Č. 3529.

Obecní notáři (Slovensko): * Vdova po býv. uherském obvodním notáři přijatém do státní služby jen provisorně pod podmínkou zkoušky ze státního jazyka a zemřevším před definitivním jmenováním nemá nároku na zaopatřovací požitky podle předpisů platných pro čsl. zaměstnance.
(Nález ze dne 28. dubna 1924 č. 4058.)
Věc: Vdova Františka I. v J. proti ministerstvu vnitra o vdovskou pensi.
Výrok: Stížnost zamítá se jednak jako nepřípustná, jednak jako bezdůvodná. Důvody: Usnesením z 8. března 1921 jemnovalá vláda republiky Čsl. manžela st-lky, bývalého obvodního notáře, do VIII. hodn. třídy I. plat. st. ve stavu obvodních a obecních notářů na Slovensku s platností od 1. srpna 1920 prozatímně s výhradou, že bude definitivně jmenován, prokáže-li do 31. prosince 1921 zkouškou svou znalost státního jazyka. Županem gemermalohontské župy byla lhůta ta prodloužena do října 1922, jmenovaný nesložil však zkoušky té a zemřel dne 12. května 1923, načež jeho vdova žádala dne 15. května 1923 u min. pro Správu Slovenska, aby jí byla poskytnuta pense jako vdově po čsl. státním úředníku.
Nař. nyní rozhodnutím vyslovil žal. úřad, že není s to, aby vyhověl její žádosti za povolení zaopatřovacích požitků podle norem platných pro čsl. státní zaměstnance, jelikož není zde okolností hodných mimořádného zřetele, jež by povolení to odůvodňovaly.
O stížnosti do výroku toho podané uvážil nss takto:
Pokud stížnost brojí proti nař. výroku v tom směru, že popřen byl st-čin nárok na vdovskou pensi podle předpisů platných pro čsl. státní zaměstnance, shledal ji nss bezdůvodnou. Podle § 3 zák. č. 211/20 založení služebního poměru býv. obvodního neb obecního notáře jako státního zaměstnance čs. republiky předpokládá, že byl ustanoven státním úředníkem způsobem v zákoně tom naznačeným. Za toto ustanovení nelze však pokládati, byl-li notář, jak v tomto případě se stalo, ustanoven pouze prozatímně pod podmínkou, že do určité doby složí zkoušku ze stát. jazyka, neboť tím byla mu pouze poskytnuta možnost, aby splnil podmínku zák. pro ustanovení to vyžadovanou a odsunuto založení defintivního služebního poměru až na dobu, kdy podmínka bude splněna. Teprve kdyby podmínka ta byla splněna a notář byl jmenován skutečným státním zaměstnancem, byl by ustanoven způsobem v cit. zákoně uvedeným, což se však v daném případě, jak nesporno, nestalo.
Nebyl-li však st-lčin manžel ustanoven státním úředníkem po rozumu cit. zák., pak bylo jeho případný pensijní nárok posuzovati podle platných předpisů uherského práva (§ 7 cit. zák.), nikoli však podle norem platných pro čs. státní úředníky, a nemohou ani pro posouzení zaopatřovacích požitků jeho vdovy býti směrodatnými tyto předpisy, nýbrž platné normy práva uherského.
Když teď žal. úřad, vycházeje z téhož skutkového i právního základu, domnělého nároku st-lky na zaopatřovací požitky podle předpisů pro čs. státní zaměstnance neuznal, nelze v tom spatřovati nezákonitosti st-lkou vytýkané.
Jak z nař. výroku patrno, uvážil žal. úřad přes toto své zásadně zamítavé a, jak dovozeno, zákonu odpovídající stanovisko dále ještě, zda v daném případě nejsou okolnosti, jež by odůvodnily, aby st-lce mimořádným způsobem, tedy cestou milosti dostalo se výhody, o niž žádala, dospěl však i v tomto směru k zápornému závěru. Ze přiznání pense zákonem nezaručené státi se může jen cestou milosti, uznává st-lka sama, netvrdíc tedy ve směru tom porušení svého subjektivního práva a nároku před nsse-m stihatelného.

Citace:

č. 3529. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1129-1130.