ROČ. VIII. BŘEZEN 1927. ČÍS. 6.
VŠEHRD
LIST ČESKOSLOVENSKÝCH PRÁVNÍKŮ.

Bankéřský zákon.

Poznámky k referentskému návrhu.

Dr. Jaroslav Lepař (Praha).
Tak zvaný bankéřský zákon má býti pouze jedním článkem zákonů, kterými státní správa chce upraviti nově naše hospodářské zákonodárství. Veliká hospodářská krise minulých let ukázala, že dosavadní staré předpisy upravující hospodářský život, naprosto nemohly zabrániti katastrofální hospodářské desorganisaci. Tyto zkušenosti mají i okolní státy a jako ony odhodlala se také u nás státní správa přistoupiti k dalekosáhlé reformě, která má jednak budovati na předpisech starých, jednak vytvořiti předpisy nové, které by obsáhly obory právní legislativně dosud neupravené. Plánem státní (vlastně hlavně finanční) správy jest vybudovati dokonalý systém zákonný, který by byl na výši doby a který by byl páteří hospodářského života a štítem proti nezdravým výstřelkům, a zaručoval by zdravý vývoj hospodářských útvarů a chránil hospodářský život před nezdravými otřesy. Počátek byl učiněn t. zv. bankovními zákony. Pokračováním má býti bankéřský zákon, reforma akciového práva, ale v bezprostřední souvislosti s touto akcí jest také daňová a poplatková reforma, které mají, i pokud jde o povinnosti ke státu, postaviti podnikání na zdravý základ, a je to také reforma práva směnečného a pojišťovacího, které rovněž uzrávají v poslední době k parlamentnímu projednávání.
Pokud jde o obsah návrhu, stačí dotknouti se jen hlavních zásad, neboť jde vlastně teprve o tak zvaný návrh referentský, který dříve než bude předložen parlamentu, dozná patrně značných změn, takže by nemělo smyslu pouštěti se do podrobností.
Pojem bankovních obchodů je definován taxativním výpočtem jednotlivých obchodů. Tento způsob je dosti pružný, aby nezabraňoval případné další tvoření nových odvětví bankéřského podnikání, ačkoli by účelu tomu ještě lépe vyhovoval výpočet demonstrativní. Jiná zákonodárství definovala bankovní obchody positivně i negativně (co jest a co není považovati za bankovní obchod). Definice naší osnovy jest rozhodně lepší. Definice bankéřského podniku vy- plývá pak z definice předešlé: »Živnostenský provoz bankovních obchodů neb některého z nich ..... jest bankéřským podnikem ve smyslu tohoto zákona«.
Nejvíce se vytýká osnově, že uplatňuje pro bankéřské podniky systém povolovací, a má býti touto osnovou vlastně splněna snaha, aby systém povolovací platil vůbec pro podniky bankovní. Tedy podniky provozované nejen jednotlivci, nýbrž i veřejnými společnostmi obchodními a společnostmi komanditními, společnostmi s ručením obmezeným, když pro společnosti akciové již platí. Zásadní námitky proti systému koncesnímu vůbec jistě nejsou bezdůvodné, avšak pokud jde o tuto osnovu, snaží se sama zlomiti hrot těmto námitkám tím, že nepřijala systému koncesního bezpodmínečně, nýbrž vytvořila kompromis, který v případech, kde objektivní záruky řádného vedení podniku jsou dány, vyslovuje povinnosti finanční správy koncesi uděliti a omezuje tedy vlastně udělení koncese pouze na ty případy, kde kvalifikace uchazečova nedá se definovati objektivními znaky, konkrétně: má-li uchazeč určité vzdělání předběžné a předepsanou praxi a vyhoví-li ještě dalším formálním podmínkám, musí mu býti koncese udělena; naopak nemá-li této kvalifikace předepsané, avšak má-li přes to jinou kvalifikaci, která pro udělení koncese je postačující, rozhoduje o udělení koncese ministerstvo financí po slyšení odborových ústředí jako znalců. Za tohoto stavu bude možno učiniti zadost intencím, které k úpravě bankéřských podniků vedly: aby totiž nepronikaly do stavu bankéřského živly nereelní a nedosti kvalifikované, což systém svobodné živnosti dopouští. Nedostatky dosavadní úpravy projevily se právě v poslední krisi, a to tak, že bankéři sami volali po reglementaci svého podnikání. Že by se nedoporučovalo vyloučiti úplně jakoukoli ingerenci na udělení koncese, je zřejmo z toho, že právě v případech, kde si státní správa povolení vyhradila, byly učiněny v minulosti nejhorší zkušenosti, že totiž zřizovány podniky bnkéřské osobami, které se již jednou neosvědčily v podobném oboru, poněvadž nebyly dosti kvalifikovány. Koncese sama jest myšlena jako zcela individuelní, vztahuje se pouze na osobu, jíž byla udělena a nemůže býti na jinou osobu přenesena. Proto také jest oprávněná osoba nerozlučitelna od podniku, který bez ní zaniká. Osnova však připouští, aby ve zvláštních případech mohla býti nahrazena osoba koncesovaná jinou osobou koncesovanou.
Vedle udělení koncese vyžaduje osnova, aby uchazeč vstoupil do nuceného Svazu bankéřských podniků v ČSR., a aby byl zapsán podnik v obchodním rejstříku. Nedojde-li k zápisu do rejstříku, oprávnění koncesní uhasne. Organisace podniků v nucených svazcích není také nová. Předchůdci navrhovaného Svazu bankéřských podniků v ČSR. jsou u nás na př. Svaz československých spořitelen a »Jednota«, revisní a důvěrnické sdružení československých bank. Svaz bankéřských podniků má míti trojí obor působnosti: 1. poradní a iniciativní, 2. obchodní a 3. revisní. První obor kryje se celkem s podob- nou působností svazů dobrovolných. Naproti tomu obor druhý, ač jistě sleduje správně tendenci, je ve své formulaci dosti závažný, takže nelze přes něj přejíti bez poznámky. Jde tu vlastně o pokus nuceného kartelu. Otázka kartelní a u nás zvláště, je vlastně problémem pro sebe a to problémem velice zajímavým. Kdysi byl u nás již přípraven protikartelní zákon, ale dříve než došlo k jeho projednání, přišla krise a ukázala, jak v takové době kartely vlastně mohou býti prospěšný veřejnému zájmu tím, že regulují nabídky a poptávku, a zabraňujíce výstřelkům působí k tomu, aby byla opět dosažena rovnováha. A ukázalo se, že, pokud se to nepodařilo, neměla na tom viny existence kartelu jako spíše jeho nezachovávání vlastními příslušníky, kteří nedovedli odolati svodům. A státní správa ocitla se v extrému; kdežto dříve chtěla legislativně kartely potírati, počala náhle projevovati úmysly, že kartely bude dekretovati. A snad z této snahy vyplývá také ustanovení osnovy, které na oko vypadá nevinně (»stanoviti k pokynu a se schválením ministerstva financí podmínky určitých obchodních odvětví se všeobecnou závazností pro členy«), ale nese v sobě dalekosáhlé důsledky. Myšlenka kartelu může býti zdravá a účinná potud, pokud vyplývá ze skutečné hospodářské potřeby, která se projeví tím, že se kartel utvoří dobrovolnou dohodou (zdůrazňuji: dobrovolnou). Neutvoří-li se, znamená to, že tu této potřeby není nebo že není dosti dobré vůle a kázně k jeho utvoření a udržení. Vyžadují se tedy jak objektivní, tak subjektivní předpoklady. Naproti tomu tento Svaz je nucený, každý bankéř musí býti jeho členem a nemůže býti tedy o jeho dobrovolném přístupu ke kartelu vůbec řeči. Ještě závažnější jest, že iniciativu nebo spolurozhodování v této věci si vyhrazuje ministerstvo financí. To jest zcela extrémní zasahování státní správy do obchodu. Na jedné straně se mluví a propaguje abstinence státu v obchodě a na druhé straně se považuje státní správa za kompetentní stanoviti obchodní podmínky, které přece vyžadují dokonalé znalosti trhu a naprosté ovládání mechaniky obchodní. Kartel může býti pouze dobrovolný, neboť předpokládá objektivní potřebu regulace trhu, ale také subjektivní zodpovědnost jeho členů, kteří si musí uvědomiti, že kartel je pro ně výhodou a ne pouze újmou. Bude-li kartel bankéřský nucený а k tomu ještě dekretován ministerstvem financí, nepostačí revisní orgány Svazu na stíhání kartelních přestupků. A tu přicházíme k třetímu oboru činnosti Svazu: činnosti revisní, která má býti kontrolou řádného, solidního vedení podniku. Ovšem činnost tato, jako u jiných svazů, nese v sobě nedostatek, že nebude vždy naprosto spolehlivá, poněvadž bude kusá, když bude revidován pouze podnik sám a nikoliv též podniky, které financuje. Proto bude míti revisní činnost úkol nejen výhradně kontrolní, jako spíše výchovný. Podotýkám, že potřeba kontroly a vzájemné podpory se projevila již dříve v Americe, ovšem na podkladě zase dobrovolném, a znamenala relativně značné úspěchy. Dobrovolnost je tu zase projevem vyšší úrovně stavu. Osnova rozvrhuje bankéřské podniky na několik kategorií (bankovních domů, bankéřských závodů, bankéřů, komisionářských obchodů s cennými papíry, směnáren, obchodů cennými papíry na splátky) a odůvodňuje to tím, že chce tak učiniti přítrž klamání a šálení veřejnosti užíváním honosného firemního názvu. Tendence tato je zcela oprávněná, poněvadž pojem bankéřského podfuku zahrnuje v sobě podniky velikostí příliš odlišných, aby se daly směstnati pod jeden pojem bez uvádění veřejnosti v omyl. Také stanovisko osnovy, že označení »banka« má zůstati vyhrazeno akciovým bankám, jest správné, poněvadž pod pojmem »banka« veřejnost si představuje vždy větší útvar společenský, který svou kapitálovou silou i zvláštní strukturou poskytuje větší garancie, než malé bankéřské podniky, které přes to své provozovny názvem »banka« často označovaly. Označení »národní banka« vyhraženo bylo pak Národní bance československé. Toto ustanovení a některá další dostala se do osnovy jaksi příležitostně, neboť to jsou jakési doplňky, které mají napraviti opomenutí zákonů dřívějších anebo je mají doplniti tam, kde určitá závada byla teprve domyšlena do všech důsledků. Příkladem toho je také ustanovení, podle něhož povinné členství v »Jednotě«, revisním a důvěrnickém sdružení podle §u 28 zák. č. 239/24 dosud podle tohoto zákona omezené na společnosti akciové a společnosti s ručením obmezeným, oprávněné vydávati vkladní knížky (listy), rozšiřuje se také na akciové banky a společnosti s r. o., které tohoto oprávnění nemají.
Byly naznačeny intence návrhu a jeho hlavní zásady — a to formou snad až příliš někdy zhuštěnou. Nelze popříti, že bezprostřední podnět k tomuto návrhu vyšel z pocitu potřeby ochrany v době, kdy bankovní podniky se hroutily pod tlakem krise. Z tohoto psychologického momentu vyplývá též vedlejší, nepřiznaný účel navrhovaného zákona uklidniti veřejnost a vrátiti jí pocit bezpečnosti (stejnou tendenci a v daleko větší míře měly i t. zv. zákony bankovní). Tato tendence svádí někdy k zbytečné říznosti, bylo by však stranické tvrditi, že také tento návrh do těchto extrémů upadá. Snad větší odstup jej od této chyby uchránil. Bylo by však nebezpečným omylem domnívati se, že skutečně zákon může dekretovati solidnost obchodnickou nebo prosperitu podnikatelskou. Krise ukázala, že to byla konjuktura, která svedla k lehkomyslnostem ať už v zakládání podniků, ať už v uzavírání obchodů a poskytování úvěrů. А k tomu, odolati pokušení po snadném výdělku, nestačí jen zákon, který všechno možné zakazuje, nýbrž jest třeba zkušenosti a přesvědčení, že úspěch očekávaný nebo přechodný je přeludem, je třeba prozíravosti, která předvídá obrat a dovede si uložiti třeba trpkou reservu. Zákon varuje, vychovává, zbraňuje, musí se omeziti tedy na vliv nepřímý, nemůže však působiti positivně. Předpokladem zdravého a odolného organismu hospodářského je přesvědčení o nutnosti solidnosti a opatrnosti, k němuž musí tento organismus dojíti sám vlastními chybami a zkušenostmi. Zákon může k tomu napomáhati, ale nikdy nedonutiti.

Citace:

VÁŽNÝ, František. Ochrana osob, zaměstnaných při letadlech a zařízeních, sloužících letectví.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1925, svazek/ročník 6, s. 393-396.