Důchod předků. (Pouhá okolnost, že předci mají na živu dospělé děti, nevylučuje nároku na důchod předků.) Ministerstvo sociální péče oduznalo stěžovatelce naříkaným rozhodnutím v pořadí instančním důchod předků po padlém synovi z toho důvodu, že stěžovatelka má dospělé děti, které jsou povinny dle §u 154 obč. zákona v případě potřeby k výživě rodičů přispívati, takže výživa stěžovatelčina není ohrožena. Stěžovatelka by proto nebyla odkázána na pomoc syna, od kterého nárok na důchod odvozuje a nelze proto také důvodně míti za to, že by syn ten k výživě její podstatně přispíval, kdyby byl na živu. O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvážil nejvyšší správní soud: Jak nejvyšší správní soud již vícekráte vyslovil, zejména ve svém nálezu ze dne 8. června 1926, č. 12104/26. Boh. A. č. 5750, jest účelem zákona o požitcích válečných poškozenců poskytnouti aspoň částečnou náhradu za újmu, vzniklou úmrtím nebo výdělečnou neschopností živitele, ovšem jen tenkráte, když poškozená osoba potřebuje nezbytně této částečné náhrady pro nejnutnější svoji výživu. Z této tendence zákona i ze základních všeobecných předpisů zákona (§§ 1—5) plyne, že nepřísluší nárok na důchod předků i za podmínek §u 25 rodičům, jichž potřebná výživa je zabezpečena buď jejich vlastním příjmem nebo příjmem osob, které jsou dle zákona povinnу opatřovati jim potřebnou výživu a jsou podle svých majetkových a výdělečných poměrů také s to tuto alimentační povinnost plniti. Na tomto právním názoru trvá nejvyšší správní soud i v tomto případě a odkazuje dle §u 44 jedn. řádu na podrobnější odůvodnění citovaného nálezu. Žalovaný úřad oduznal stěžoatelce nárok na důchod předků pouze z toho důvodu, že má stěžovatelka dospělé děti, které jsou povinny dle §u 154 obč. zákona v případě potřeby k výživě rodičů přispívati, z čehož usuzuje úřad, že výživa stěžovatelčina není ohrožena. Stěžovatelka namítá proti naříkanému rozhodnutí, že pouhá existence dospělých dětí nemůže stačiti k tomu, by zbavila matku nároku na důchod předků za syna ve válce padlého, že k tomu musí přistoupiti také zjištění, že děti jsou dle svých majetkových a výdělečných poměrů také s to opatřovati matce dostatečnou výživu. Žalovaný úřad opomenul učiniti takové zjištění, v čemž spatřuje vadnost, pokud se týče i nezákonnost. Stížnosti sluší dáti za pravdu potud, že žalovaný úřad spokojil se pouhým zjištěním, že má stěžovatelka dospělé děti, které jsou povinny dle občanského zákona přispívati k výživě rodičů. To, jak plyne z hořejších úvah, nestačí. Povinností žalovaného úřadu bylo zjistiti, zda děti ty podle svých individuelních poměrů jsou také s to, aby splnily 599 svoji zákonnou povinnost. Tím, že úřad se námitkou vznesenou v odvolaní k ministerstvu, že synové stěžovatelčini nejsou s to tak učiniti, vůbec nezabýval a neuvedl ani, proč tvrzení odvolaní nepokládá za pravdivé, trpí naříkané rozhodnutí podstatnou vadou řízení, pro kterou slušelo je dle §u 6 zákona o správním soudě zrušiti. Dodatečné vývody obvodního spisu po této stránce nejsou již s to, odčiniti vadu sběhlou v řízení správním. (Nález N. S. S. ze dne 27. dubna 1929, č. 4945/29. — Srovn. nález N. S. S. ze dne 31. října 1927, č. 22360/27, uveř. v Soc. revui roč. 1928, str. 76. A contr. nález N. S. S. ze dne 19. září 1927. č. 19149/27, uveř. v Soc. revui roč. 1927, str. 563.)600