NPD documents search: Váž. civ., 14 (1932), sv. 1

Čís. 11475.

»Zvláštními předpisy« ve smyslu § 93 odst. (2) vládního nařízení ze dne 13. ledna 1928, čís. 8 sb. z. a n., nejsou míněny jiné předpisy, než předpisy exekučního řádu, zejména předpisy §§ 3 a 54, druhý odstavec, ex. ř.
Je-li podle exekučního titulu správního úřadu obec povinna plniti straně, jest strana vymáhajícím věřitelem oprávněným k návrhu na povolení exekuce proti obci, musí však předložiti potvrzení rozhodujícího úřadu o vykonatelnosti.
Exekuci proti obci k vydobytí peněžité pohledávky nelze však povoliti, — Čís. 11475 —
dokud není prohlášením příslušného správního úřadu ve smyslu § 5 nařízení ministerstva spravedlnosti ze dne 6. května 1897, čís. 153 ř. zák., zjištěn přípustný rozsah exekuce.
(Rozh. ze dne 12. března 1932, R I 96/32.)
Na základě usnesení zemského úřadu v Praze ze dne 26. července 1929, jímž bylo uloženo obci K., by vyplatila Magdaleně O-ové na chudinské podpoře 100 Kč pro její nemanželské dítě, navrhla Magdalena O-ová na soudě povolení exekuce na movitosti proti obci K. k vydobytí chudinské podpory. Soud prvé stolice exekuci povolil, rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Exekuční titul jest nálezem správního úřadu ve věci veřejnoprávní. Podle § 1 čís. 12 ex. ř. jsou takové nálezy jen tehdy exekučními tituly ve smyslu exekučního řádu, byla-li exekuce zákonnými ustanoveními přikázána soudům. Dále ustanovuje § 93, druhý odstavec, vl. nař. čís. 8/1928, že strana sama může jen potud přímo žádati o povolení soudní exekuce, pokud jest to ustanoveno zvláštními předpisy. Předpisy ty dosud vydány nebyly.
Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších soudů a vrátil věc soudu prvé stolice, by o exekučním návrhu znovu rozhodl.
Důvody:
Ustanovením § 90 vlád. nař. ze dne 13. ledna 1928 čís. 8 sb. z. a n. byla prohlášena vykonatelná rozhodnutí úřadů v § 1. vyjmenovaných (tedy i zemského úřadu) za exekuční tituly a podle článku 12. zák. ze dne 14. července 1927 čís. 125 sb. z. a n. a § 93 uv. vlád. nař. jsou exekuční tituly v § 90 odst. (1) uv. vládního nařízení uvedené zároveň exekučními tituly ve smyslu exekučního řádu, i když pro ně není soudní exekuce výslovně připuštěna zvláštními ustanoveními. Tím byl rozšířen předpis § 1 čís. 12. ex. řádu na veškerá vykonatelná rozhodnutí řečených správních úřadů. Rekursní soud zamítl návrh na povolení exekuce proto, že prý § 93 odst. (2) uv. vládního nařízení ustanovuje, že strana sama může jen potud přímo žádati o povolení soudní exekuce, pokud to jest ustanoveno zvláštními předpisy, že však takové ustanovení dosud nebylo vydáno. Právem vytýká mu stěžovatelka, že nesprávně uvádí ono ustanovení. Ustanovení to zní: »O povolení soudní exekuce zakročí úřad. Úřad má v soudním exekučním řízení postavení vymáhajícího věřitele, jen nejde-li o plnění, která se vymáhají jen k návrhu strany. Pokud je strana oprávněna zakročiti přímo o povolení soudní exekuce, stanoví zvláštní předpisy«. Vládní nařízení nepraví, které zvláštní předpisy to jsou, anebo že takové předpisy teprve budou vydány. Ani důvodová zpráva k němu nepodává vysvětlení. Nelze ovšem přisvědčiti stěžovatelce, že těmito zvláštními předpisy jsou ony hmotně právní předpisy, o které se opírá nárok v exekuci uplatňovaný. Zajisté nelze popírati, že ustanovení § 93 odst. (2) uv. vládního nařízení jest nejasné (srovn. Weyr: Správní řád, str. 181), ale při rozumném výkladu tohoto ustanovení nemohou oněmi zvláštními předpisy býti míněny jiné předpisy, než předpisy exekučního řádu, zejména předpis § 3 exekučního řádu, podle něhož se povolení exekuce stane na návrh strany oprávněné k nároku. (Vymáhající věřitel). Ustanovení to neodporuje ustanovením vládního nařízení. Neboť podle § 90 odst. (1) vlád. nař. vykonávají se řečená rozhodnutí, není-li jejich výkon ve veřejném zájmu, jen k návrhu strany politickou nebo soudní exekucí. Odstavec druhý § 93 vlád. nařízení sice praví, že o povolení soudní exekuce zakročí úřad. Avšak z dalšího jeho ustanovení, že úřad má v soudním exekučním řízení postavení vymáhajícího věřitele jen, nejde-li o plnění, která se vymáhají jen k návrhu strany, plyne, že jde-li o takové plnění, má postavení to strana sama, poněvadž jinak by tu nebylo vůbec vymáhajícího věřitele. Když tedy strana podle exekučního titulu ve smyslu § 1 čís. 12 exek. řádu má nárok na plnění a je tedy vymáhajícím věřitelem ve smyslu § 3 ex. ř., může učiniti sama návrh na povolení exekuce u civilního soudu podle prvního odstavce § 3 exek. řádu k tomu povolaného. Ano z předloženého exekučního titulu jest zjevno, že stěžovatelka má nárok na částku v něm uvedenou, nelze jí upírati oprávnění ve smyslu druhého odstavce § 3 ex. ř. Druhým takovým předpisem jest ustanovení druhého odstavce § 54 ex. ř., podle něhož musí vymáhající věřitel, opírá-li návrh o exekuční titul ve smyslu § 1 čís. 12 ex. ř., předložiti potvrzení rozhodujícího úřadu o vykonatelnosti. Také tomuto požadavku stěžovatelka vyhověla. Nebylo překážek, o kterých povinná strana se zmiňuje v rekursu proti usnesení prvního soudu. Neboť oprávněnou osobou ve smyslu § 3 a 7 ex. ř. byla stěžovatelka, poněvadž podle exekučního titulu byla obec povinna platiti částku v něm uvedenou jí. Zkoumati správnost potvrzení úřadu nebyl soud oprávněn, nehledíc k tomu, že skutečnosti tvrzené v té příčině v rekursu jsou nepřípustné novoty. Avšak první soud nemohl navrhovanou exekucí proti obci k vydobytí peněžité pohledávky povoliti (§ 15 ex. ř.), pokud neměl prohlášením příslušného správního úřadu ve smyslu § 5 nařízení min. spravedlnosti ze 6. května 1897 čís. 153 ř. zák. zjištěn přípustný rozsah její. Bylo tedy rozhodnouti, jak se ve výroku stalo, a bude na prvním soudě, by si před rozhodnutím opatřil prohlášení podle § 6 tohoto nařízení.

Citace:

č. 11475. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 291-293.