NPD documents search: Váž. tr., 4 (1922)

Čís. 864.

Zločin veřejného násilí dle § 98 lit. b) tr. zák.
Lhostejno, že pohrůžka uveřejněním závadných činů nevyvolala v osobě, jíž bylo vyhrožováno, obavy, byla-li objektivně způsobilá snížiti dobrou pověst toho, jemuž bylo vyhrožováno.
(Rozh. ze dne 27. května 1922, Kr II 825/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku krajského soudu v Mor. Ostravě ze dne 30. září 1921, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem dle § 98 lit. b) tr. zák. Důvody:
Stížnost obžalované dovozuje dle čís. 9 lit. a) §u 281 tr. ř., že vyhrůžka, o niž jde, byla nezpůsobilou, vzbuditi důvodnou obavu, jelikož osoba, jíž bylo vyhrožováno, prohlásila, že vyhrůžka na ni nijak neúčinkovala, a že dále žádné noviny nebyly by uveřejnily obvinění, jehož uveřejněním bylo vyhrožováno, jelikož v případě uveřejnění nikdo nebyl by uvěřil tvrzení, že advokát sváděl ku krádeži v budově soudní. Možno ponechati stranou, že stížnost cituje jak obsah vyhrůžky, tak i obsah výpovědi osoby, jíž bylo vyhrožováno nepřesně a nesprávně. Nehrozilo se v listu pouze uveřejněním zprávy, že Dr. H. sváděl ku krádeži v budově soudní, nýbrž »vydáními jména jeho veřejnosti« a to ve spojení s výtkou, že Dr. H. súčastňuje se na záležitostech nekalých a jednáních protizákonných, ba že přímo připravuje podnět a návrhy, jakož i plány k provedení jich, na př. v případě novojičínském, kde jde o sumu tří milionů, průkazy o tom že mají pisatelé po ruce. Svědek Dr. H. pak ovšem udal, že při čtení výhrůžného listu hlasitě se rozesmál a že smál se listu a nebral jej vážně; než sám svědek udává dále, že si po informaci policejním ředitelem uvědomil vážnost situace, již až do té doby pokládal za směšnu. Vývody stížnosti jsou však také jinak pochybeny. Skutková podstata zločinu vydírání nevyhledává, aby účinek, jemuž zákon čelí, skutečně nastal, t. j. aby vůle osoby, jíž bylo vyhrožováno, brala se pod nátlakem pohrůžky směrem, pachatelem chtěným, nýbrž předpokládá pouze způsobilost pohrůžky, vzbuditi důvodnou obavu. Jako hlediska, z nichž dlužno posuzovati, zda jest tato způsobilost dána, vytyčuje zákon mimo osobní povahu toho, komu vyhrožováno, okolnosti a důležitost zla. Nezáleží tedy na tom, že pohrůžka nevyvolala v osobě, jíž bylo vyhrožováno, obavy, ježto tato jest neohroženou nebo z jiných zvláštních příčin osobních. Rozhodným je naopak, jak soud prvé stolice právem dovozuje, zda měl Dr. H. při nepředpojatém uvážení všech okolností příčinu k domněnce, že skutečně nastane zlo, jímž mu bylo vyhrožováno. Po této stránce zjišťuje pak nalézací soud, že Dr. H. nevěděl, od koho výhrůžný list pochází, a že poměry v době, o niž jde, byly v M. takové, že se dalo lehce zaříditi, aby věc byla uveřejněna; není pak stížnosti dovoleno, aby brala tota zjištění, jehož vadnosti ve smyslu čís. 5 § 281 tr. ř. ani netvrdí, v pochybnost opačným tvrzením, že by se nebyl našel časopis, který by byl uveřejnil nařčení tak absurdní. Nelze konečně také přisvědčiti stížnosti, dovozuje-li, že zpráva, o niž jde, totiž že advokát sváděl ku krádeži v soudní budově, byla by vyvolala u každého poněkud soudného čtenáře ihned dojem, že jde o děj vymyšlený neb o nejapný žert a že sotva by se našel člověk vážný, který by uvěřil, že osoba, konající povolání akademické, bude tak hloupá, aby se pokusila o ukradení milionového obnosu v soudní budově. Nehledě k tomu, že z výhružného listu nepodává se přesně a nutně právě onen obsah uveřejnění, jejž uplatňuje stížnost, je vedle čtenářů vážných a soudných dosti čtenářů, kteří ze záliby po sensaci a klevetách věří též odvážným, méně věrohodným pomluvám a rozšiřují je, což alespoň přechodně může poškozovati pověst osoby nařčené a otřásati důvěrou občanstva v ryzost, řádnost a poctivost této osoby. Tomu, že s tímto účinkem bylo počítati i v tomto případě, nasvědčuje udání svědka Dra H-a, že svědek P. mu radil, aby odevzdal vyděračný dopis policii, že si dodatečně uvědomil vážnost celé situace, nastavší udáním A-ové, že Dr. H. ji poučil o příležitosti ku krádeži a nakreslil jí případný nástin, a že svědek informoval o celé záležitosti sekretáře své politické strany, zmíněného svědka P-а, by se uvaroval výtky, že tají událost, která je s to, poškozovati vážnost této strany. Právem proto nalézací soud shledal ve sdělení věci veřejnosti ublížení na cti, a zlo tak důležité, aby vzbudilo obavy v osobě, jíž takto bylo vyhrožováno.

Citace:

č. 864. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 311-312.