soud považoval shora uvedený skutkový děj za prokázaný, že spatřoval v jednání obžalované objektivní skutkovou podstatu přestupku proti bezpečnosti cti dle §u 488 tr. zák. a že sprostil obžalovanou z obžaloby proto, že prokázala okolnosti, podle nichž mohla míti důvodně za to, že obvinění, jí pronesené, mohlo býti pravdivé. Obžalovaná tvrdila totiž při hlavním přelíčení dne 18. října 1921, že jí jakási H-ová, s níž byla začátkem roku 1921 ve vazbě u zemského trestního soudu v Brně, tenkrát tam vypravovala, že prý měla s P-em dítě a že s ním potratila a že jí tato žena také doručila dopis, adresovaný na P-а, a svědkyně Anežka L-ová a Julie S-ová, jichž obžalovaná se v tomto směru dovolávala, potvrdily při hlavním přelíčení dne 20. prosince 1921, že ve vazbě u zemského trestního soudu v Brně skutečně byla žena nezjištěného jména, jež jak obžalované tak i těmto svědkyním, které tenkrát také byly ve vazbě u zemského trestního soudu v Brně, vypravovala, že měla s Ludvíkem P-em dítě a že s ním potratila, a že tato ženština poslala prostřednictvím Anežky L-ové obžalované dopis s prosbou, aby tato jej doručila Ludvíku P-ovi. Zemský trestní jako odvolací soud ve věcech přestupkových v Brně vyhověl rozsudkem ze dne 23. března 1922, odvolání soukromého obžalobce, změnil napadený rozsudek v ten rozum, že se obžalovaná uznává vinnou přestupkem dle §u 487 tr. zák., spáchaným tím, že dne 7. srpna a 14. srpna 1921 v R. sdělením, že soukromý žalobce má v Brně s nějakou ženou nemanželské dítě a že tato s ním potratila, vinila ho křivě z přestupku cizoložství, a odsoudil ji za to dle §u 493 tr. z. za použití §u 260 b) tr. zák. do vězení na 14 dní, zostřeného dvěma posty a dle §§ 389, 390 tr. ř. k náhradě nákladů trestního řízení. Zároveň odkázal obžalovanou s návrhem na povolení podmíněného odkladu trestu na soud první stolice. Odvolací soud považoval shora uvedený skutkový děj rovněž za prokázaný, ale shledal v jednání obžalované vzhledem k tomu, že soukromý obžalobce je ženat, skutkovou podstatu přestupku dle §u 487 tr. zák., spáchaného křivým obviňováním z přestupku cizoložství dle §u 502 tr. zák. Důkaz pravdy považoval v tomto případě za nepřípustný, a to proto, že tu šlo o obviňování z trestného činu, který trestní soud stíhati může toliko k žádosti někoho jiného. Především dlužno uvésti, že rozsudek odvolacího soudu opomenul odůvodniti, proč zakládá výše uvedené obvinění skutkovou podstatu §u 487 tr. zák. a nikoliv přestupku dle §u 488 tr. zák., jak první soudce za to měl, neboť z vylíčeného skutkového děje nevyplývá nutně, že obžalovaná vinila soukromého obžalobce z cizoložství v době, kdy byl ženat, a tato okolnost měla tedy býti odůvodněna. Nestalo-li se tak, porušen byl předpis §u 270 čís. 5 tr. ř. Rozsudek odvolacího soudu obsahuje dále právně mylný názor, že u přestupku dle §u 487 tr. zák., spáchaného obviňováním z cizoložství, tedy přestupku, který může býti stíhán toliko k žádosti osoby třetí, důkaz pravdy vůbec jest vyloučen. Důkaz pravdy vyloučen jest jen v tom případě, když někdo obvinění pronese způsobem, v §u 489 tr. zák. uvedeným, t. j. tiskem, spisy rozšiřovanými nebo vyobrazeními nebo veřejně, aniž by okolnostmi byl k tomu nucen. Nebylo-li obviňování takovýmto způsobem uveřejňováno (»veröffentlicht«, jak zákonný výraz v prvním odstavci §u 490 tr. z. zní), netřeba dle druhého odstavce §u 490 tr. zák. prováděti ani důkazu pravdy, nýbrž stačí důkaz pravděpodobnosti, to jest důkaz takových okolností, dle nichž bylo dostatek příčin, aby se obvinění pokládati mohlo za pravdivé. S touto otázkou, jakož i s otázkou, zdali šlo v tomto případe o obvinění, pronesené jiným způsobem než v §u 489 tr. zák. vyznačeným, odvolací soud se mylného svého stanoviska vůbec se nezabýval a jest proto jeho rozsudek dle §u 281 čís. 5 a 9 b) tr. ř. zmatečným.

Citace:

č. 1086. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 57-59.