NPD documents search: Váž. tr., 9 (1927)

Čís. 2986.

Sankci § 199 a) tr. zák. podléhá i ucházení se o svědectví ve příčině skutečnosti objektivně pravdivé, dožaduje-li se pachatel, by svědek dosvědčil, že tuto skutečnost postřehl vlastním pozorováním, ač tomu tak nebylo.
(Rozh. ze dne 26. listopadu 1927, Zm I 144/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 10. ledna 1927, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem podvodu podle §§ 197, 199 písm. a) tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Důvody hmotněprávní zmatečnosti čís. 9 a), 9 b) a 10 § 281 tr. ř., jichž se kromě důvodu zmatku čís. 4 téhož § dovolává číselně zmateční stížnost, jsou způsobem, vyhovujícím zákonu (předpisu § 288 čís. 3 tr. ř.), uplatňovány pouze tehdy, když stěžovatel, setrvávaje na půdě skutkových zjištění napadeného jím rozsudku:, dovozuje, že rozsudek je stižen omylem rázu právního, že totiž buď jeho výrokem o některé z otázek, uvedených pod čís. 9 § 281 tr. ř., byl zákon porušen nebo ho bylo použito nesprávně nebo že čin, položený za základ rozhodnutí, byl nesprávným výkladem zákona podřaděn předpisu trestního zákona, který se naň nevztahuje (čís. 10 § 281 tr. ř.). Tímto jedině správným způsobem počíná si zmateční stížnost v oněch svých vývodech, jimiž provádí námitku důvodu zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř., jen potud, pokud se snaží dovoditi, že skutečnost, o níž měl Jan M. podle záměru obžalovaných vypovídati na soudě jako svědek, nebyla nepravdivou. Zmateční stížnost míní, že těžiště rozhodnutí této trestní věci spočívá v odpovědi na otázku, zda obžalovaný Antonín R. st. zaplatil Nathanu F-ovi na svůj dluh 5650 Kč částku 5000 Kč či nikoliv, a že, stalo-li se tak skutečně, nebyla ani okolnost, kterou měl M. podle úmyslu obžalovaných potvrditi jako svědek, skutečností nepravdivou. Podle rozsudkového zjištění obžalovaní Antonín R. st. a Terezie R-ová, byvše Nathanem F-em zažalováni o zaplacení 5650 Kč, požádali M-a, by jim byl svědkem o tom, že viděl na tržišti v T., jak peníz 5000 Kč byl (Antonínem: R-em F-ovi) zaplacen, když pak M., ježto o celé věci nic nevěděl, to Odepřel a (podle zjištění rozsudku) prohlásil, že o věci zhola nic neví, oba obžalovaní mu důtklivě domlouvali tak, že M. na konec zdánlivě svolil, v nitru se však rozhodl, že manžele R-ovy »napálí«. V rozsudkových důvodech jsou sice zaznamenány svědecké výpovědi Nathana a Hedviky F-ových, kteří udali, že obžalovaní Antonín R. st. a Terezie R-ová jsou ještě 5650 Kč skutečně dlužni, otázka sama však v rozsudku řešena není, v jeho rozhodovacích důvodech je naopak její posouzení označeno výslovně jako pro rozhodnutí této trestní věci zcela bezpodstatné a praví se tamtéž zároveň, že rozhodným je jedině, zda obžalovaní působili na M-a s úmyslem, by jako svědek potvrdil na soudě vědomě proti pravdě okolnost, o které nevěděl z vlastního pozorování, že totiž byl přítomen a (podle zjištění rozsudku) viděl, jak obžalovaný Antonín R. st. zaplatil dne 5. listopadu 1924 na trhu v T. Nathanu F-ovi 5000 Kč. Stanovisku, které došlo výrazu těmito rozsudkovými závěry, dlužno přisvědčiti zejména i po stránce právní a uznati, že nalézací soud vším právem shledal v jednání obžalovaných ucházení se o křivé svědectví na soudě, zakládající skutkovou podstatu zločinu podvodu podle §§ 197, 199 a) tr. zák. i pro' případ, že snad skutečnost, o jejíž dosvědčení se obžalovaní u M-a ucházeli, že totiž Antonín R. starší zaplatil F-ovi oněch 5000 Kč, objektivně nepravdivou nebyla. Předpis § 199 a) tr. zák., v němž je zcela všeobecně řeč o »křivém, svědectví na soudě« a který neopravňuje zejména k rozlišování v tom směru, zda okolnost, o níž kdo jako svědek byl nebo má býti slyšen, je pro dotyčnou soudní věc větší nebo menší důležitosti, nezbavuje důsledně trestné zodpovědnosti ani toho, kdo, ucházeje se u jiného o svědectví ve příčině skutečnosti objektivně snad pravdivé, dožaduje se na něm, by dosvědčil, že tuto skutečnost postřehl na základě svého vlastního pozorování, ač v pravdě tomu tak nebylo. Stejně jako každá vědomě křivá svědecká výpověď na soudě, ohrožuje zásadně také každé ucházení se o křivé svědectví výkon spravedlnosti. Cílem, který sledovali svým jednáním obžalovaní, bylo podle konečného závěru rozsudkového, by procesní postavení obžalovaného Antonína R-a st. a Terezie R-ové jako žalovaných v oné rozepři (co do jeho věrohodnosti) podepřeli a takto vykonali na soud vliv pro ně při oceňování provedených důkazů příznivý a by, poněvadž se tak státi mělo tím, že svědek M. vydá svědectví vědomě křivé, uvedli soud v omyl a poškodili tak výkon spravedlnosti.

Citace:

Čís. 2986. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 881-883.