Frant. Modráček:

Kooperace v primitivních společnostech.

1. Úvod.
Ani na nejnižších stupních divošství neobešel se člověk bez společnosti a pomoci jiných individuí. Isolovaný život znamenal smrt hladem, nepohodou, divokou zvěří nebo vražednou rukou lidského nepřítele. (Člověk je snad jediným živočichem, jenž nacházel největšího nepřítele ve svém vlastním druhu.) Jen ve společenství s jinými lidmi mohl divoch obstáti, uhájiti svůj život, zjednati si jistého bezpečí, jen za pomoci svých druhů mohl si opatřiti nutnou potravu. I nejštědřejší příroda poskytovala divochu málo, co mohl si opatřiti sám. Ovoce, jehož bylo lze dosáhnouti takřka beze vší práce, nezrálo po celý rok, a lov zvěře a ryb za nejvýš nedokonalých prostředků a zbraní, jež divoch si zhotovil, mohl býti výsledný jen za součinnosti soudruhů, stejně jako obrana proti dravé zvěři a nepřátelským kmenům. Šťastný a spokojený život přírodních lidí, jak jej nejživějšími barvami líčili utopistické romány i cestovatelé, poznavší jej povrchně a jejž J. J. Rousseau dával za vzor civilisovanému lidstvu, náleží do říše bájek. I v krajinách přírodou nejštědřeji požehnaných je život přírodních lidí občas plný bídy a strádání. Výborný znatel afrických kmenů A. L. Cureau, čestný guvernér francouzských kolonií, píše ve své studii o divoších ve Střední Africe, kteří stojí již na vyšším stupni vývoje, toto: »Africký lid žije pod věčným zákonem hladu a najísti se dosyta, přecpati se až do nestravitelnosti, je negrova fixní idea. ... Za svých studií několikráte jsem pozoroval tento stav polovičního hladovění na panenské půdě, která hýří bohatstvím a životem.«1 Totéž vyprávějí jiní spisovatelé o domorodcích australských, ostrovů Indického a Tichého oceánu, Jižní Ameriky atd.
Schiller napsal kdesi: Filosofové se domnívají, že vládnou světem, zatím však jejich funkci převzaly hlad a láska. Nikde neplatí tato slova u větší míře jako u přírodních kmenů. Hlad a pohlavní láska - a dokládám: bezpečí života vůbec — byli nejmocnější činitelé, již přírodní lidi učili sdružovati, žiti ve skupinách a podřizovati se pravidlům společenského života.
Odporuji rozšířenému názoru (i ve vědeckých knihách), podle něhož prvotní společnosti vyrůstaly z isolovaného manželského páru a jeho potomků, kteří setrvávajíce u rodinného hnízda, je novým plozením rozmnožovali. S rodinou jako zakladatelkou společenských skupin setkáváme se teprve na vyšším stupni divošského života. Prvotní manželské a rodinné svazky byly příliš volnými a přechodnými, nežli aby byly mohly vytvářeti samostatné pokrevenské společnosti, a jednotlivý manželský pár byl příliš malomocný, nežli aby byl mohl v divoké přírodě existovati a se rozvíjeti sám o sobě. Je mnohem pravděpodobnější, že pravěké lidské skupiny tvořily se z nahodilého seskupení jednotlivců a manželských párů. Sdružená individua zůstávala delší nebo kratší čas pohromadě a opět se od sebe oddělovala, tvoříce s připojivšími se zlomky jiných skupin nová přechodná sdružení. Byla to malá lidská stáda, jak to odpovídalo živočišnému stupni vývoje člověka, bez organisace a autority, s přechodným manželským životem a neomezeným stykem pohlavním.
Z takového »stáda« vyvinula se t. zv. pokrevenská rodina či spíše pokrevenská horda, již Morgan a jiní hypoteticky předpokládají jako úvodní útvar pozdějších příbuzenských systémů přírodních národů. Morgan však se rozhodně mýlí, když vznik manželského páru klade až do pozdější doby divošství, až na třetí stupeň vývoje rodinného společenstva.2 Četné příklady ze života ptactva a zvěře nás poučují, že manželský pár existuje již v živočišné přírodě, a není naprosto žádného důvodu, aby se pochybovalo o tom, že existoval u lidí již od počátku.
Horda a v ní volná rodina jsou nepochybně první a po mnoho tisíc let jediné formy společenského života lidstva. Horda nahrazovala divochu obec i stát a do veliké míry i domácnost. V hospodářském zřeteli starala se společnou silou o uhájení existence všech svých členu, či správněji každý její člen staral se ve spolku s ostatními o uhájení své existence. Bylo to družstvo rovných, svobodných lidí, neznajících žádného pána, neboť v nejvýš primitivních životních poměrech a za nepatrné duševní differenciace nemohla vzniknouti žádná třída ani žádná autorita, leda ta, již vytvářely přirozené rozdíly v pohlaví a věku.
Až do doby pokročilého divošství zůstává hordové sdružení v různých pozměnách, jež vývoj hordy sebou přinášel, jedinou formou hospodářské součinnosti, přesahující rámec jednotlivé rodiny, jejíž hospodářský význam byl ostatně nepatrný. Teprve na stupni pokročilejšího divošství s usazenějším životem ustupuje horda vyšším formám organisačním. Zároveň dostává se do přírodní společnosti otrok, jenž stává se během doby důležitou součástkou její struktury a její hospodářské organisace. Hospodářská součinnost zařizuje se potom čím dále tím více na systémech donucovacích, na pánech, rabech a poddaných.
Dlužno poznamenati, že první poměr sociální podřízenosti zrodil se vlastně v lůně rodiny: mezi mužem a ženou. Ta podlehši silnějšímu pohlaví stala se již velmi záhy služkou mužovou. My se dovíme později, že i otroctví vyrůstalo u rodinného krbu a rozmáhalo se do značné míry v souvislosti s vývojem rodiny.
2. Život v hordě.
S hordovým způsobem života setkáváme se v naší době jen u kmenů, nalézajících se na nejnižším nám známém stupni vývoje. K takovým náležejí australští Negři a Indiáni jihoamerických pralesů a pustin.
Hordy těchto kmenů jsou zpravidla malé (zřídka větší) tlupy, jež potulují se v pralesích, na prériích a u řek, živíce se sbíráním plodů a lovem zvěře a ryb, naskytne-li se příležitost, i lupem. Skládají se z jedné nebo několika rodin, často i různého původu. Opatřování potravy provádí se ponejvíce společně, ale výtěžek se obyčejně dělí mezi jednotlivé rodiny, hordu skládající. Každý člen hordy jest povinen zúčastňovati se společných podniků hordy, loveckých i válečných. Za to požívá ochrany a existence v hordě. Stane-li se mu příkoří se strany příslušníků jiné hordy, nebo je zabit, přejímají jeho soudruzi na sebe povinnost, jej pomstíti. Mnoho hord obejde se bez náčelníka a je-li některý jednotlivec uznáván za vedoucího, nemá nad soudruhy jiné moci než morální. I v těch hordách, kde se náčelník formálně volí, postrádá jakékoliv výkonné moci.
Australská horda3 skládá se obyčejně z příslušníků různých příbuzenstev obého pohlaví a různého věku v počtu 30 až 50 hlav. Žije v určitém okrsku, jejž pokládá za své vlastnictví a brání jej v případě potřeby zbraněmi proti nárokům jiných hord, třebas i zpřátelených. Nezná ani zemědělství, ani chovu dobytka, žijíc výhradně z toho, co jí bez produktivní práce poskytuje bezprostředně příroda jejího obvodu. Její potravou jsou lesní plody, červy, kořínky, ryby a zvěř. Nemajíc pevného sídla, stěhuje se stále s místa na místo. Na svých potulkách se obyčejně rozptyluje za účelem hledání potravy: muži vyhledávají zvěř, ženy pak sbírají kořínky a červy. Často zůstávají jednotlivé části celé dny, ano týdny, odděleny od hlavní skupiny, ale vždy sejdou se v určitý čas dohromady. »Zabitá zvěř při lovu je dělena mezi přítomné. Je-li na př. zabit klokan, dá ten, jenž zvěř ulovil, zadní nohu a prsa svému nejlepšímu příteli, druhou zadní nohu podrží sám a vše ostatní rozdělí se mezi ostatní soudruhy. Pravidla pro dělení vařené potravy v poli není, všichni jedí společně, t. j. každá rodina pro sebe. Každá žena musí seděti vedle svého muže, nikdy blízko jiného muže, nesedí-li manžel mezi nimi. Každá rodina má vlastní ležení.«4
Na stupni vývoje ne o mnoho vyšším nalézají se indiánské kmeny kotliny paraguayské v Jižní Americe.5 Provozují sice již něco zemědělství, mají též něco dobytka, ale hlavním jejich živobytím jsou lesní plody, zvěř a ryby. Na jednom místě zdržují se, pokud nalézají v obvodu dostatek zvěře. Každá horda podniká lovecké výpravy, rybolov, hledání medu a j. společně, při čemž muži vzdalují se mnohdy od svých chýší na celé dny, kde zbudou jen ženy, pokud nejdou s muži, staří a děti. Kořist se dělí mezi účastníky, při čemž náčelník dostává lví podíl. Za náčelníka vybírá se muž požívající největšího vlivu u svých soudruhů. Náčelník není totožný s náčelníkem (patriarchou) rodiny, neboť horda skládá se z různých rodin. Jednotlivé rodiny mají obyčejně svou vlastní oddělenou domácnost, ale někdy je dobytek i chýše společným majetkem. Býváť u některých kmenů stavěna jediná chýše pro celou vesnici, v níž se jí i spí společně. Pro spaní zřizují se obyčejně oddělené komory v chýši. (To jest ovšem možno jen u docela malých tlup.)
Hospodářský význam jednotlivé rodiny v hordě jest velmi podřízený. Je skoro jen konsumentem, neboť o opatření hlavní potravy stará se hordová kolektivita, která v této funkci vystupuje jako činitel produktivní. Jen poměrně v malém okruhu stará se každá jednotlivá rodina sama o sebe. Nicméně vyniká rodinná domácnost v hordovém životě zcela zřetelně - společensky jako samostatná jednotka a hospodářsky jako účastník při dělení výsledků společné práce a kořisti. Jen u docela malých a podle všeho rodinných tlup zaniká jednotlivá rodina i jako konsument ve společné, komunistické domácnosti. V rodině je muž absolutním pánem nad ženou i dětmi. Žena není o mnoho více než otrokyni mužovou. Je povinna obstarati všecky těžké práce, související s domácností, starati se o děti, na pochodech nosit mužovy věci a stavět chýši, doplňovat domácnost sbíráním plodů, kořínků a červů; za každé provinění dostává se jí hrubosti a citelného trestu, zvláště cizoložství je krůtě trestáno.6 O vážnosti a čestném postavení ženy u divokých kmenů, o němž bylo tolik bájeno, není v hordách ani potuchy.
3. Na přechodu k usedlému životu.
Vylíčeným způsobem života prošli všichni národové, nežli dospěli k usazenému životu. Nežli se však potulná horda proměnila v obec se stálým sídlem, prodělala, pokud se skládala z různých příbuzenstev, důležitou vnitřní proměnu. Ze smíšené hordy stala se horda jednopříbuzenská. Jaké byly toho příčiny, že se smíšené hordy rozpadávaly a tvořily hordy pokrevenské, není zjištěno a můžeme o tom vyslovovati jen domněnky. Snad hrály v tom vnitřní spory úlohu, nebo byl to přirozený důsledek upevňování se rodinných svazků, aneb obého. Ježto každý rod přírodních kmenů odvozuje svůj původ z jednoho předka, zdá se mně pravděpodobným, že zakladatelkou pokrevenské hordy byla jednotlivá rodina, t. j. potomci zpravidla jedné matky.
V těchto mateřských skupinách žili bratři a sestry, tyto se svými dětmi, pohromadě ve společné domácnosti. Mnohdy scházel v nich jeden hlavní člen rodiny — manžel. Náležel jiné pokrevenské hordě a stýkal se se svou manželkou jen v noci nebo příležitostně, navštěvuje ji, kdy obě hordy byly si blízko nebo se setkaly, při kteréž příležitosti pořádány společné radovánky lásky.7 O skutečném manželství za těchto poměrů lze ovšem sotva mluviti.
Ježto jsou známy hordy s oteckou linií, nedá se tvrditi, že by se zmíněné pokrevenské skupiny byly tvořily jedině na t. zv. mateřském právu. Nicméně je jisto, že seskupení kolem matky bylo nejen přirozenější, ale i daleko častější, nežli seskupení kolem otce. Matka byla dětem bližší než otec, jenž se o výchovu dětí nestaral, a byl často vzdálen rodiny, tím spíše, že již ve smíšených hordách dostávaly namnoze děti totem rodu matčina, jsouce počítány do jejího rodu, nikoliv do rodu otcova. Ohromná většina známých nám přírodních kmenů buď prošla nebo dosud prochází rodinným zřízením s mateřskou linií. Jest málo kmenů s oteckou linií, u nichž by se nenašly více méně patrné zbytky zaniklého mateřského rodu.
V mateřské hordě individuelní rodina, založená na soužití manželského páru, vykazuje vývoj zpětný. Byla obětována zájmům rodové skupiny, která se konsolidovala na její účet, potlačivši všechnu cizí krev ve svém kruhu. Je zjevno, že takovýto řád mohl trvati jen na nízkém stupni kulturním a hospodářském. Byl to řád nepochybně přechodný, neboť odporoval příliš přirozenému pudu manželů po spolužití. Proto asi již záhy připojoval se muž ke skupině ženině, aby žil pohromadě s ní a se svými dětmi.8 To však opět ohrožovalo zájmy rodu, ježto se tím každá pokrevenská skupina zbavovala mužských členů a dostávala se do rukou mužů jiných příbuzenstev. Nesrovnalost ta rozřešena byla posléze tím způsobem, že se žena stěhovala za svým manželem do jeho skupiny, zůstávajíc však příbuzenským svazkem spjata nadále se svým rodem, k němuž patřily i její děti.
Změny právě vylíčené udály se nepochybně v souvislosti s rozvojem zalidnění a změnou živobytí divošských kmenů. Hustší zalidnění nutilo kmeny k usedlejšímu životu а k doplňování existenčních prostředků chovem domácí zvěře a pěstěním rostlin. Související s tím práce, stejně jako hotovení nádobí a látek, od počátku připadaly hlavně ženám, neboť muž zůstával lovcem a válečníkem, povrhuje pravidelnou domácí prací. Čím většího významu nabýval chov dobytka a zemědělství v materielním opatřování domácnosti, tím důležitější stávala se žena jako spoluživitelka a tím více toužil muž po vlastní domácnosti, která mu zajišťovala živobytí, pohodlí a volný čas k jeho zábavám a dobrodružstvím. Je nepochybno, že i tento motiv působil mocně k znovuzřízení rodinné domácnosti, již mateřská horda s počátku nemilosrdně roztrhla.
4. Cena ženy.
S rozvojem a pokrokem rodinného hospodářství nabyla žena zvýšené hodnoty nejen pro muže, jenž toužil ji dostati, ale i pro její bratry a strýce, jimž dosud opatřovala domácnost. A tak, kdo chtěl ženu, musil si ji od příbuzných koupiti. Sňatek stal se obchodní transakcí, při níž strana nevěsty hleděla co nejvíce vydělati. Kupní obnos čili mužovo věno bylo s počátku malé a zvětšovalo se s rozvojem hospodaření a podle majetku smluvních stran. Skoro u všech přírodních národů, v zárodku již u toulavých hord, nalézáme tento obyčej.
Uvedeme několik příkladů, jakou cenu má žena u různých přírodních kmenů. Na ostrově Nová Britanie východně od Nové Guiney platí sňatku chtiví domorodci za nevěstu podle stáří a tělesné konstrukce 10 až 40 pokono (šňůr mušlí); na ostrově Bougainville stojí dobře rostlá žena 10 mušlových náramků, kdežto za jeden náramek lze koupiti jen prasátko a za dva psa. Na holandských ostrovech stanovila holandská vláda, aby se zbavila četných procesů, cenu ženy ve zlatých. Vznešená žena stála tam před válkou 205 zlatých.9
Větší hodnotu má žena ve francouzských koloniích centrální Afriky. I tu se mění cena podle kraje, věku, tělesné síly a sociálního postavení její rodiny. V dolejším Kongu pohybuje se od čtyř do dvanácti liber sterlingů, kdežto u Fanů, na blízku evropských faktorií, může dosáhnouti třicet dvě až čtyřicet liber. Kupní obnos odvádí se v různých užitkových předmětech, jež při nízké jejich ceně vzrůstají na celá skladiště nebo stáda zvěře. Tak odvádí ženich v údolí Niari: rodině: 10 břemen soli, 1 ručnici s křesacím kamenem, 1 soudek prachu, 1 džbán na vodu, 1 kotel, 1 pokrývku, 1 sošku, 2 velká prasata; otci: 10 kusů látky a 1 prase; matce: pokrývku a 4 kusy látky. U Fanů: 100 assagaiů, 100 válečných nožů, 50 obyčejných nožů, 10 zrcadel, 30 malých obyčejných krabic, 3000 barů železa, 50 křesacích ručnic, 50 soudků prachu, 4 železné obruče na sudy, 40 hliněných džbánů, 300 obyčejných talířů, 1 velký člun, 10 kůzlat, 4 slaměné klobouky, 3 bílé pláště, 30 závitů tabáku, 10 kusů látky, 12 lahví kořalky a 4 jedlé psy.10 U kmene Lango v nilské provincii Ugandě před dobytčím morem v r. 1890 bylo věno mužovo velmi vysoké; dnes zřídka dosahuje tehdejší výše, nicméně od silného poklesu, jenž nastal po roce 1890, vykazuje směr vzestupný. Dříve sestávalo z koz, potom ze dvou kusů dobytka. V nynější době pohybuje se v různých místech od 4 kusů dobytka do maxima desíti kusů; v posledních letech bylo placeno ohromné věno v Orumu, jež obsahovalo 10 kusů dobytka, 100 koz, 40 motyk a 60 kopí.11
U chudých lidí redukuje se věno na málo věcí: na několik hrstí peněžních mušlí; drůbež; kozy; niklové trety; několik loket domácí látky a p. V době hladu a bídy věno úplně odpadá. U některých kmenů dovolují příbuzní nevěstiny chudému ženichu si věno v jejich hospodářství odpracovati. Ježto laciných nevěst není nikde nadbytek, zůstává jistý počet mužů, kteří nemají prostředků a příbuzní jim odmítnou pomoci nebo nemají příbuzenstva, ve stavu mládeneckém, pakli nepomohou si k nevěstě na válečné výpravě, při níž ženy tvoří obyčejně hlavní kořist, nebo únosem z některé vzdálenější obce. To však mívá za následek krvavé půtky mezi vesnicemi a může skončit pro únosce zle. I pro bohatší příbuzenstva bývá věno jejich mužského člena obtížným břemenem a nezřídka je větší část po několik let splácena. Rozumí se samo sebou, že při takovém způsobu uzavírání sňatku vůle a náklonnosti dívky hrají úlohu podřadnou. Namnoze jsou dívky zasnubovány již v nejútlejším mládí, kdy vůbec o celé věci nemají ponětí. Přes to nelze zcela souhlasiti s oněmi spisovateli, kteří v manželství divochů vidí veskrze jen spolek materielní, jakoby při žádném sňatku nespolupůsobily též motivy lásky nebo náklonnosti. I u přírodních lidí hraje náklonnost dvou mladých lidí jistou úlohu a energická dívka dovede mnohdy zhatiti plány svých rodičů nebo svého strýce, kteří ji chtějí dáti jí nesympatickému muži. U některých kmenů pokládá se svolení dívky k sňatku za podmínku svatební smlouvy, na př. u Langů.12 Kupováním nevěst sotva se společenské postavení dívek podstatně zhoršilo, neboť i na nižších stupních hospodářského vývoje o jejím manželství rozhodovali příbuzní a bratří; hledajíce nevěsty, dávali své neteře a sestry výměnou.
Ježto muž kupuje si ženu nejen jako souložnici, nýbrž i jako pracovnici, je tím dáno předem její postavení v manželské domácnosti. Je opravdovým pracovním zvířetem. Vedle péče o domácnost a o děti připadá na ni největší díl polních prací, nošení vody a dříví, hotovení nádobí, tkaní a celá řada jiných prací pro domácnost i trh. Uteče-li pro špatné nakládání, je příbuznými vrácena, jinak jsou povinni vrátiti mužovo věno. K předčasnému zestárnutí žen přírodních kmenů, jež dostavuje se obyčejně již v třicátých létech, přispívá jejich námaha měrou nemalou.13
Všude není osud ženy stejně tvrdý. Kde zachovalo se mateřské právo, nebo kde je ještě v živé paměti, dostává se ženě účinnější ochrany příbuzných, nežli kde je právo otecké již pevně vžito; žena je tam také váženější. Příklady poskytují nám africké kmeny Lango, Baila, Bušongo a j., u nichž postavení ženy jest ucházející. Ale i tu je pracovnicí a služkou mužovou a přísluší jí starati se o jeho pohodlí. V bohatých rodinách je žena zbavena těžkých prací služebnictvem a otroky a její postavení jest ovšem mnohem příznivější, nežli v rodinách chudších. Je také lépe chráněna smlouvou manželskou a zvyklostmi vyšší třídy.
5. Polygamie.
Vzrůst hospodářské hodnoty ženy měl v životě přírodních společností a ve vývoji rodiny ještě jiný dalekosáhlý důsledek. Vedl к rozšíření zvyku, bráti si více manželek než jednu, s kterým se na nižších stupních shledáváme skoro jen u náčelníků a jenž stal se pak, když žena nabyla zvýšené pracovní hodnoty, u četných přírodních společností obecným zařízením. Každý muž hledí si opatřiti tolik žen, na kolik má prostředků. Čím více žen, tím více pracovních rukou, tím větší kus půdy možno vzdělati, tím hojněji a lépe je opatřena domácnost, tím větší blahobyt a pohodlí mužovo, tím větší naděje, na ženské potomky, jež sňatky přinesou nové statky do domácnosti, tím většího vlivu nabude muž ve svém okolí. Kdo není s to, koupiti si více žen než jednu, je chudým člověkem; naproti tomu ten, kdo může děliti svou lásku mezi deset žen, jest mocný kapitalista a milionář.
Počet žen v jedné domácnosti řídí se jejich cenou. U kmenů francouzského Konga zřídka najde se jich v jedné domácnosti více než deset; u Fanů, kde ženy jsou drahé, nepřesahuje jejich maximum nikdy pět.14
Polygamie vyskytuje se stejnou měrou u kmenů s mateřským jako s oteckým právem. Všude má stejné příčiny. Není pochyby, že prvotní příčina je charakteru pohlavního. V teplých zemích je zvláště podporována živou smyslností a pověrečným zákazem pohlavního obcování se ženou v době kojení; ale rozhodně k rozšíření polygamie nejvíce přispěl její hospodářský a společenský význam.
Pozorujeme-li rozšíření polygamie u jednotlivých přírodních kmenů, postřehneme snadno, že je nejvíce rozšířená u kmenů, žijících v úrodných krajinách a nalézajících se poměrně na vyšším stupni hospodářského vývoje a v jistém blahobytu. U kmenů, žijících v neúrodných krajinách, málo pokročilých a lenošivých, nalézáme polygamické domácnosti jen pořídku, nebo vůbec je u nich monogamie pravidlem. Ale i u některých pracovitých a hospodářsky dosti pokročilých kmenů, jako u kmene Ao Naga v Assamu, nenacházíme polygamie. Příčiny toho jsou specielní — u zmíněného assamského kmene hrá v tom asi úlohu nedostatek orné půdy. I u kmenů polygamických je valná část, ne-li většina rodin, monogamická, ježto mužové nemají prostředků, aby si mohli koupiti ještě ženu druhou, třetí atd. Jest proto polygamie obmezena od počátku i tam, kde našla úrodnou půdu, na majetnější vrstvy a zůstává na ně obmezena i v pozdějším svém vývoji u všech národů.
6. Otroci a nevolníci.
V těsné souvislosti s polygamní rodinou vidíme u přírodních kmenů otroctví. Tato souvislost nevyskytuje se všude, neboť nacházíme též polygamické kmeny bez otroctví a monogamické kmeny s otroctvím, ale to jsou výjimky, alespoň u pokročilejších kmenů, dosti vzácné. Kdy prvý otrok se objevil, je těžko říci. Jisto jest, že se objevuje pořídku již na nižším stupni divošství. Zdá se, že prvým otrokem byla žena — uloupená souložnice — a že muž teprve následoval po ní, kdy bylo možno využiti jeho pracovní síly.
Jako polygamie i otroctví našlo nejúrodnější půdu u kmenů hospodářsky pokročilejších, žijících v úrodných krajinách, kde práce poskytuje vydatnější výsledky. U kmenů loveckých a stěhovavých nalézáme otroky pořídku, ježto těžko je uhlídati a není pro ně vhodného zaměstnání. Otroctví neznají na př. polygamičtí Panové ve francouzském Kongu a nemají pro ně ani názvu. Cureau praví o nich, že je to kmen bojovný, dosti inteligentní, ale žije v lesích a nachází se na nízkém stupni hospodářského vývoje. Otroků nemají domorodci na ostrůvku Mailu u Nové Guiney, vynikající v řemesle (hrnčířství), jež poskytuje jim valnou část výživy. Souvisí to nepochybně s chudým jejich zemědělstvím a nepatrným chovem dobytka na neúrodném, hornatém ostrově. Ostatně k řemeslu, vyžadujícímu zvláštní obratnosti, se otrok málo hodil. Rybářské živobytí není rovněž příznivo otroctví.
Za to kvetlo a dosud kvete otroctví u afrických kmenů, zabývajících se hospodářstvím dobytčím a rostlinným. U kmene Baila v severní Rhodesii, jenž nad své sousedy vyniká v chovu dobytka i zemědělství, nacházelo se v obyvatelstvu, čítajícím 60000 hlav, při »zrušení« otroctví britskou správou tisíce otroků, a je jich tam podnes na tisíce.
Je silně rozšířen názor, že otroci u přírodních národů rekrutují se z válečných zajatců. Nelze popírati, že velká část otroků pochází z válek a loupežných výprav. Ale mnoho a mnohde snad většina otroků pochází z lidí domácích, kteří se ocitli v tomto stavu z příčin, jež s válkou a lupem nemají co činit.
Otroctví vyrůstá z vývoje přírodních společností právě tak organicky, jako polygamie a jiná zařízení jejich, a bylo by se zrodilo, i kdyby nebylo válečných zajatců. Když rozvíjející se společenský a hospodářský život pociťoval potřebu závislých lidí, zjednával si je všemožným způsobem. Ježto pro svobodný, námezdní systém scházely věcné, kulturní i morální podmínky, bylo nevolnictví jedinou možnou formou sociální závislosti.
Jest přímo na podiv, jak snadno se stává u přírodních národů svobodný člověk otrokem. U Bailů ten, jenž se dopustil cizoložství, krádeže nebo jiného přestupku, ztrácel svobodu a stával se otrokem poškozeného. Pro nepatrný pych na stromě nebo na poli byly zajímány ženy a děti, ponechávány v otroctví nebo prodávány, pakliže nepospíšil si jejich rod, aby je vykoupil. Dokonce i pro urážku na cti dostal se svobodný člověk do otroctví a mohl býti dán na trh; ba do otroctví na celý život dostal se Mwila (jednotné číslo hromadného názvu Ba-ila), když poplval někoho nebo ho náhodou umazal. Vyražení zubu v zápase nebo ve hře mělo za následek pokutu hlavou, což znamenalo otroctví.15
Je zřejmo, že při těchto krutých obyčejích uplatňovala se moc silnějších rodů a rodin nad slabšími. Leč otroky nestávali se lidé jen z donucení nebo hrubým právem zvyku, nýbrž vstupovali i dobrovolné v ten nevolný stav. Byli to lidé, kteří se rozešli s rodinou, ženy, jež ztratily všecky své příbuzné, a různí jiní trosečníci, hledající a nalézající za cenu své osobní svobody ochrany a živobytí u majetné rodiny.16
U Moiů ve francouzské Indočíně stává se dlužník, jenž včas neodvedl nebo nezaplatil vypůjčený obnos, se svou ženou i dětmi absolutním vlastnictvím věřitele a jeho doživotním služebníkem. Může se z otroctví vykoupiti, ale za výkup žádá se suma tak vysoká, že se obyčejně nedožije svobody do smrti, lakový otrok může býti i prodán. V době bídy není nic neobyčejného, že se celá rodina dobrovolně dává do otroctví.17
Nezřídka setkáváme se u přírodních národů, ba i u národů výše stojících, že prodávají do otroctví vlastní děti, že muž prodá svou ženu atd. U kmene Ao Naga ve Východní Indii před britskou okupací bylo všeobecným obyčejem, prodávati děti do otroctví na zaplacení dluhů, jež obnášely zpravidla hodnotu jednoho prasete nebo méně, až do hodnoty šesti a sedmi krav.18 V Číně ještě v moderní době prodávali rodiče své děti bohatým rodinám do trvalého otroctví.19 Zkrátka, otroctví má tolik zdrajů, že musíme válku a lup uznati pouze za jeden z nich, nikoliv za jejich jedinou příčinu. Je tak srostlé s kulturně psychologickým stavem necivilisovaných společností, že když evropské okupační úřady u nich otroctví zrušily, zůstali otroci povětšině nadále u svých pánů jako jejich čeleď.20 V Kambodži (Indočína) dožili se v létech osmdesátých Francouzi překvapení, že jednou z hlavních příčin povstání tamějších domorodců proti konvenci ze dne 17. června 1884 byl článek VIII., jímž se v Kambodži zrušovalo otroctví. Článek ten znepokojoval netoliko majitele otroků, ale i otroky samé a všecko obyvatelstvo, jež nedovedlo si vysvětliti, jak po zrušení otroctví bude moci platit své dluhy a pokuty, jak vydělá peníze, když nebude moci obchodovati se svou osobou, ženou, dětmi a celou rodinou, a jež se obávalo i toho, že bude pak musit těžce pracovat. »Všichni se viděli dotčeni. Páni protestovali proti tomu, že nebudou směti držeti otroky; otroci protestovali, že nebudou míti pánů.« 21
Ačkoli, jak jsme uvedli, otrok je absolutním vlastnictvím pánovým a ten může s ním dělati, co chce, zejména s otrokem cizincem: může jej prodati, trestati po libosti, zabiti, obětovati při náboženských a rodinných slavnostech — při pohřbech náčelníků pobíjela a pobíjí se někde ještě dnes řada otroků — jest přes to povšechná existence otroků ucházející. Všechny zprávy o otrocích přírodních kmenů shodují se v tom, že se s otrokem povětšině zachází poměrně slušně. Všechen život domorodců pronikající řády rodinné uplatňují se i v poměrech otroka. Otrok jest pokládán za člena rodiny a nazývá svého pána »otcem«. Od skutečného člena rodiny liší se ovšem svou bezprávností a povinností, bez odmluvy vykonávati všecky práce jemu uložené. U některých kmenů stává se otrokyně, již použil její pán k souloži, aktem tím svobodnou; všude, pokud je mně známo, jsou děti, pocházející z takové soulože, pokládány za svobodné a vstupují do kruhu ostatních dětí rodiny. Tyto děti i za mateřského práva náležejí rodu otcovu, ježto nemají žádného příbuzenstva nebo příbuzenského práva. V polygamických rodinách připojuje často manžel ke svým svobodným manželkám otrokyně jako manželky nebo souložnice. Jejich postavení v kruhu manželek pánových je ovšem podřadnější. Jsou také bez jakékoli ochrany zvenčí.
Otrok může se s otrokyni ženiti a založiti svou rodinu, nabývati i jistého vlastnictví. Jako jeho osoba jest ovšem i jeho majetek ve skutečnosti vlastnictvím pánovým a rovněž i děti, jím zplozené. Inteligentní otrok stává se důvěrníkem pánovým a získává mnohdy velikého vlivu v domácích záležitostech. U pokročilejších kmenů otroci se i organisují a volí své důvěrníky — za svolení pánova ovšem — ale svolení si mohou, kde nabyli k tomu moci, i vynutit. O otrocích kmene Bambara v západní francouzské Africe vypráví Charles Monteil ve své historicko-ethnografické studii o tomto kmenu tyto zajímavosti:
»Kde jsou otroci četní, tvoří, co nazývá se podle místa dyon- kuru nebo dyon-futu, t. j. jakési »shromáždění otroků«, a jsou před pánem zastupováni svým náčelníkem, jenž, opíraje se o moc, již představují, je důležitou osobou. Je-li rodinná obec, k níž otroci náležejí, stará, jsou otroci rozděleni ve skupiny, z nichž každá je označena podle fa (náčelníka), pod jehož autoritou se utvořila. Každá skupina má v zásadě náčelníkem nejstaršího člena a náčelník nejstarší skupiny otroků je nejvyšším náčelníkem otroků. Často pán mívá nejvyššího náčelníka otroků u sebe a činí ho svým důvěrníkem. Jindy zakoupí otroka nebo ustanoví svobodného člověka podle svého výběru, aby vykonával tento vysoký úkol, jehož má lépe ve svých rukou. Nejvyšší náčelník, uznávaný otroky, je mluvčím svých druhů ve všech jejich žádostech.«
»Kde jsou otroci početní a pevně organisovaní, přihází se, že odmítnou uznati nového fa rodinné obce22 a zvolí jiného ze členů obce, ano usnesou se i dáti si cizího pána, předstírajíce, že fa, jehož vyžaduje zvyk, se jim nelíbí. Kalamita taková ohrožuje majetek, moc i jednotu samotné rodiny. Neboť stává se, aby se zabránilo nebezpečí, že dochází k transakci, která více méně odstraňuje fa, podle pravidla dosazeného. Z toho vznikají zmatky, jež na konec vedou k roztržce v rodinné obci. Dějiny země vyprávějí nám často o případech toho druhu, neboť otroci, stavší se mocnými, dělají v rodinách zákony.«23
Od otroků dlužno rozeznávati t. zv. klienty a služebné. Prví jsou lidé (snad zchudlí příbuzní), přijatí do velkých rodin, aniž ztrácejí svobodný stav, stávajíce se jen jakýmisi polovičními nevolníky. Druhá kategorie vzniká z osvobozených otroků. Kde zrušeno otroctví zásahem evropské správy, zůstávají obyčejně, jak jsme již shora poznamenali, bývalí otroci u svých pánů a mění se v služebnou čeleď. Od otroctví liší se jejich nové postavení zhusta jenom tím, že s nimi nemůže jejich pán libovolně nakládati a nemůže je prodati. Již před evropským zásahem vyskytovaly se nezřídka případy, že pán dal zasloužilému otroku svobodu, jenž měl pak na vůli od něho odejíti nebo zůstati u něho ve službě.
7. Archaická zádruha a její úpadek.
Polygamie a otroctví znamenají nesporně jednu z největších »revolucí« v hospodářském a sociálním vývoji lidské společnosti, neboť likvidují v přírodních společnostech pravěkou epochu přírodní rovnosti a vytvářejí v nich — nepřihlížíme-li k podřízenému postavení ženy od nepamětných dob - prvé sociální a hospodářské nerovnosti.
Pokud divošské skupiny neznaly polygamie a otroctví nebo pokud tyto se u nich vyskytovaly jen v zárodku, skládaly se vesměs z rodin chudých a na sobě existenčně závislých. Jsouce samy o sobě příliš slabé ke zdolání obtíží živobytí, byly jednotlivé rodiny nuceny spojovati se s jinými, zvláště blízce příbuznými rodinami ke vzájemné hospodářské výpomoci. Tak tvořila se ona rázovitá, trvalá nebo přechodná sdružení, vyznačující společenský a hospodářský život na tomto stupni vývoje: rodinné zádruhy (široké domácnosti, složené ze ženatých bratrů) a různé způsoby příležitostných společných podniků příbuzných rodin nebo celé divošské osady i tehdy, když se skládala z různých příbuzenstev. Malá příbuzenská vesnice vykonávala mnohdy všecky větší a těžší práce sama, t. j. za účasti všech členů vesnice: kácela stromy a pálila křoviny, kypřila půdu, aby získala novou zemědělskou půdu, stavěla chatrče, hotovila větší čluny, pořádala rybolovy a hony atd. Jednotlivá rodina skoro zanikala v tomto systému společenství a její soukromé vlastnictví obmezovalo se jen na věci přidělené, nebo na ty, jež si sama zhotovila a opatřila.
Z četných přírodních společností, žijících ještě dnes na stupni této archaické součinnosti, uvádím namátkou některé příklady z ostrovů Tichého oceánu. Na ostrůvku Mailu u Nové Guiney skládá se každá domácnost z jedné nebo více generací mužské linie. Nejstarší mužský člen bývá přednostou. S ním žijí jeho bratří a jejich rodiny a též jeho synové se svými ženami. Vlastnictví v této domácnosti jest ponejvíce společné. Domácnost o jediné rodině jest tam zjevem řídkým. Oddělí-li se jeden z bratrů nebo nejstarší syn od společné domácnosti, a založí si vlastní domov, vznikají tak nové domácnosti, v kterémž případě dvě nebo více domácností tvoří širokou domácnost, čili menší rod (subclan). Každá domácnost menšího rodu hospodaří pro sebe, ale všechny vypomáhají si vespolek a jisté předměty, na př. větší čluny a větší sítě mají společný. Každá vesnice skládá se z několika menších rodů, nebo i z různých velkých rodů. Mezi všemi panuje vzájemnost. Půda náleží rodu (resp. vesnici) a jest dělena mezi menší rody, v nichž dělí se opět mezi jednotlivé domácnosti a jednotlivé rodiny. Honba a rybolov provádějí se společně, taktéž právo na ságo jest užíváno kolektivně.24
S podobným řádem shledáváme se na ostrovech Samoa a Fidži. U Samoů není ani otroků, ani placených dělníků, všecky práce jsou rozdělovány mezi členy (široké) rodiny, náležející k ní krví nebo manželstvím. Jedni připravují potravu, jiní starají se o palivo a jiní opět jdou na lov zvěře nebo ryb.25 U Fidžiů všecky větší práce jsou vykonávány rodovou obcí, jíž náleží půda i chýše, a která pečuje i o to, aby každá rodina řádně hospodařila na přidělené parcele. Jeden z náčelníků fidžijských charakterisoval v jisté poradě se zástupci Anglie své soukmenovce takto: »Kdo slyšel někdy o muži, jenž by sám vzdělával svou zahradu a jehož rodina by měla stále dosti jídla? Neděláme my, Fidžiové, všecky věci ve sdruženích? Kterak mohl by někdo postaviti si dům, vzdělati svou zahradu, urobiti svůj člun a plouti s ním samojediný? Abychom to dělali, musili bychom přestati býti Fidžii.«26
V uvedených systémech společenství a kooperace způsobila polygamická domácnost, doplněná otroky, převrat v několika směrech. Předně změnila sociální tvářnost přírodní společnosti zavedením do ní třídy pánů a třídy rabů; za druhé zasáhla pronikavě do poměrů mezi soudruhy, vrazivši osudné klíny do zájmového společenství a do hospodářské rovnosti, na nichž tato byla založena. Typem nové domácnosti není již spolek bratrů (rodinná zádruha), nýbrž individuelní rodina, rozšířená o členy nejrůznějšího původu. Obyčejně skládá se ze svého zakladatele, jeho manželek a jejich nedospělých dětí, dále z klientů a mužských a ženských otroků; jen někdy žijí v jejím rámci ženatí synové nebo rodiny jiných příbuzných. Opírajíc se o četné ruce, k ní příslušející, může se obejiti bez pomoci bratrů a přátel a stavši se soběstačnou, protrhává již svou existencí staré zájmové svazky v rodu a obci. A ježto neměl každý muž stejné možnosti, státi se náčelníkem polygamické domácnosti s otroky, a většina mužů musila se spokojiti s pracovní silou jediné ženy, vznikly nutné s polygamií a otroctvím i rozdíly v majetku a blahobytu mezi obyvateli vesnic, i členy téže rodiny. Ty se později staly, zvláště v souvislosti se změnou dědického práva, příčinou kastovního třídění i mezi svobodným obyvatelstvem a bývalými pokrevenci.
Jinak však znamená polygamická a otrocká rodina jako hospodářský podnik svou větší jednotností a plánovitostí nesporně veliký pokrok nad staré formy kooperační, vyznačující se dobrovolností, improvisovaností, a nedostatkem autority. Možno ji právem označiti za prvý hospodářský podnik lidstva, založený na větším počtu pracovních sil, pod vedením individuelní autority, tedy za průkopnickou formu civilisovaného hospodářského závodu.
(Pokračování.) Frant. Modráček:
Kooperace v primitivních společnostech.
8. Matriarchální domácnost.
(Dokončení I. části.)
Naše dosavadní výklady zanechaly by v nás jen nejvýš hrubou a kusou představu o hospodářské organisaci přírodních kmenů, kdybychom nenahlédli hlouběji do jejich rodinné domácnosti, v jejímž rámci se odehrává největší část jejich hospodářského života, zejména do domácnosti polygamické, a nepoznali její vnitřní uspořádání na různých stupních vývoje a zájmy, jež ji určovaly.
Nebude snad ani po předchozích výkladech zbytečno, když upozorníme na to, že nesmíme rodinu přírodního člověka pojímati v našem smyslu, t. j. ztotožňovati ji s rodinou civilisovanou. Rodina přírodního člověka jest jen do jisté míry samostatnou a autonomní jednotkou. I když velká domácnost polygamisty, opatřená dostatečným počtem závislých pracovních sil, nabývá značné zevní nezávislosti, zůstává nicméně její vnitřní život pod vládou příbuzenského prostředí, jež různým způsobem do něho zasahuje. Zvláště mocný vliv v domácnostech vykonává manželčin rod za mateřského práva, jehož obyčeje se tak hluboko vžily v životě přírodních kmenů, že ještě dlouho za oteckého práva se shledáváme s jejich pozůstatky. Sledujeme-li pozorně vývoj rodinné domácnosti primitivních společností, neujde naším zrakům, že odehrává se v něm tichý, ale houževnatý zápas manžela a otce rodiny s příbuzenskými vlivy s té i oné strany, jež obmezují jeho dispošiční práva. Nuže, tento zápas je hybnou příčinou všech přeměn domácnosti přírodního člověka, o nichž budeme pojednávati.
*
Začneme s domácností mateřského či matriarchálního řádu, ježto jest ji považovati za formu nižšího stupně vývoje, nežli domácnost řádů oteckého.
Baila, kteří jsou nám typickým příkladem přírodní společnosti se systémem otrockým, slouží nám též za příklad rodinného hospodářství za systému matriarchálního.
Ačkoliv Baila náležejí k pokročilejším kmenům Střední Afriky (přes to, že muži chodí skoro úplně nazí), zůstali podnes věrni mateřskému rodu, ale vykazují jíž charakteristické sklony k oteckému právu, na př. při rozchodu se ženou zůstávají děti s otcem, ač náležejí k rodu matčinu.
Hospodářskou jednotkou jest rodina. Ta se skládá z muže, jeho ženy nebo žen, jejich dětí, dětí v mužově opatrování, mnohdy ze starých rodičů a z otroků — všechna tato závislá individua platí jako mužovy »bana« (děti). Rodinné skupiny nebývají veliké. Rodina s 35 členy je již mimořádně veliká. V rodině vládne otec, ale jeho moc je obmezena rodovými pravidly, takže nad jeho vlastními dětmi má větší právo bratr ženy, než on sám. Velikost osad pohybuje se od 3 nebo 4 do 200 chýší. Každá větší osada skládá se z různých rodů, ba valná část je smíšena ze dvou i více kmenů. Jsouce ohrožováni výbojnými a loupeživými kmeny, byli Baila nuceni žíti ve větších obcích pospolu, bez ohledu na příbuzenstvo.
Většina prací je vykonávána ženami (a otroky). Ženě přísluší práce v domácnosti, na poli, jakož i , práce, spojené s chovem dobytka, jako dojení, příprava kyselého mléka, tvarohu a másla. Zahrady jedné rodiny27 zabírají zpravidla asi tři akry půdy (1 akr = 0.4047 ha); úroda činí 3 až 5 pytlů čili 600 až 1000 liber na akru. Oblíbené obílí jest drobný druh kukuřice. Hlavní živobytí poskytuje však hovězí dobytek svými produkty. Na pastvu jest voděn obecními pasáky. Na prodej přichází zřídka. Bohatá rodina mívá až 600 kusů velikého dobytka.
Výsledky práce manželčiny nejdou vždy zcela do společné domácnosti, neboť žena má jisté právo k produktům své práce. Obilí, ořechy a jiné předměty denní potřeby nepřísluší však ženě absolutně, neboť náležejí, jak se říká, domu. Při rozluce, k níž dochází dosti často, jest společné jmění děleno mezi muže a ženu na polovinu. Muž i žena mohou míti každý svou zvláštní zahrádku, jejíž plody náležejí každému z nich individuelně. Žádá-li muž něco ze soukromé zásoby ženiny, má tato právo žádati zaplacení nebo ekvivalentní výměnu. Žena může své zrno prodati a koupiti si za to věci, jichž potřebuje. V případe rozluky náleží jí toto individuelní vlastnictví zcela.28
Jak z toho vidíme, není za této organisace rodina příliš jednotná. A poněvadž žena — buď o své ujmě nebo byvši vypuzena — často svého muže opouští i se svým jměními, je rodinné hospodářství stále v nebezpečí rozkladu. U Bailů vymohl si muž aspoň tolik práva, že mu ženin rod musí ponechali děti, jež zplodil, ale u některých afrických kmenů, jako u Bakongů, má strýc s matčiny strany právo, i když nedojde k manželské rozluce, odvésti si dospělé chlapce z rodiny otcovy do sivého domova, a zemře-li matka, nežli se dcery vdají, vrací se tyto rovněž k svému strýci s matčiny strany.29 Chce-li si muž vybudovati pevnější hospodářskou základnu a má k tomu prostředky, nezbývá mu, než zjednati si ji pomocí otroků a manželek z otrockého stavu. Jmění takto nabyté náleží pak výhradně jemu. A rovněž děti, zplozené se ženou nesvobodnou.
»Muži rádi se žení s otrokyněmi,« praví jeden znatel mateřských kmenů v belgickém Kongu, »neboť tyto nemohou jej opustit po libosti jako »svobodné ženy; kromě toho nemají žádného příbuzenstva ani rodiny, aby se jich ujala v domácích různostech ... Vdaná svobodná žena nikdy nevstoupí do rodu mužova, nikdy neztrácí členství sivého rodu a její děti náležejí taktéž rodu jejímu.30
9. Patriarchální domácnost nižšího stupně.
Přechod z »mateřského v otecké právo jest rozhodně připsati přirozenému úsilí mužovu, aby měl, právo nad dětmi, jež »zplodil a pomáhal živiti a vychovávati, jakož aby v rodině a hospodářství jeho zavládla jednota a »stabilita a žena i se svým majetkem patřila jemu a ne svým, příbuzným. S vývojem ekonomickým nemá to vždy bezprostřední souvislost, neboť nalézáme některé kmeny s »mateřským právem na vyšším hospodář, stupni, než mnohé kmeny s oteckým právem. Zdá se spíše, že jisté okolnosti někde více,, jinde méně podporovaly snahy mužovy, aby byl obmezen vliv a právo ženina rodu v jeho domácnosti. Mezi nimi zvláště sousedství s kmeny s oteckým právem, a styk s civilisovanějšími národy a bělochy vnášely rozkladné zárodky do mateřské organisace. Je nepochybno, že k rozkladu této značně přispěla i záliba mužů, pojímati za manželky otrokyně, a svízelné poměry v polygamické rodině, kde scházela silná ruka, »která by udržovala pořádek mezi svářícími se ženami a dětmi, ježto moc mužova byla obmezována zásahy rodů, k nimž ženy a děti náležely.
Vizme, jak líčí John H. Weeks31 poměry v polygamické rodině za mateřského a oteckého práva u Baikongů. »Mateřské právo,« uvádí tento autor, »je neštěstím» v domácnosti i rodině. V domácnosti mužově jest tolik rodinných zájmů, kolik jest v m žen; žena a všecky její děti, tvořící důležitou součást rodiny, mají své středisko mimo domácnost mužovu... Vypuknou-li spory mezi těmito rodinami, promění se domácnost v arénu škorpivých žen, hádajících se mezi sebou a hanobících se navzájem jazyky v tomto oboru velmi vycvičenými... Ale kde jest polygamie s oteckým právem, jsou poměry poněkud lepší. Ženy jsou ovšem všude ženami a je-li několik žen připoutáno k jednomu muži, nepřispívá to nikterak k rodinné harmonii. Nicméně, kde existuje otecké právo, jest hospodář středem rodiny, děti náležejí jemu, a rodiny jeho žen nepřicházejí tak v úvahu, neboť nemají nároku na děti a není tudíž důvodu, aby se s nimi počítalo v domácnosti mužově, jenž přenáší své postavení a své jmění na své syny a dcery. Žil jsem po léta v nejtěsnější blízkosti s obcemi, kde oba obyčeje — právo mateřské a otecké — byly v plné platnosti, a poznal jsem, že mezi ženami prvé domácnosti bylo mnohem více hádek, nežli mezi ženami druhé domácnosti: neboť v této, ježto se soustřeďuje kolem hospodáře, jest více jednoty v rodinném životě a větší společenství zájmů.«
Ačkoliv ani za oteckého práva nezůstává žena beze vší ochrany se strany příbuzenstva, jest přece jen její postavení nepříznivější. Muž nabývá neobmezené autority v celé domácnosti, tudíž i nad dětmi, jež nenáležejí již do rodu matčina, nýbrž do rodu jeho. Domácnost se upevňuje a konsoliduje i po stránce hospodářské a majetkové, neboť žena ztrácí všechen nárok na společný rodinný majetek.
Domácnost s oteckým právem u Negrů francouzského Konga líčí nám A. L. Cureau v citované knize32 těmito temnými rysy: »Rodina jest organisována mužem a pro muže, není v ní nejmenší něžnosti, neboť má úplně ekonomický charakter. Našetří-li si mladý muž dosti prostředků, koupí si ženu. Tím učiní dobrou investici, z níž mu plynou několikeré důchody. Nemíníme ani podružnější práce, jako vaření a obstarávání domácnosti, žena pěstuje též užitečné rostliny, udí ryby, opatřuje gumu, dělá rohožky, koše, hliněné nádobí, látku, dřevný prach, palmový olej a různá jedlá těsta. Větší část toho jde na trh a prodává se ve prospěch muže. Pravidelné cizoložství jeho ženy jest dalším dobrým pramenem příjmů; konečně jsou tu děti, a muži nesejde na tom, je-li jejich skutečný otec. Chlapci budou pracovníci a zvětší respekt a zevnější vliv hlavy rodiny, kdežto děvčata se prodají za mnoho cenných věcí, jako své doby jejich matka. Těmito finančními transakcemi dosáhne muž toho, že může si koupiti druhou ženu, pak třetí, chce-li, a mimo to mužské a ženské otroky. Nakonec zbohatne, stane se vlivuplným a dosáhne předního postavení ve svém kmenu. Z prací přísluší muži stavba chatrče a mýtění porostlé půdy; ostatně zabíjí svůj čas návštěvami, lovem, válčením a hádkami.«
Budiž k tomuto nesympatickému obranu rodinného života připomenuto, že ne všude u afrických kmenů s oteckým právem vyhýbá se muž práci. J. H. Driberg praví, že u Langů33, kteří mají rovněž zřízení otecké, je muž hlavním pracovníkem. Nejtěžší polní práce jsou vykonávány muži, kdežto ženy a děti pomáhají. »Obyčejně jsou všichni muži na poli, pracujíce od úsvitu clo večera, kypříce půdu, plejíce nebo sklízejíce, kdežto ženy jsou zaměstnány péčí o děti, udržováním vesnice v přísné čistotě, nebo pomáhají při plení, sklízení a čištění obilí, anebo připravují jídlo.« Nelze tudíž líčení Cureau-ovo generalisovati. Ovšem dlužno poznamenati, že u Langů jsou ještě živé tradice mateřského řádu. Nízké postavení ženy za oteckého práva jeví se též v tom, že s mužem společné nejí ani nebydlí, obývajíc buď vlastní chýši nebo oddělenou místnost ve společné Chýši, Zvyk ten vyskytuje se sice již v mateřském řádu (u Bailů), ale není ho tak přísně, dbáno, jako u kmenů se vžitým oteckým právem. Jak jsme již poznamenali, nepřísluší ženě za oteckého práva nic z majetku domácností, ježto jest sama považována za majetek mužův. Odejde-li od muže, musí mu ponechati i výsledky své práce, již konala sama pro sebe. Jak se zdá, jen u vyšších rodin zachoval se zvyk, že se ženě přiznává právo к úsporám, jež si našetřila z přiděleného jí hospodářství.
V polygamické domácnosti nejsou ženy odděleny jen od obydlí mužova, nýbrž i od sebe. Každá má svou chýši, svou oddělenou domácnost a oddělené hospodářství. S tím zařízením setkáváme se v polygamických domácnostech na všech stupních vývoje. U Bailů zřizuje polygamista zvláštní chýši pro každou svoji ženu, »jsa příliš moudrý, nežli aby riskoval dvě ženy pod jednou střechou.«34 U Langů jest muž povinen pro každou svou ženu postaviti zvláštní chýši (ot) a zvláštní kolnu na obilí a rovněž vyhrazuje každé své ženě oddělené pole. Není to však pokládáno za její vlastnictví, neboť v případě rozvodu musí vše ponechati mužovi.35 Týž obyčej panuje u (kmenů francouzského Konga a severní Afriky. U severoafrického kmene Sarakolle-ů (s oteckým právem) každá vdaná žena má svou chýši, své vlastní pole, na němž pěstuje za pomoci svých nevdaných dcer a svých služek rostliny jako proso, rýži, bavlnu a indigo; žeň přichází do soukromé kolny ženiny; ze svých zásob přispívá žena k domácnosti mužově, ale prozíravě a šetrně, neboť pamatuje na to, aby měla být z čeho živa, kdyby ji muž vypudil.36 Jak vidíme, je to obraz rodiny zámožné.
Domácnost polygamisty vypadá mnohdy jako malá vesnice. Je to komplex stavení, buď kruhovitě nebo ve čtverci seskupených, jež obyčejně jsou ohrazena vysokým plotem, opatřeným na jedné straně prostranným vchodem. V mnoha případech je to skutečně samostatná vesnice. Obydlí sarakolléského polygamisty tvoří obdélník asi 70 m dlouhý a 30 až 60 m široký. Přístup do dvora vede kruhovitým stavením, nalézajícím se u vchodu, v němž spí pasák a neznámí, cestující. Jedna strana dvora je ohrazena kůly a rozdělena ve dvě části, z nichž větší slouží k přenocování krav a menší k přenocování ovcí. V rohu této nalézá se stáj pro koně. Rodinná stavení jsou umístěna bez systému. Každá vdaná žena má svůj domek s verandou, kdežto domky čeledě jsou bez verandy. Proti vchodu nalézá se přístřeší, kde se nejčastěji zdržuje hlava rodiny, kde přijímá hosty a kde baví se se svými dětmi. Na dvoře bývá kolna, na níž se ukládá sláma a krmivo pro koně, kde za parných dnů vyhledávají pobyt ženy, čeleď a děti. Každá vdaná žena má jednu sýpku, která jí slouží za spíži i almaru, od níž má klíč. Nedaleko kuchyně a na blízku obydlí čeledě nalézají se velké sýpky celé domácnosti, od nichž má klíč přednosta domácnosti nebo jeho nejstarší syn, anebo jeho první žena. V těchto sýpkách se ukládá vlastní žeň přednosty rodiny, při níž činná byla čeleď, jeho děti atd. Kuchyň jest veliká kolna, jejíž stěny jsou udělány z hlíny a jejíž střecha jest podepřena do země zaraženými kuly. Z hlíny jsou též stěny všech obydlí.
Na vesnici polygamisty je málo estetického, neboť vše jest zrobeno primitivně, ale za to je v ní postaráno o vše, čeho je třeba k živobytí, pohodlí i k udržení pořádku mezí obyvateli. Není maličkost spravovat takovou »rodinu«. Bez jistých schopností by se to sotva dokázalo. Jest otázkou, smíme-li ještě o těchto kmenech mluviti jako o přírodních nebo docela jako o divoších.
10. Patriarchální domácnost vyššího stupně.
Rodinné domácnosti, o nichž jsme dosud pojednávali, jsou skoro veskrze, ať jsou malé nebo velké, založeny na jedné rodině. Velká domácnost jest zpravidla složena z užší rodiny zakladatele a závislých lidí, málo kdy nalézají se v jejím rámci též rodiny synů a bratrů. To platí o velké domácností Bailů, jako o velké domácnosti černochů francouzského Konga. Od Cureau-a37 se dovídáme, že u těchto sice někdy zůstávají ženatí synové s oteckou domácností pohromadě, ale mnohem častěji se oddělují a odcházejí jinam, kde zakládají novou sociální buňku. Také u Langů jest jednotlivá rodina základem malé i velké domácností, jak soudím z poznámky Dribergovy, že nejstarší syn obyčejně zůstává ve vesnici otcově, kdežto ostatní synové setrvávají tu jen za svobodna.38
Dalším význačným rysem domácností, o nichž mluvíme, jest jejich pomíjivost. Smrtí svého zakladatele se buď vůbec nebo z valné části rozpadávají a jejich pozůstalost přechází do jiných rukou, než jeho potomků. U Langů sice vešlo v obyčej, že se nejstaršímu synu přiznává právo dědické, ale co dědí, jsou jen trosky otcovy domácnosti, ostatní se rozběhne do různých rukou.
V ideologii přírodních lidí jest přednosta domácnosti toliko doživotním držitelem a uživatelem majetku, k domácnosti náležejícího, byť byl výhradně plodem jeho vlastního přičinění. Skutečným vlastníkem jest rod, k němuž přísluší, a to v přední řadě ona větev, která vyrostla z hnízda, z něhož on sám se zrodil. Následkem toho nemá hospodář testamentárního práva a nemůže svůj majetek odkázati svým potomkům. Jeho majetek dědí nejbližší příbuzní podle zvykových pravidel, jež nejsou všude stejná. Tam, kde se otecký odkaz připouští, činí se to dobrovolně a jen pro část pozůstalosti. Za mateřského práva není však ani to možné.
Vyloučení potomků mužových z dědictví ,za mateřského práva jest samozřejmým důsledkem toho, že děti náležejí jinému rodu než otcovu, neboť jejich dědictvím by se otecké jmění převádělo do cizího rodu, což je v divošské ideologii protimyslnými. Na nižším stupni mateřského řádu pozůstalost mužovu si prostě rozeberou jeho bratří a synové sester, kteří se — mnohdy za pustých hádek — rozdělí o jeho zbraně, dobytek a ženy.
Na pokročilejším stupni mateřského práva hledí se různým způsobem zabraňovati úplné destrukci domácnosti zemřelého a stanoví se, zejména u náčelníků, přesnější dědická pravidla, která ovšem znamenají vždy přerušení kontinuity rodiny zemřelého. Zemře-li u Bakongů náčelník, dědí jeho hodnost vlastní bratr, a jeho majetek dědí nejstarší syn nejstarší sestry. Není-li nejbližších dědiců, rozdělí se o majetek další příbuzenstvo, ale ani děti, ani žena nedědí.39 U Bailů vchází víc a více ve zvyk, že hospodář před svou smrtí označí svého nástupce. Ten, kdo je uznán za právoplatného dědice, přijímá jméno mrtvého — jak se říká: »jí jeho jméno« — a nabývá práva k větší části jeho jmění, kdežto menší část se rozdělí mezi příbuzné.40
U Bailů vidíme již vědomé úsilí, zachovati nejen větší část materielní domácnosti nebožtíkovy, ale i jméno této domácnosti. K úplnému vítězství této snahy jest ovšem ještě daleko. Jen, pozvolna se vzdávají sourozenci hospodáře a jiní bližší příbuzní svých nároků na jeho pozůstalost a věnují větší respekt jeho testamentární vůli; zvláště dlouho to trvá, než nabývají synové dědického práva. Ještě za oteckého práva, kdy děti náležejí rodu otcovu, jsou synové buď zcela nebo částečně vylučováni z nároku na pozůstalost otcovu. Tak vypráví Cureau o černošských kmenech francouzského Konga, jež — jak víme — mají zřízení otecké: »Zemře-li otec rodiny, majetek sleduje kollaterální linii posloupnosti, nikoli však přímo, ježto majetek přechází na bratra nebožtíkova a ne na jeho děti.41
Cureau pokouší se vyložiti tento obyčej důvodem, že dědíce po otci, stávali by se synové dědici a manželi jeho žen, tedy svých matek, což jest jako incest nepřípustno. Výklad ten není správný, neboť u mnohých středoafrických kmenů není syn zásadně vyloučen z dědictví po otci a může děditi i jeho ženy, vyjma svou vlastní matku.42 U Langů jest normálně za dědice prohlašován nejstarší syn zemřelého. Jest na prvý pohled zřejmo, že vylučování synů z otcovy pozůstalosti jest přežitek řádu mateřského, kdy děti patřily k rodu matčinu, a nemá nic společného s pokrevním smilstvím.
Vylíčenými právě dědickými obyčeji vysvětlujeme si, proč u těchto kmenů ženatí synové opouštějí domácnost otcovu a proč veliké domácnosti jsou představovány zpravidla jednou rodinou a jen výjimečně představují rodinná sdružení. Měloť by pro syny setrvání u rodinného krbu spíše nevýhodu než prospěch, ježto všechno jejich přičinění, jež věnují oteckému hospodářství, přichází na konec k dobru někoho jiného, než jim; i hledí proto, jakmile mají k tomu prostředky, zařídí ti si vlastní domov a samostatnou existenci.
Teprve na vyšším stupni oteckého práva shledáváme se opětně s domácnostmi, složenými z pokrevenských rodin, jako s pravidelným zjevem. Jest to patriarchální zádruha. V jistém smyslu obnovuje se v ní stará rodinná zádruha, zatlačená polygamií a otroctvím, ale na jiných a širších základech. Patriarchální zádruha nemá — aspoň u bohatých rodin, — skoro nic nebo jen málo společného s principem pracovní vzájemnosti a existenční opory, který oživoval starou zádruhu. Jest sice i ona složena z rodin, spjatých páskami rodinnými, leč dohromady nevíže je tak potřeba hospodářské součinnosti, jako spíše společný otecký majetek, který zároveň poskytuje patriarchální domácnosti trvání i po smrti zakladatele.
S patriarchálním, zřízením toho druhu setkáváme se u severoafrických kmenů, kde jeho vývoj ,byl podporován stykem s mohamedánskym světem. Rodinný, hospodářský a sociální život v patriarchální obci (zádruze) vyličuje nám zajímavě Charles Monteil ve své již citované knize: »Les Bambara du Ségou et du Kaarta«, z níž podáváme tento obrázek:
U Bambarů zove se náčelník užší43 a širší rodiny »fa«. F a v jazyku bámbarském značí pána, pohlavára, patriarchu, otce podle okolnosti. Fa je v zásadě absolutním pánem osob mu podléhajících i jejich statiků. V užší rodině může svobodně rozhodovati o všem, co ji tvoří а k ní náleží. Nesejde na tom, zda to činí ze své iniciativy nebo z popudu svého rodinného nebo přátelského okolí. Na půdě vykonává právo užívací, movitého majetku užívá neobmezeně. Jeho děti mu podléhají naprosto: má prospěch z jejich práce, může je pronajmouti, zastaviti, zciziti i usmrtiti. Manželky jsou mu povinny věrností a poslušností. Jeho otroci nejsou než jeho věci. Manželský svazek může býti zrušen vůlí jedné nebo obou stran, ale strana, která k tomu dá podnět, ztrácí nárok na věno. Děti náležejí však za všech okolností otci. U chudších rodin žena vykonává všecky práce i nejtěžší a nejodpornější; u bohatých a mocných vykonávají práce otroci a žena zachovává si neodvislé postavení, a to jak v ohledu hospodářském tak vůči svému manželu, vydržujíc si sivou vlastní domácnost, do níž přijímá manžela jako hosta. Svobodnou ženu nemůže muž ani pronajmouti, ani dáti v zástavu, ani prodati. Je povinen jí poskytovati podle svého majetku živobytí, a má-li žen více, stejnou měrou po řadě věnovati jim svou lásku. Zemře-li, zůstává jeho majetek nedělen a nejstarší jeho syn vstupuje na jeho místo jako f a rodiny.
F a široké rodiny (patriarcha) požívá theoreticky těchže absolutních práv nad členy své obce, jako otec nad svou rodinou: může je prodati, dáti v zástavu, pronajmouti ,i odsouditi k smrti; disponuje jejich osobami jako jejich majetky. Jeho libovůle jest však obmezena »senátem« dospělých mužských členů, v němž starší generace podržuje nadvládu a dělí se s fa o moc a jiné výhody, jež mu jeho postavení a rozhodovací právo nad majetkem rodinné obce poskytuje. Jmění patriarchátu jest nedělitelné a f a jest povinen dbáti, aby jeho výtěžky přicházely k dobru všem členům obce. Tak v případě potřeby platí za člena obce věno, jez umožňuje mu založiti rodinu; vykupuje členy, upadlé do otroctví; stará se o opatření nemocných, vyžaduje-li to mimořádných výloh; vyrovnává splatné dluhy a povinnosti civilní a soudní, za něž jest obec zodpovědná .. . Leč tyto platby, konané ostatně se schválením senátu, pokládají se za půjčku tomu, za něhož byly učiněny, a ten je od té chvíle dlužníkem obce. Nezaplatí-li za živa, hojí se obec na jeho pozůstalosti.
Každý člen rodinné obce stojí k disposici obce a je povinen svou prací přispívati k jejímu zdaru. Nemůže-li nebo nechce-li sám pracovati, na př. na polích, je povinen dáti za sebe náhradu jedním ze svých dětí nebo otrokem, jenž jest jeho vlastnictvím. Nemá-li této možnosti, jest s mim jednáno jako se »slabým« a jest povinen osobní prací. V zásadě každý člen obce a otrok má pro svou obec pracovati od rána až do poledne v době, kdy je toho potřeba. Dva dny v týdnu, pondělí a čtvrtek, jsou však vyhrazeny jednotlivým rodinám k pracím na jejich odděleném hospodářství. V mocných rodinných obcích jsou skoro všecky práce vykonávány otroky, takže svobodní členové jsou od nich de facto osvobozeni.44
Patriarchální domácnost či obec vyrůstá z jednotlivé rodiny tím, že se rozšiřuje o rodiny potomků a jiné svobodné a nesvobodné příslušníky. Každá rodina s mužskými potomky stává se po smrti svého otce a zakladatele patriarchátem. Otecké jmění a hospodářství zůstává kmenovým jměním potomků, kteří jsou povinni přispívati svou prací k jeho zdaru a zvelebení jako za života otcova. Syn, jenž dědickým právem uvazuje se v držení dědictví otcova, jest v podstatě pouze jeho vrchním správcem, ačkoliv mu jako náčelníku (fa) v zásadě přísluší nad ním neobmezené právo. Nová patriarchální rodina žije v bezprostředním sousedství své kmenové rodinné obce, zůstávajíc s ní spojena povinnostmi i právy, nebo, není-li tu dostatek půdy, vyhledá si buď sama nebo ve spolku s jinými rodinami nové bydliště, v kterémž případě zůstává s kmenovou obcí spojena jen morálně. Nezřídka rozpadává se patriarchální obec vnitřními spory, při čemž bývají jednotlivé rodiny vyloučeny nebo dobrovolně odcházejí.
Patriarchálním zřízením, jak je vidíme u Bambarů, uzavírá se vývoj rodiny a rodinné domácnosti u přírodních kmenů. V testamentárním právu otcově a v nedělitelnosti otcovského majetku, jež tvoří jeho podstatné principy, dospívají k svému praktickému vyvrcholení obě snahy, jež usilovaly o své uplatnění v předchozím vývoji rodinné domácnosti, totiž snaha mužova o zjednání dědického práva jeho dětem a jeho snaha o zachování rodinné domácnosti i po jeho smrti.
Ačkoli v tomto směru představuje patriarchální rodina vyššího stupně dovršený úpadek starého rodového zřízení, jest nicméně i ona produktem pokrevenského ducha přírodních lidi. Odstraňuje pouze staré, přežité principy rodového zřízení, nikoliv rodové zřízení samo, neboť vytváří ze sebe novou rodovou organisaci s morálkou pokud možno ještě přísnější, nežli jaká ovládala starý mateřský a otecký rod. Frant. Modráček:
Kooperace v primitivních společnostech.
II. část.
11. Příležitostná kooperace.
Vedle trvalé a pravidelné hospodářské součinnosti svobodných a nesvobodných pracovních sil v rodině a rodinné zadrúze připadá na všech stupních vývoje přírodních společností, jež dospěly k usedlému životu, významná úloha příležitostné kooperaci, t. j. sdružování se domorodců k jistým časově obmezeným podnikům.
Příležitostná kooperace vyskytuje se ve třech způsobech: 1. jako vzájemná výpomoc mezi individui a rodinami, 2. jako společné podniky celé vesnice nebo vesnic a 3. jako sdruženi řemeslníků k určitým výkonům. O třetím způsobu kooperace pojednáme zvláště v kapitole o řemesle. Zde omezíme se na prvé dva způsoby, jež jsou součástkou hospodářského života přírodních lidí, o němž jsme dosuď pojednávali.
Jak bylo zpředu uvedeno, není otroctví stejnou měrou rozšířeno u všech přírodních kmenů. U velkého počtu zemědělských Kmenů v některých částech zeměkoule, jako v Polynesii a Melanesii, vyskytuje se skoro jen u náčelníků; ostatní lid žije nuzně z výsledků své vlastní námahy. U afrických kmenů, u nichž: vyrostly velké polygamické a otrocké domácností, metná převážná většina rodin rovněž jiných pracovních sil než ty, jež přirozeně náležejí k rodině.
Tyto chudé rodiny nezmohly by samy o sobě těžší práce, jako jest stavba obydlí, zhotovení člunů, vykácení lesa a křovin a zkypření půdy a pod., kdyby se jim nedostalo pomoci. Té potřebuje i rodina, v níž vedle hlavy rodiny žijí ještě jiní dospělí členové, i malý vlastník otroků. Příležitostná kooperace je tudíž nutným doplňkem hospodářského života přírodních lidí, nechť je u nich rozšířeno otroctví či nikoliv. Pomoc poskytují příbuzní nebo. sousedé, jimž musí se na požádání stejnou měrou vyjíti vstříc.
Abychom si lépe ujasnili důležitost této vzájemné výpomoci, jest si povšimnouti nedokonalých pracovních prostředků a způsobů, jimiž divoši vykonávají své práce.
Jistý počet kmenů užívá sice železných nástrojů, jichž nabývají směnou s civilisovanými národy, nebo jež si zhotovují sami z vlastního železa, ale ty jsou nečetné a nejvýš jednoduché. Kromě nože, sekyry a motyky zná divoch sotva jiných nástrojů. K zpracování dřeva nemá Negr ani pily ani hoblíku, ba ani hřebíků, vrtáku a řádného kladiva. Železo zpracovává hrubě zkovaným kusem železa, jež slouží mu za kladivo i kovadlinu.45 Mnoho kmenů zná dosud nebo do nedávná znalo jen nástroje a zbraně ze dřeva, kamene a kosti. Na Loyalty ostrovech kypří divoši půdu k zasetí zrna dřevěnými kůly, jež zarážejí do země a jimi sem a tam vrtí a tak zem rozmělňují. Čluny dělají z objemného kmene, jejž porážejí kamennými sekyrami. Kmen jest vyhlubován a upravován, za neobyčejně zdlouhavé procedury kámennou sekyrou a vypalováním. Sekyru si dělá hotovitel člunu sám·46 Podobným způsobenu dělají se čluny u všech přírodních Kmenů i u těch, kteří znají železo a používají železné místo kamenné sekyry. Je zřejmo, že taková práce vyžaduje značného počtu pomocníků a že bez vzájemné pomoci nezhotovil by divoch jediného člunu.
Zemědělství je provokováno v miniaturních rozměrech, ale při primitivním vzdělávání půdy je velmi namáhavé. V Africe je provozováno takto: Na otevřené pláni spálí se tráva v suchém ročním období a potom se půda zpracuje motykou; pluh není znám. Do zkypřené půdy zasévá se zrno tři až čtyři leta, načež se nechá ležeti ladem několik let. Je-li půda porostlá keři a stromy, jest nutno tyto vykáceti a vypáliti. Půda na vymýtěném lese dává urodu pět až sedm let a ještě potom daří se tu podřadné rostliny, jako yam a jitrocel. Tato půda leží pak dva až tři roky ladem a jest opětně užívána po dva až tři roky, načež ponechá se ladem dvacet až třicet let.47
Nejinak jest provozováno zemědělství u kmenů v jiných částech zeměkoule. V Assamu pěstují rýži na spálených džunglích Po dvou letech se pole opustí a leží ladem sedím až deset let, takže tam každý hospodář potřebuje asi pětkráte tolik půdy, kolik ji vzdělává v jedné sezóně.48
Jak vidno, stěhuje se hospodářství primitivního rolníka stále s místa na místo. Po krátké době dlužno znovu konati nejvýš obtížné práce, spojené s kypřením tvrdé a zarostlé země. Bez pomoci pracovních rukou, zjednaných mimo rodinu, byla by chudá rodina, nemající k disposici otroky, skoro bezmocná nebo nemohla by potřebné přípravy k zasetí vykonati včas. Příležitostnou kooperaci v zemědělství vyličuje podrobně J H. Driberg u kmene Lango. Jako u jiných přírodních kmenů, jest u tohoto nilského kmene vzájemná výpomoc při polních pracích pravidlem. Jen když muž jest naprosto chudý, nebo hlad ztráví všechny potraviny, takže by nemohl své pomocníky nijak pohostit, obstarává své polní práce sám, bez cizí pomoci. Pomoc jest normálně poskytnuta přáteli a sousedy za pokrm a nápoj po denním díle. Rozsah pomoci je podmíněn velikostí odměny, upravené obyčejem a stanovené tím, co mluva pokládá za životní míru. Od pomocníků se očekává těžká a dlouhá denní práce, která jest vykonávána ochotně. Poloobecní ten způsob svými výsledky daleko překonává to, co mohla by vykonati práce individuelní. Tyto skupiny či sdružení pro polní práce jsou více měně stálé a zovou se vangtič. Pur kongo jest název pro patnáct až dvacet pomocníků. Na rozlehlém terénu, jenž jest jim vyznačen, počínají svou práci časně zrána a končí ji při západu slunce; každý z nich pracuje individuelně, bez dělby práce. Odměnou těchto pomocníků jest slušná dávka piva na konci dne ve vesnici majitele. Pur gveno: pouze tři nebo čtyři pomocníci. Jsou odměňováni kuřaty a jejích práce jest rozdělena vlastníkem pole. Každý muž jest povinen zpracovati motykou 150 yardů dlouhý pruh, jehož šířka jest vyměřena topůrkem motyky. Par adve (též pur poto adili) podobá se pur kongo, ale množství piva stačí pouze pro dva až tři pomocníky. Pur bovo aonya: Dva nebo tři pomocníci, určení pro malý výsek pole; odměna (vařené bobové listí se semsemem) se nedává hned. Pomocníci jsou v nejbližších dnech pozváni k tomu jídlu v rodině vlastníkově. Pur aleуa: Vzájemná dohoda mezi dvěma muži, že si budou vzájemně vypomáhati při polních pracích.49
U Yorubů (západní Afrika) chce-li někdo vymýtiti křovinu, aby si mohl zříditi farmu, dá nějaký dar svému náčelníku a požádá jej o lidi. V ustanovený den, kdy jeho pomocníci mají přijíti, připraví pro ně jídlo a nápoje. Vyřezávajíce křoviny, jedí a pijí pomocníci na jeho účet. On pak se svou rodinou spálí vykopané a vyřezané keře a když přijde první déšť, zaseje zrno.50
Na Mailu spolčují se členové klanu (široké rodiny) nebo i dvou klanů k děláni zahrady, ježto poráženi vzrostlých kmenů vyžaduje veliké námahy. Na vyhlédnutém místě v lese jsou nejprve vyřezány křoviny, načež poráží se velké kmeny; když dřevo vyschlo, zapálí se. Půda se pak připraví k nasazení jedlých kořenů nebo banánů. Nežili se ohradí, rozdělí se mezi jednotlivé domácnosti.51
S podobnými způsoby výpomoci, z nichž první v jistém smyslu upomínají na vzájemnou výpomoc sousedů a příbuzných našich vesnic při sklizni a mlácení obilí, shledáváme se u všech zemědělských kmenů, jimiž nahrazují námezdní práci, u nich neobvyklou. Také při stavbě obydlí a jiných pracích jest vzájemná výpomoc pravidlem. U Lifuanů na Loyalty ostrovech pomáhají při stavbě chýše sousedé a přátelé. Přichází jich dvacet až třicet a pracuje se za velikého hluku a křiku. Ženy připravují jídlo, jež za takové příležitosti musí býti nejlepší jakosti a hojnější, než jindy.52 Na Mailu přicházejí na pomoc při stavbě chýše nebo k dělání člunu příbuzní se strany ženiny, kteří to pokládají za svou povinnost; vlastník pak jest povinen postarati se o hojnou potravu.53Fidžiové jsou tak navyklí na pomoc příbuzných, že ztrácejí odvahu, mají-li něco konati samostatně. Ale stávají se rázem čilými a energickými, jakmile se jim dostane pomocníků. Staví-li se příbytek, děje se to za křiku a veselí a neustane se, dokud práce není hotova. Po vykonaném díle dají stavitelé společný výraz své radosti domorodým zpěvem a tleskáním.54
Uvedených prací nezúčastňuje se celá vesnice, leda jen malá, kde je každé ruky potřeba a která tvoří jedinou zádruhu, ježto jsou to podniky soukromé, jejichž výsledek připadá tomu, komu se přispělo ku pomoci. Každý, kdo potřebuje pomoci, musí si ji soukromě opatřiti. Běží-li však o práce a podniky, jež jsou obecnou potřebou, nebo na nichž mají zájem všichni obyvatelé, sdružuje se celá ves k společnému díla. Na př. staví-li se obecní dům (v němž konají se schůze, spějí dospělí jinoši a přenocují cizinci), dělá-li se ohrada pro dobytek, zhotovuje-li se veliká honební síť, společný člun, upravuje-li se cesta atd. Nejvýznačnějšími společnými podniky jsou honební a rybolovní výpravy, o nichž zmíníme se podrobněji.
Divoká zvěř a ryba zůstávají důležitými doplňky výživy přírodních kmenů, i když již odedávna své hlavní živobytí čerpají z plantáží a domácí zvěře. Obstarávání potravy toho druhu přináleží zpravidla muži, jenž se od mládí k tomu účelu vycvičuje. Není-li jinak zabaven, tráví obyčejně svůj čas na toulkách za zvěří a kladením léček, nebo — je-li nablízku řeka, moře nebo močál — lovením ryb. V určitém ročním období nastává sezóna velkých honů a lovů, jichž se zúčastňují všichni obyvatelé vesnice a někdy i přilehlých vesnic. Ve Střední Africe počíná tato sezóna v srpnu, září a říjnu, kdy po dlouhé době bez dešťů tráva, v níž se skrývá zvěř, jest tak suchá, že velmi snadno podléhá ohni.
Na rozsáhlých pláních (jistých obvodů Střední Afriky), vypráví A. L. Cureau, spolčují se různé vesnice v sezóně k honbě. Zapalují po větru trávu v obvodu, kde je hojně zvěře, tím způsobem, že učiní široký ohnivý kruh. Lovci rozestaví se na druhé straně po větru, držíce dlouhé, pevné sítě a jsouce vyzbrojeni všelikými druhy kyjů a vrhů nebo kopími, a zabíjejí zvířata za velikého krveprolití, jakmile se, vystrašena černým kouřem a praskotem ohně, objeví... Všichni obyvatelé vesnice — muži, ženy a děti, svobodní a otroci, náčelníci a klienti — zúčastňují se honu a rybolovu, jenž týče se všech stejně. Tyto práce jsou často podnikány v určitém ročním období a jsou veřejnými hody a slavnostmi. Nejsou jen výpravami k obnovení zásob potravin, nýbrž mají též ráz výletu a vyražení Všechny schopné osoby jsou rekvirovány k účasti na veliké výpravě honební a rybolovné; příbytky jsou ponechány péči starým, nemocným a mrzákům, neboť i velmi malé děti jsou brány s ostatními. Výprava ubytuje se v chýších, zhotovených z listí, a když jest u konce, všichni se vracejí domů po dnech vyraženi a veselí, s plnými žaludky a lehkými srdci, neboť následují je nosiči nebo čluny se zásobami.55
U Langů jest několik druhů společných lovů. Lov pomocí síti: Zpravidla nezúčastňují se ho než jedna nebo dvě vesnice. Před honbou uvaří se dostatek piva a pije se až do rána druhého dne. Tento den vyplní se různými ceremoniemi, jež mají zaručiti úspěch podniku. Příštího rána vyjde jeden nebo dva muži na zvědy, a spatřivše stádo zvěře, oznámí to vesnici, která přijde se sítěmi, jež se napnou do jedné linie, načež jest svěř hnána k sítím a stráže, postavené po stranách, zabraňují jejímu uniknutí. Chycená zvěř je hromadně pobíjena. Další způsob společného lovu děje se pomoci ohně, jak bylo již vylíčeno. Je to nejvýznamnější hon celé sezony. Vlastník honebního obvodu pošle ústní pozvání, obyčejně v lednu a únoru do okolí (bubnu není k tomu používáno) a uvaří pivo Sejde se až několik set osob. K pití jsou však připuštěni jen zvláště pozvaní a členové rodiny a vesnice vlastníkovy. Hodování a ceremonie trvají dva dny; třetího počíná hon zapálením trávy. Zvěře unikne mezerami mezi muži velké množství. Ačkoli všechny možné druhy zvěře jsou plameny vyhnány, včetně slonů, buvolů, lvů a leopardů, zúčastňují se honů i děti a ženy nosí mužům občerstvení. Za jeden den bývá tímto způsobem zpracováno dvacetpět ač čtyřicet angl. mil. Počátkem března jsou hony s obmezeným počtem lovců v malých obvodech, při nichž používány jsou oba popsané způsoby. V tomže měsíci, kdy všechna tráva jest již spálena, pořádají se velké hony pomocí psů. Lovci učiní veliký kruh kolem honebního obvodu, a na znamení postupují vpřed Vlastník honebního obvodu a jeho bratr, oba s bubny a ověnčeni květinami, pádí sem a tam, řídíce řady, opravujíce mezery a tlukouce do bubnů, aby každý znal svou posici. Pomocí psů jest zvěř hnána do středu, kde nastává konečný boj. Na stejný způsob jsou pořádány hony na slony. Je-li honební obvod malý, používá se též sítí.56
Na ostrůvku Mailu u Nové Quiney pořádají se v říjnu nebo listopadu společné hony vesnic na jistý druh malých klokanů з na divoké vepře. Zástupové dostaví se se zatahovacímí sítěmi, kopími a psy. Sítě se rozvinou a upevní na dvou stranách traviny, která se zapálí na konci proti větru. Řada mužů s kopími a psy stojí za ohněm. Blízká zvěř, oslepená kouřem a plameny, skáče dozadu a jest zapichována; unikající dohánějí psi. Muži s píkami a psy stojí též po stranách a dávají pozor na své sítě. Každá vesnice si vyvolí, jakmile se dostaví, své místo při lovu. Hosté mají své ležení nedaleko honebního obvodu v boudách, zřízených pro tento hon, a všude jest viděti Ohniště a přípravy k zakuřovaní. Kdož přišli z daleka, zakuřují svůj úlovek před dopravou do domova. Je-li dobré počasí, trvají takové hony celý týden nebo déle, a za den jest spáleno několik míst.57
U kmene Ao Naga v Assanu pořádají se společné hony na divoká prasata, pustošící rýžová pole. Všichni schopní muži z vesnice se jich zúčastňují. Jistý počet mužů obklopí stádo, též pomocí ohňů, jiní zřídí narychlo z kůlů do země zaražených plot ostroúhelného tvaru, do něhož se stádo zažene a jest tu kopími pobito. Asi jednou do roka vypraví se celá vesnice en masse na rybolov. Ryby se chytají otrávením vody zvláštní smíšeninou; aby omámené a mrtvé ryby nebyly odneseny proudem, zřizuje se napříč řeky z bambusových holí plot. Muži potom vstupují do vody a sbírají ryby. Tento způsob rybolovu jest sotva doporučitelný.58
Na ostrove Rotuma bylo zvykem, že se sousední vesnice jednoho obvodu spojovaly k zhotovení veliké sítě, na níž každá domácnost chtěla míti svůj určitý díl. První použití sítě se nazývalo »zatáhnutí sítě«. Všechny chycené ryby byly uvařeny a snědeny při společné hostině. Síť byla potom zapůjčována zúčastněným vesnicím, jež chtěly jí použíti, nebo i vesnicím jiného obvodu pod podmínkou, že za její použití odvedou polovinu lovu.59
Obyčejné zbraně, jichž divoši užívají při lovech zvěře, jsou kyj a kopí. Luk vyskytuje se poměrně zřídka. Ručnicemi staré soustavy jsou opatřeny jen ty kmeny, jež jsou v častějším styku s bělochy; platí to na př. o kmenech západní Afriky. Ve zmatku, který nastává, když z hořících travin a keřů vyskakuje vystrašená zvěř, způsobuje střelná zbraň často vážné úrazy honcům.
Kořist jest dělena podle určitých pravidel, při nichž jest pamatováno na individuelní zásluhy, vlastníky sítí i vlastníky honebních obvodů, kde takoví jsou. U Langů má každý způsob honu, jejž jsme stručně popsali, svá pravidla pro dělení kořistí. Děje-li se hon vyslíděním a pomocí sítí, dostane část zabité zvěře slídič, část majitel sítě, v níž zvěř uvízla, a část ten, kdo ji zabil. Pořádají-li se veliké hony se zapalováním trávy, je zabitá zvěř dělena mezi vlastníka honebního obvodu, dále prvního, druhého a třetího lovce a kůže dostává se tomu, kdo se první o ni ozve. Každý lovec odvádí ze své kořisti část svému užšímu příbuzenstvu, přičemž nesmí být i zapomenuto tchyně a, není-li lovec ženat, vlastni matky. Uvedené způsoby dělení kořisti opakují se s jistými variacemi u ostatních druhů honů.60
U kmene Ao Naga v As šarmu jest zabitá zvěř dopravena do vsi mladíky, obývajícími barák svobodných mužů, a jest rozdělena mezi všechny obyvatele vsi. Staří muži obdrží spodní část noh a hlavy zabitých kanců; muž, jenž kance zabil, dostane tesáky a uši.61 Na Loyalty ostrovech při společných rybolovech ponechává si každý rybář, co ulovil; aby nevznikly spory, označuje každý svou rybu ukousnutím kousku masa na jistém místě nebo udělá na ni znamení svých zubů.62
12. Kooperace řemeslníku.
Na nižším stupni divošství nevyskytuje se řemeslo jako zvláštní způsob zaměstnání a živobytí. Práce povahy řemeslné jsou součástkou domácího hospodářství. Každá rodina, pokud neběží o větší a těžší práce, jako stavba chýše nebo zhotovení člunu, jež se provádějí za pomoci sousedů nebo příbuzných, jak bylo již popsáno, dělá si sauna vše, čeho potřebuje. Ženy, starci a děti opatřují nádobí, rohože, nůše, sítě i primitivní oděv, pokud se ho používá; muži pak zhotovují nástroje a zbraně. Nicméně již na tom stupni objevuje se jisté diferencování, a to mezi kmeny a vesnicemi. Kmeny a vesnice, položené v neúrodných obvodech, specialisují se na př. v dělání sítí, nádobí nebo v tkaní, nabývají v tom řemesle zvláštní zručnosti a dovednosti a vyměňují své výrobky za produkty zemědělství nebo rybářství jiných kmenů nebo vesnic, doplňujíce tím způsobem své nevýnosné zemědělství. Kde objeví se železná ruda a umí se taviti, vznikají vesnice hutníků a kovářů.
U kmenů pokročilejších shledáváme se již s jednotlivými řemeslníky, žijícími porůznu ve vesnicích a pracujících na zakázku. Jsou to »zpravidla kováři, hotovitelé bubnů, tesaři a tetovníci. V centrální Polynesii jest řemeslný um pokládán za něco nadpřirozeného a řemeslník jest na některých ostrovech označován stejným jménem jako kněz a čaroděj. Na ostrovech Hervey symbolem kněžských řádů jsou tři tesařské kamenné sekyry. U Samoanů ve vysoké úctě jest zvláště tesařství a tetování. Některá řemesla (Stair 63) jmenuje 31 různých řemeslných zaměstnání) jsou obvyklá na všech místech a ve všech obvodech, jiná jsou obmezena na jistá místa a vykonávána bratrstvy, která úzkostlivě střeží své privilegie před jejich porušením. Z těchto zaměstnání žádné není přísně dědičné, nicméně jisté rodiny, v nichž jisté řemeslo bylo vykonáváno po několik generaci, získávají zvláštní prestiže. Každý muž může se však věnovati kterémukoli řemeslu a za počít i živnost na svůj účet. Každá hlavní živnost má své božstvo.64
U Fidžiů utvořila se dvě hlavní zaměstnáni: rybářství a tesařství. Obě byla organisována v bratrstvech, hermeticky v sebe uzavřených, majících své bohy a náboženské obyčeje· Jejich um a vědomosti byly společným majetkem bratrstva a vynášeti je bylo tabu.65
Dovední řemeslníci, jako tetovníci, člunaři a stavitelé obydlí, byli na ostrovech Samoa pevně odborově organizováni a vnucovali svou vůli svým zákazníkům, jak to popsal J. B. Stair. Když nějaký vlivný muž chtěl si dáti zrobiti člun, sehnal nejprve pomocí svých sousedů tolik majetku, kolik mohl a odebral se к dělníkům a požádal formálně jejich služeb s různými komplimenty a věnováním cenné rohože nebo sekyry na pobídku. Svolení nenásledovalo vždy hned, ježto dělníci byli silně žádáni a snadno dávali se zlákati novými zakázkami. Jestliže však sjednával práci tesařský mistr, odpovědět v ozdobné řeči a dostav zálohu, činil hned přípravy k započetí práce. V určený den dostavil se člunař a jeho všichni pomocníci s rodinami a jinými najatými lidmi na místo a zákazník musil se postarati o jejich živobytí, což znamenalo jejich vydržování aspoň po tři měsíce a možná i ochuzení hostitele. Na všechen způsob bylo třeba všemožně udržovati tyto četné hosty v dobré náladě a význační představitelé domácnosti hostitelovy denně přijímali přání dělníků, ubytovaných ve zvláštní kolně a chráněných od dotěrnosti zvědavců. Určitá mzda sjednána nebyla, ale bylo zvykem pět ceremoniálních plateb v jistých intervalech, a jestliže první dvě nebo tři zdály se jim skoupé, dělníci klidně stávkovali, pokud se jejich zaměstnavatel neomluvil nebo nedal náhradu. To bylo ostatně jediné východisko, neboť jiná parta člunařů nebyla by po nich přejala nehotovou práci, ježto byla by ostatními vyloučena z vlastního gildu a připravena o své nástroje a své živobytí, pokud by se této vládnoucí trade unii líbilo. Podobné scény odehrávají se též při stavbě domů, neboť i stavitelé jich jsou rovněž pevně organisování.66
U Langů a jiných afrických kmenů představuje samostatné řemeslníky zpravidla kovář a hotovitel bubnů. U Langů tvoří každý tento odbor jakýsi druh cechu. Není to však nějaký učleněný, na stanovách a ceremoniích zřízený spolek, jako ve Střední Polynesii, nýbrž má toliko za účel, zahraňovati tomu, aby členové jednoho řemesla nedělali věci, náležející jinému řemeslu, a udržovati solidaritu mezi členy i po té stránce, by si vzájemně vypomáhali v práci, nemůže-li ji jednotlivec zastati. Lango nezná tavení železa a chce-li někdo, aby mu kovář zhotovil kopí nebo nůž, musí přinésti železo motyky, jež puk kovář zpracuje v žádaný výrobek. Odměna kováře pozůstává v jedné až třech kozách. Kovářů není mnoho a jsou rozptýleni po vesnicích. Pomocník kováře bývá jeho příbuzný a jeho mzdou — mimo příležitostný hrnec piva — jest zasvěcení do řemesla. U hotovitele bubnů bývá někdy placen pomocník. Obyčejně však pracuje se bez pomocníků a má-li některý řemeslník mnoho práce, bývá pozván ze sousední vesnice jiný řemeslník na výpomoc.67
Sdružení řemeslníků jsou v Africe velmi rozšířená. Nejsou to však odborové organisace v pravém slova smyslu, nýbrž jakási stavovská bratrstva, která vyskytují se i u odborů neřemeslných. V zemi Bantu má každý stav svůj gild: lovci, rybáři, řemeslníci v železe a mědi, v kůži, dřevě, muzikanti, doktoři všech druhů fetišového umění a medicíny i lupiči. Každý z gildů má svého fetiše, své ceremonie, stanovy, svá tajná znamení, své klubovní a náboženské schůzky. Členové slibují si vzájemnou pomoc v pádu potřeby.68 U Bušongů jsou řemeslná sdružení zastoupena svými delegáty v radě králově. Torday jmenuje 11 zastoupených řemesel kromě muzikantů, tanečníků, rybářů a lovců, mezi nimi i krejčí.69 Většina uvedených řemesel jest nepochybně provozována jednotlivými vesnicemi jako doplněk živobytí.
Ve Střední Africe jest několik kmenů, pověstných svými železnými výrobky, jež produkují z vlastních rud a prodávají daleko široko. Tavení rud se provádí za kooperace celé vesnice. Popis takové procedury podávají nám autoři často námi citovaného spisu The IIa-speaking peoples of Northern Rhodesia z kterési horské vesnice kmene Bambala, jejž pro zajímavost reprodukujeme v podrobnějším výtahu.
Bambulské vesnice neprovozují tento průmysl po celý rok, nýbrž toliko na jaře. V zimě činí muži vesnice přípravy, kácejíce stromy, určené k výrobě dřevěného uhlí. Když se přiblíží čas, povolá se »doktor«, který se dostaví se svými medicínami a jinými prostředky a zařídí ihned práce. Skupina mužů jest poslána, aby nakopala zásobu železné rudy na svahu kopce. Kámen se roztluče na drobné kusy. Na to se zhotoví silné koše a ruda dopraví se v nich do vesnice. Piva se uvařilo veliké množství a když jest zkonsumováno, započnou hutnické práce. Někteří jdou pro vodu, jiní vyhledají mravenčí kopec s dobrou hlínou na pece. Zde postaví se prozatímní boudy, v nichž muži pobývají, pokud trvá práce. Ležení jest obyčejně zřízeno v určitém pořádku. Na to se vyhloubí čtyři mělké jámy v přímé linii, v nichž se hlína rozmělní, při čemž doktor vyleje do jam nádobu piva smíšeného s »medicinou«. Kolem jam staví se pece. Jsou to duté kužele 5 stop vysoké a na nejširším místě šest stop široké; hliněná stěna jest asi 3 až 4 palce silná. Když stavba pece pokročila do výše asi jedné stopy, přivedou se divě děti, děvče a hoch, z vesnice a postaví se do pece. »Doktor« dá každému po jednom bobu, aby jej rozkously a pozřely. Když bob praskne, křičí muži »Už to praská!« Po této ceremonii vrátí se děti opět do vesnice a praví se, že mohou vstoupiti potom v manželství. Do pece se učiní čtyři otvory blízko země, na každé světové straně jeden a dovnitř se zapustí z tyček a hlíny zhotovené duté cylindry. Zatím připravují jiní muži dřevěné uhlí z dříví v zimě narubaného, jež narovnají na hromady a zapálí a potom poházejí hlinou.
Po celou dobu práce bydlí slévači ve zmíněných boudách a nalézají se ve stavu tabu (posvátného zákazu). Pakliže někdo z nich si přeje navštívili vesnici, nesmí se na nijaký způsob stýkati se svou ženou. Žádá-li jídla, musí je snísti před domem. Ženy ve vesnici nesmí práti ani vzbuzovati pozornost mužů. Muž, jenž, stýkal by se se svou nebo jinou ženou, pokazil by tavení. Komu by se ve spaní zdálo o styku se ženou, musí být i doktorem očištěn. Doktor sám jest tabu. Nesmí se stýkati ani se svou ani s jinými ženami po celou dobu díla. Zvolí si jednoho muže, jehož zove »svou ženou«, což znamená, že pro něho vaří. Doktor nesmí po celou dobu dáti si stříhati vlasy ani se hobiti. Žádná žena s menstruací nesmí se ukázati nablízku, ani žena oděná v tmavý nebo černý šat. Za operací se zpívají písně, související s konanými pracemi. Zrána toho dne, kdy mají se pece naplňovali, jde doktor podél pecí do jisté vzdálenosti a žvýká »medicínu«; pak se posadí, obrácen jsa k východu a hledí rozšířenými a upjatými zraky kamsi do prázdna. Náhle se vrátí a velké dílo započne. Medicínu, kterou žvýkal, vyplivne na rudu, a je ji prý pak možno uzříti na hotovém železe; bez ní nebylo by železa!
Pec vyplňuje skoro jen sám doktor; ale všichni podávají mu uhlí a rudu, jak toho žádá. Když dáno bylo něco uhlí na dno, udělá se oheň. Ruda a kámen jsou pák střídavě kladeny na sebe, až jest pec plná. Medicina jest k tomu stále přidávána. Blíže vrcholu dá doktor více uhlí a na vrcholku položí šikmo několik kousků dřeva, jež mají mystický význam. Druhou část dřev položí »jeho žena«. Oheň jest tabu a nesmí být zván při díle obvyklým jménem. Jeho praskot vyvolává radostný pokřik. Byl-li oheň náležitě založen, ohlásí doktor po několikátém vyzkoušení vnitřku v pozdním odpoledni, že jest vše u konce. Do pece se udělají díry a železo se vytlačí jednou z nich ven. Venku se železná hrouda otluče sekyrami, aby byla zbavena strusky a pohrouží se do vody, by vychladla. Doktor po odpoledním díle se vzdálí do přírody a vrátiv se do své chýše ve vsi, vezme jakousi řehtačku a zpívá. Získaný kus železa jest rozbit a kovář se svými pomocníky jeho kusy roztaví a udělá kusové formy, jež slouží k dělání sekyr а p., nebo jsou prodány.70
U afrických kmenů pokládá se hutnictví a kovářství namnoze za vyšší zaměstnání a příslušníci jeho pokládají se za vyšší kastu. Někde vyskytují se však tato řemesla jako povolání nižší kasty — pravděpodobně jsou to v dávných dobách podrobené vesnice řemeslníků nebo kolonisovaní váleční zajatci, znalí toho umění.
Řemeslná kooperace, vyskytující se u přírodních národů, má stejné motivy jako příležitostná kooperace při úpravě terénu, stavbě obydlí atd. Vyskytuje se všude, kde síly jednotlivce nestačí k zdolání díla. Není zjevem nějakého přirozeného sdružovacího pudu, jenž se divochům připisuje, je produktem praktické potřeby. Řemeslná zaměstnání, jež může zastati jednotlivec, jsou provozována po jednotlivu jako provozuje rodina své polní hospodářství a své domácí práce sama, pokud je může zastati bez cizí pomoci.
Řemeslo nezná též hromadné práce otroků. Ze zpráv, jez mám o přírodních národech po ruce, nedoví dám se jediného příkladu, že by se byly někde v řemeslném oboru vytvořily ony široké polygamické a otrocké domácnosti, jež jsme poznali při zemědělství a chovu dobytka. Není nepravděpodobno, že tu a tam vyskytují se otroci jako pomocníci řemeslníků, ale to jsou zajisté jen výjimky. Jak ze dvou nebo tří našich poznámek vysvítá, jeví řemeslo již u přírodních národů tendenci k námezdnímu systému, nepřekročuje však jeho prvopočátky.
Kdybychom se na jednotlivé způsoby řemeslné kooperace dívali zvětšovacím sklem, mohli bychom snad tu a tam — jako jsme v polygamické domácnosti s otroky viděli zárodek zemědělského podniku — vypozorovati zárodky pozdějších průmyslových podnikatelů. Tak mohli bychom zárodek podnikatele viděti v onom tesařském mistru, s nímž zákazník sjednává zhotovení člunu a jenž vyhledá si k tomu cíli větší počet pomocníků, nebo snad i v onom »doktoru«, který řídí tavení železné rudy v bambalské vesnici. S typem podnikatele nemá však ani ten ani onen nic společného. Samoanský tesařský mistr není nic více než náš venkovský kapelník, jenž zjedná muziku a sezve k ní své kolegy hudebníky, s nimiž se dělí o to, co vyhrají. Je pouhým náčelníkem pracovního družstva, jako je jím bambalský »doktor«. Pracovní družstvo jest jediným typem většího průmyslového podniku, chceme-li tohoto výrazu užiti, který vytvořily přírodní společnosti. (Příště dále.)

A. L. Cureau : Savage Man in Central Afriсa. Překlad z francouzského. Londýn 1915, str. 216.
Lewis H. Morgan: Die Urgesellschaft. Přel. z angl. Stuttgart 1921, str. 323/4.
H. Cunow: Die Verwandschafts-Organisation der Australneger. Štutgart 1894.
H. Cunow, tamtéž, str. 122. (Citát z líčení rev. Stähle: »Kamilaroi and Kurnai«)
Marquis de Wawrin: Les derniers Indiens primitifs du Bassin du Paraguay. Paříž 1926.
Cunow, tamtéž, str. 65. a dále.
R. V. Russell: The Tribes and Castes of the Central Provinces of India. Londýn 1926. Sv. I., str. 141. 152. — H. Cunow: Zur Urgeschichte der Ehe und Familie. Otisk z »Neue Zeit«, č. 14., 1912, str. 41.
Ještě dnes nalézáme přírodní kmeny, u nichž muž zpravidla po sňatku stěhuje se do vesnice ženiny. Takový zvyk panuje na př. na ostrově Rotuma ve Střední Polynesii. (R. W. Williamron: The social and political Systems of Central Polynesia. Cambridge 1921, II. díl, str. 122.)
Dr. Friedrich Burger: Unter den Kannibalen der Südsee. Studienreise durch die Melanesische Inselwelt. Drážďany 1923, str. 62, 105, 175.
A. L. Cureau: Savage Man in Central Africa, str. 109/10.
J. H. Driberg: The Lango a nilotic tribe of Uganda. Londýn 1923, str. 157.
J. H. Driberg: The Lango, str. 155.
W. C. Smith: The Ao Naga Tribe of Assam. Londýn 1925, str. 58.
A. L. Cureau: Savage Man etc., str. 112. Zdá se, že se ve francouzské Africe stykem s civilisací a větší příležitostí k nabytí peněžitého jmění počet polygamistů velmi značně rozmnožil, neboť Cureau připojuje na tomto místě poznámku: »Před třicíti léty mohl se patrně jen velmi bohatý člověk povznésti jeden nebo dva stupně nad pokořující monogamii.«
Edwin W. Smith and Andrew Murray Dale: The Ila — speaking Peoples of Northern Rhodesia. Londýn 1920. Svaz. I., str. 402/3.
Tamtéž, str. 401.
H. Baudesson : Indo-China and its primitive People. Překl. z franc. Londýn. Str. 77/8.
W. C. Smith: The Ao Naga Tribe of Assam. Londýn 1925. Str. 54.
O otroctví v čině tčeme v J. H. Gray-e: China a history of the laws (Londýn 1878, str. 240 až 248), tyto zajímavé poznámky V rodinách majetných čínských občanů jsou služky všeobecně a sluhové v mnoha případech koupeným majetkem pána. V domácnostech bohatých občanů není zvláštností, nachází-li se u nich dvacet až třicet otroků, obsluhujících rodinu. I občané nižšího postavení pokládají za nezbytno, aby měli jednoho nebo dva otroky. Cena otroka jest ovšem různá, podle věku, zdraví, síly a všeobecného zjevu. Průměrná cena pohybuje se od padesáti do jednoho sta dolarů, leč za války a v revolucích nabízejí chudí rodiče z hladu své syny a dcery za značně nižší cenu. Jistý počet otroků dostává se též od rodin hráčů, jež nutí jejich prohry nezřídka k prodeji vlastních dětí... Otroctví, jemuž jsou tyto nešťastné osoby podrobeny, jest trvalé a dědičné a ony nemají nad svými potomky rodinné autority. Vnuk otroka může si však, má-li dosti prostředků, vykoupiti svobodu. Otroci jsou nazýváni »noo« a »pee«, prvého názvu užívá se na mužské, druhého na ženské otroky. Názvy ty naznačují jasně — nemýlím-li se, po- dotýká spisovatel — že ti, na něž se vztahují, jsou členy rodiny pánovy. Dříve přijímali otroci příjmí svých pánů, nyní však ten zvyk ustal. Ačkoliv jsou otroci pokládáni za členy rodiny, nejsou uznáváni za členy politické obce. Na př. nemohou žalovati před soudy. Slovem, nalézají se vně hranic občanství, vydáni jsouce úplně v pospas lakoty, hrubosti a náruživosti pánovy. Pán může prodati otrokyni jinému pánu jako souložnici nebo bordeláři, jako veřejnou prostitutku, anebo používati jí k úkoji vlastní vášně. Někdy pojímá pán otrokyni za manželku. Sňatek ten není otrokyni navrhován pánem, nýbrž jeho manželkou, její paní. Pán má, jak se zdá, "stejnou moc nad otroky, jako rodiče nad dětmi. Pán není odpověděn za smrt svého otroka, i když nastala následkem potrestání. V roku 1853 viděl jsem v ulici Šap-sam-poo v západním předměstí Kantonu, tělo otrokyně, ubité její paní do smrti. Zdálo-li se paní, že otrokyně nachází se v articulo mortis, nařídila, aby byla odvedena na Náměstí žebráků, jak jest cizinci nazýváno, aby tu zemřela. Ještě r. 1869 jistý pán z rodiny Ho, bydlící v kantonském předměstí Honam-u, usvědčiv svého otroka, malého hocha ve věku čtrnácti let, z krádeže, svázal mu ruce a nohy, a hodil jej po hlavě do tamější řeky. Chlapec byl zachráněn důstojníkem evropské posádky a jen na opětovný nátlak evropského velitele byl jeho pán čínskými úřady zatčen, které v jeho činu nechtěly viděti nic protizákonného.
J. H. Saint-Père: Les Sarakollè du Guidimakha, Paříž 1925, str. 182.
Paul Collard: Cambodge et Cambodgiens. Paříž 1925, str. 115/6.
Běží tu o přednostu patriarchální domácnosti čili rodinné obce, nastupujícího v úřad po svém předchůdci.
Charles Monteil: Les Bambara du Ségou et du Kaarta. Paříž 1924, str. 176, 191.
W. J. V. Saville: In unknown New Guinea. Londýn 1926» str. 33, 37.
R. W. Williamson : The social and political System of Central Polynesia. Cambridge 1924, II., str. 371.
W. Deane: Fijian Society. Londýn 1921, str. 106.
Rozumí se tím nepochybně zahrady jedné ženy.
The Ila-speaking Peoples, str. 284, 140, 381 atd.
John H. Weeks: Among the Primitive Bakongo. Londýn 1914. Str. 118/9.
E. Torday : On the Trail of the Bushongo. Londýn 1925. Str. 54.
Among the primitive Bakongo. Str. 95.
Savage Man etc., str. 99 atd.
The Lango, str. 96.
The Ila-speaking peoples, str. 122.
The Lango, str. 73, 172.
Les Sarakollé, str. 140.
Savage Man etc., str. 187.
The Lango, str. 71.
J. H. Weeks: Among the primitive Bakongo, str. 102
Ila-speaking peoples, str. 303, 390.
Savage Man, str. 153.
Dugald Campbell: In the Heart of Bantuland. Londýn 1922, str. 49.
Užší rodinu musíme tu pojímati jako jednotlivou rodinu, i je-li to rodina veliká: polygamická a s otroky.
Charles Monteil: Les Bambara, str. 158 atd.
A. L. Cureau: Savage man etc., str. 236.
E. Hadfield: Among the natives of the LoyaltyGroup. Londýn 1920. Str. 66, 99.
R. E. Dennett: Nigerian Studies. Londýn 1910. Str. 141.
W. C. Smith: The Ao Naga triebe of Assam. Str. 141.
The Lango. Str. 97.
Nigerian Studies. Str. 142.
W. J. V. Saville. Str. 172.
E. Hadfield. Str. 39, 41.
W. J. V. Saville: In unknown New Quinea. Str. 50.
W. Deane: Fijian Society. Str. 101.
Savage man. Str. 222, 225.
J. H. Driberg. Str. 112 atd.
W. J. V. Saville. Str. 178.
W. C. Smith: The Ao Naga Tribe of Assam. Str. 43, 45.
R. W. Williamson: The social and political systems of Central Polynesia. Cambridge 1924. III. díl. Str. 311.
J. H. Driberg. Str. 112 atd.
W. C. Smith. Str. 43.
E. Hadfield. Str. 91.
J. H. Stair: Old Samoa. Oxford 1897.
Robert W. Williamson. II. Str. 378, 408, 427 atd.
Fijian Society. Str. 101.
Robert H. Lowie: Primitive Society. Londýn 1921. Str. 334.
The Lango. Str. 87.
D. Campbell. Str. 113.
E. Torday. Str. 156.
E. W. Smith and A. Muray Dale: The Ila-speaking peoples of Northern Rhodesia. I. Str. 202.

Citace:

KUČERA, Bohumil. Časové úvahy vězeňské II.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1926, svazek/ročník 65, číslo/sešit 21, s. 711-711.