NPD documents search: Boh. adm., 17 (1935), sv. 1

Č. 11805.

Vodní právo: I. * Existenci starého vodního práva podle § 102 čes. vod. zák. lze prokázati všelikými průvodními prostředky k tomu způsobilými. — II. * Při důkazu existence starého stavu podle § 102 čes. vod. zák. nevyžaduje se zvláštní technické kvality zařízení (díla), jež k výkonu vodního práva slouží.
(Nález ze dne 20. března 1935 č. 13429/35.)
Věc: Dr. Bohuslav a Vladimíra R. v M. (adv. Dr. Vratislav Hořica z Chotěboře) proti zemskému úřadu v Praze o náhradu škody za příčinou povolení k zřízení vodovodu.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem z 8. února 1930 vydal okr. úřad v Chotěboři městské obci Č. vodoprávní povolení k získání vody z pramenů v okolí obce M. v politickém okrese ch.-ském a k postavení přívodného řádu vodovodního od pramenů až do města Č.
Dnešní st-lé, majitelé velkostatku M., uplatnili v tomto řízení nárok na náhradu za odnětí vody potřebné k povodňování luk č. kat. ... v M. O nároku tomto vykonala pak I. stolice podle § 84 čes. vod. zák. zvláštní místní šetření a rozhodla o něm výměrem z 30. června 1931 č. 18743 v ten smysl, že existence práva st-lů povodňovati louku č. kat. .. v M. vodou z pramene v M., ze studánky K. a Z. se jako starý stav ve smyslu § 102 čes. vod. zák. uznává a že pro vyměření náhrady škody, určené částkou Kč 79200 jednou pro vždy, přicházejí v úvahu jen úseky v rozloze 36 měřic.
K odvolání z tohoto výměru podanému jak nynějšími st-li, tak i spolužalovanou stranou rozhodl žal. úřad 9. září 1932, nehledě k dalším otázkám, jež pro tento spor nemají významu, v ten smysl, že odvolání dnešních st-lů se zamítá, kdežto k odvolání města Č., jež existenci vodního práva, v prvé stolici st-lům přiznaného, popíralo, se vyhovuje a to v podstatě z toho důvodu, že zástupci velkostatku neprokázali sporné vodní právo listinami a že nemohli poukázati na trvalá zařízení zavlažovači z doby před platností vod. zák., jako jsou na příklad: stavidla, náhony, odpady soustavně založené a udržované, nebo zařízení drenáže při takovém zavodnění v daných poměrech nutné. Zjištěné stružky pomíjející povahy nejsou průkazem pro trvání práva k zavlažování.
Stížnost obrací se především proti stanovisku žal. úřadu, že obyčejné stružky pomíjející povahy nejsou průkazem pro trvání práva k zavlažování a namítá, že jde o užívání vody prostředečně, pomocí vodního díla, totiž celé spletité sítě kanálů a kanálků (ve spisech stružky nazývaných), zřejmě uměle zřízených, které v případě potřeby, vodou z pramenů naplněny, zavlažují podle samotného úředního šetření louky značné rozlohy. Z toho je patrno, že jde o rozsáhlé dílo zavodňovací. Proti názoru žal. úřadu, že stavidla, náhony, odpady, drenáže atd. jsou pro zavodňovací zařízení podstatnými, stížnost poukazuje k tomu, že sebe jednodušší zařízení zavodňovací vyžaduje úředního povolení, jakmile způsobují se jím účinky v § 17 vod. zák. vytčené. Stavidel bylo by zapotřebí k zavodňování ploch svaživých s velkým přítokem vodním, kdežto při zavlažování poloh rovných s nepatrným spádem vody hodí se a stačí síť »stružek«, jaká byla na louce č. kat. ... zjištěna, a kterou sluší považovati za zařízení ve smyslu ustanovení § 17 vod. zák. Stížnost uplatňuje tedy námitku právní, že zjištěné zavlažovací zařízení je starým stavem ve smyslu § 102 vod. zák.
Nss uvažoval o stížnosti následovně:
Žal. úřad zrušil rozhodnutí I. stolice, jímž byla uznána existence vodního práva st-lů zavodňovati louku č. kat. ... v M. z pramenů v M. a ze studánek K. a Z., a jímž přiznána byla st-lům náhrada škody za odnětí možnosti tohoto práva používati následkem zřízení vodovodu města Č. Svůj zrušovací výrok odůvodnil žal. úřad v podstatě v ten smysl, že st-lé neprokázali existenci zmíněného práva vodního, ježto není tu trvalých zařízení (jako stavidel, náhonů, drenáží), vykonávání práva toho sloužících, z doby před platností nynějšího zák. o právu vodním.
Žal. úřad nevycházel tedy z právního názoru, že vodní právo zmíněného obsahu nemohlo v době před účinností platného zák. o vodním právu vůbec vzniknouti a ani spolužalovaná strana zásadní možnost takového vodního práva z této doby nepopírá. Důvod, ze kterého existence sporného vodního práva byla nař. rozhodnutím popřena, je prostě ten, ze technické zařízení, z jehož existence bylo by lze souditi na existenci vodního práva st-li reklamovaného, nemá povahy zařízení »trvalého«. Vychází tedy žal. úřad zřejmě z právního názoru, že §em 102 zák. vod. byla zachována v platnosti jen ta vodní práva, jejichž existence, nedá-li se doložiti koncesní listinou, prokázali se dá trvalými zařízeními výkonu práva sloužícími. Než v zákoně nelze nalézti pro tento názor opory.
Podle § 102 vod. zák. zachovávají se v platnosti užívací práva vodní nebo jiná na vody se vztahující práva soukromníků, jež byla získána podle dřívějších zákonů. Je-li existence starého práva užívacího podle § 102 vod. zák. zachovaného sporná, musí ovšem býti dokázána, ale zákon nevylučuje žádných prostředků průvodních, jež jsou vůbec způsobilé existenci starého práva dokázati. Podle konstantní judikatury nss-u zakládá t. zv. »starý stav«, to jest existence vodního díla (užívacího zařízení) z doby před účinností zák. o právu vodním, právní domněnku, že práva vodního, k jehož výkonu vodní dílo slouží, bylo zákonným způsobem nabyto (Budw. A 6101, 8668 a j., Boh. A 2801/23, 9273/31, 10167/32).
Pokud není protidůkazu, stačí tedy k důkazu starého vodního práva důkaz existence býv. starého stavu, to jest důkaz existence užívacího zařízení z doby před účinností zák. o vodním právu. Z ničeho však nelze dovoditi, že by toto užívací zařízení musilo míti určitou technickou povahu. Může tedy v zásadě i existence umělých stružek, jež se datují z doby před účinností platného zák. vod. a slouží k výkonu vodního práva na odběr vody k zavlažování louky, založiti právní domněnku ve prospěch existence vodního práva pocházejícího z doby před zák. o vodním právu.
Žal. úřad vycházel však ve svém rozhodnutí z právního názoru opačného, který se nedá se zákonem srovnati. Bylo proto nař. rozhodnutí uznati nezákonným.
Měl-li snad žal. úřad, přihlížeje k pomíjející povaze stružek, pochybnost o tom, zdali zavodňovací zařízení, jehož existence byla nesporné zjištěna, pochází z doby před účinností zák. o právu vodním, a měl-li snad za to, že následkem toho není dokázána existence »starého stavu«, způsobilého založiti právní domněnku o existenci starého práva, pak nevyjádřil toto své stanovisko v nař. rozhodnutí tak zřetelně, aby st-lé mohli je poznati a proti němu se brániti, takže nss nemá podnětu, aby se jím zabýval.
V nař. rozhodnutí se ovšem ještě uvádí, a také v odvodním spisu spolužalované strany se zdůrazňuje, že prameny, o jichž svedení do C. jde, leží mimo pozemek st-lů a že nejsou tedy soukromou vodou na pozemku zužitkovatelnou. Než tato okolnost nemá pro otázku, o niž zde běží, t. j. pro existenci starého stavu ve smyslu § 102 vod. zák., právního významu, neboť soukromou povahou vody, na pozemku vlastníkově podle §§ 4 a 10 zák. vod. zužitkovatelné, není existence vodního práva, jež st-lé ze »starého stavu« pro sebe vyvozují, podmíněna. Pak je ovšem také bezvýznamno, že stížnost v tomto směru žádného stižního bodu neformuluje.
Po úvahách svrchu podaných bylo nař. rozhodnutí, jež je stížností bráno v odpor co do výroku o oprávnění st-lů k zavodňování louky č. kat. ... v M. a o náhradě škody, zrušiti podle § 7 zák. o ss, aniž se nss musil zabývati dalšími námitkami stížnosti, uplatňujícími vady řízení.

Citace:

Č. 11805. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 674-677.