Čís. 17198.

Železniční zaměstnanci.
Zahlazením trestního odsouzení pro zločin, pro nějž byl železniční zaměstnanec čsl. státních drah propuštěn ze služby podle § 124 služeb. řádu pro zaměstnance čsl. státních drah, nezanikají veškeré následky odsouzení, zejména ztráta služebního místa a ztráta aktivních a odpočivných požitků.
(Rozh. ze dne 26. ledna 1939, Rv II 2211/38.) Žalobce, který byl roku 1922 krajským soudem v L. nepodmíněně odsouzen pro zločin krádeže státního uhlí v topírně v O. k 6 týdnům těžkého žaláře a k ztrátě: volebního práva a který byl pro týž delikt v disciplinárním řízení potrestán důtkou, byl koncem ledna 1924 ze služeb ČSD. propuštěn. Ve výměru příslušného ředitelství ČSD., jímž bylo propuštění žalobcovo provedeno, se praví, že žalobce důsledkem pravoplatného odsouzení pro uvedený zločin pozbyl ve smyslu § 26 tr. z. místa úředníka státních drah a že se tudíž doručením výměru žalobce zbavuje své dosavadní služby ve výtopně v O. Dne 26. března 1929 bylo mu povoleno zahlazení odsouzení. Tvrdě, že k propuštění a k zbavení nároku na pensi nebylo zákonného podkladu, ježto podle § 92 služ. řádu pro zaměstnance ČSD. nesmějí býti tresty kumulovány, jak tomu bylo v souzeném případě, kde byla žalobci v disciplinárním řízení dána důtka a kromě toho byl dán do výslužby se ztrátou nároku na pensi, ačkoliv v disciplinárním nálezu o tomto druhém trestu nebyla vůbec řeč, přísluší žalobci nárok na pensi od 1. února 1924 do podání žaloby. Domáhá se proto žalobce na Č.-s. státě zaplacení 264000 K s přísl. a aby dále bylo zjištěno, že žalobci náleží měsíční pense 1600 K vždy každého prvního v měsíci předem. Žaloby zamítly soudy všech tří stolic, nejvyšší soud z těchto
důvodů:
Sporné strany se shodují v tom, že žalobce byl pravoplatně odsouzen trestním soudem pro zločin krádeže. Toto odsouzení mělo podle § 26, písm. d), tr. zák. za následek ztrátu služebního místa a byl proto žalobce podle § 124 služ. řádu pro zaměstnance ČSD. právem propuštěn ze služeb ČSD. Toto propuštění nebylo trestem podle § 92, odst. 4, č. 7 služ. řádu, nýbrž jen správním provedením zákonného následku trestního odsouzení pro zločin. I když tedy byl žalobce pro týž čin potrestán před tím kárným nálezem důtkou podle § 92, odst. 4, č. 2 služ. řádu, nelze mluviti o nedovoleném kumulování trestů podle § 92, odst. 5, služ. řádu. Pozbyl-li však žalobce služby podle § 124 služ. řádu, pozbyl podle § 12, odst. 2, stanov pensijního fondu ČSD., vydaných výnosem min. žen. ze dne 27. 12. 1928, čís. 65814—1/4, i veškerých nároků proti pensijnímu fondu ČSD., neboť také propuštění podle § 124 služ. řádu jako provedení zákonného následku ztráty služby pro trestní odsouzení pro zločin jest pokládati za propuštění z trestu ve smyslu uvedeného ustanovení stanov. Nezáleží na tom, zda trestní odsouzení žalobcovo bylo zahlazeno, neboť podle § 5 zák. č. 111/1928 Sb. z. a n. se sice pokládá odsouzený, je-li jeho odsouzení zahlazeno, nadále za osobu bezúhonnou, ale z toho neplyne, že zanikají také veškeré následky odsouzení, zejména ztráta služebního místa a důsledkem toho i ztráta požitků aktivních i odpočivných (srov. důvodovou zprávu vládního návrhu zákona č. 111/1928 Sb. z. a n., tisk 45, a rozh. č. 3814 Sb. n. s. tr.). V souzené věci jde o nárok bývalého zaměstnance ČSD. na výslužné, které mu bylo železničními úřady vůbec odepřeno. Takový nárok nepatří mezi nároky, o nichž mají podle § 70 vlád. nař. č. 15/1927 a § 47 vlád. nař. č. 96/1930 Sb. z. a n. napřed rozhodovali správní úřady, a nejde o nárok ve smyslu § 1 zák. č. 217/1925 Sb. z. a n., jak bylo vyloženo již v rozh. č. 15128 Sb. n. s., k němuž se pro stručnost odkazuje. Nezáleží v souzené věci ani na tom, že žalobcův nárok byl uplatněn teprve po vyčerpáni pořadu správních stolic a že byl proto pokládán za nárok ve smyslu § 1 zák. č. 217/1925 Sb. z. a n., neboť nemohl by býti jinak právně posouzen ani tehdy, kdyby byl uplatněn bez vyčerpáni pořadu správních stolic a kdyby nebyl pokládán za nárok ve smyslu § 1 zák. č. 217/1925 Sb. z. a n.

Citace:

č. 17198. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 93-95.