Čís. 17316.

Dobou, rozhodnou pro otázku povinnosti dosavadního nositele pensijního pojištění k převodu pojištěncovy prémiové reservy na jiného nositele pensijního pojištění, je doba, kdy došlo ke změně pojistné příslušnosti. Změnou pojistné příslušnosti nelze rozuměti již výstup pojištěncův z dřívější pojistné povinnosti, nýbrž teprve jeho vstup do nové pojistné povinnosti.
Došlo-li u zřízence báňské společnosti (důlního měřiče), který byl dosud pojištěn u Pensijního fondu zřízenců této společnosti, ke vstupu do pojistné povinnosti u Všeobecného pensijního ústavu, v době platnosti zákona č. 89/1920 Sb. z. a n., jest otázku převodu pojištěncovy prémiové reservy posuzovati podle předpisů tohoto zákona (srov. § 68 řeč. zák. a § 68 nař. č. 138/1914 ř. z.).
Podle tohoto zákona je dosavadní nositel pensijního pojištění (báňská společnost) povinen převésti do Všeobecného pensijního ústavu reservu podle stanov svého pensijního fondu (statutární reserva), nikoli jen pojištěncovu zákonnou prémiovou reservu. (Rozh. ze dne 26. května 1939, Rv II 84/39.)
Žalobce byl zaměstnán jako důlní měřič u žalované Rosické báňské společnosti na Z. Pensijně byl pojištěn u »Pensijního fondu II zřízenců Rosické báňské společnosti«, jejž tato založila podle zákona ze dne 16. prosince 1906 č. 1 ř. z. z roku 1907 pro všechny své zřízence povinné pensijním pojištěním podle tohoto zákona. Tento pensijní fond byl zlikvidován ke dni 30. června 1920 a zákonné prémiové reservy byly převedeny na Všeobecný pensijní ústav.
Žalobce tvrdí, že pensijní fond žalované společnosti byl povinen poskytovati svým pojištěncům požitky převyšující o jednu pětinu požitky, které poskytoval Všeobecný pensijní ústav svým pojištěncům. Za to byl tento fond oprávněn vybírati prémie a taxy vyšší o jednu pětinu než prémie a taxy zákonné. Při svém zrušení byl Pensijní fond II. povinen odevzdati prémiovou reservu tak zv. statutární a vypočtenou podle zákonných pensijních požitků o jednu pětinu vyšších Všeobecnému pensijnímu ústavu. Rosická báňská společnost však při likvidaci svého tak zv. náhradního pojištění smluvního ke dni 30. června 1920 nepřevedla za žalobce na Všeobecný pensijní ústav tuto tak zv. statutární prémiovou reservu, nýbrž jen zákonnou prémiovou reservu 4380 K 10 h. Převod prémiové reservy měl však býti proveden i s 20% zvýšením za hodnotu nároků zaručených smluvně podle cís. nař. 138/1914 ř. z. Tato pětina by činila 877 K 60 h a mohl by žalobce za tento obnos získati zákup let, t. j. asi 300 K ročně, o kterýžto obnos by se žalobci jeho důchod zvýšil. Kromě toho měla býti likvidace fondu podle zák. č. 89/20 správně provedena až k 31. prosinci 1920 a nikoliv k 30. červnu 1920. Důsledkem toho by 20% zvýšení prémiové reservy činilo u žalobce asi 1160 K, za kterýžto obnos mohl žalobce míti při likvidaci k 31. prosinci 1920 zákup let znamenající zvýšení důchodu ročně o 300 K. Následkem nezpůsobilosti k povolání vystoupil žalobce 1. října 1933 ze služeb Rosické báňské společnosti a byl mu Všeobecným pensijním ústavem vyměřen invalidní důchod měsíčně 1014 K. Domáhá se proto žalobou rozdílu mezi invalidním důchodem, který pobírá od Všeobecného pensijního ústavu a důchodem, na který by měl nárok podle stanov Pensijního fondu II. zřízenců Rosické báňské společnosti, při čemž poukazuje též na to, že žalovaná ručí za tento rozdíl jak podle stanov fondu, tak i podle ustanovení čl. 11, odst. 6, vl. nař. č. 693/20 Sb. zák. a nař. Nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Těžiště sporu tkví v tom, zda měla býti převedena na Všeobecný pensijní ústav nejen zákonitá prémiová reserva, nýbrž i statutární prémiová reserva a zda žalovaná strana jakožto zaměstnavatelka žalobcova ručí za diferenci mezi pensijním důchodem, na který měl žalobce nárok dle stanov pensijního fondu II. zřízenců Rosické báňské společnosti, a pensijním důchodem, který nyní pobírá od Všeobecného pensijního ústavu. Náhradní smlouva o pensijním pojištění žalobcově byla zřízena za platnosti pensijního zákona č. 1/1907 ř. z. Dle §§ 10, 15 pensijních stanov žalované má žalobce nárok na pensijní důchod o 11% vyšší než činí pensijní důchod vyplácený u Všeobec. pensijního ústavu. Nabytí nároku na tento pensijní důchod je vázáno mimo jiné dle § 9 stanov na desítileté členství, při čemž byla v §§ 33 a 37 stanov určena výše pojistných prémií i způsob jich placení. Otázka, zda žalobce platil pojistné prémie ve výši, v jaké byl povinen, či zda platil prémie jen v zákonité výši a nikoliv ve výši odpovídající zlepšení jeho pensijních nároků ve smyslu stanov, je pro tuto rozepři nerozhodná, neboť bylo věcí žalované, po případě jejího náhradního pensijního ústavu, aby od žalobce byly vymoženy pojistné prémie v té výši, jak je byl povinen platiti. Žalovaná strana netvrdí, že by byla žádala do 31. prosince 1920 u ministerstva sociální péče přeměnu náhradní smlouvy v náhradní ústav. Následkem toho pozbyla ve smyslu § 65 zák. č. 89/1920 Sb. z. a n. náhradní smlouva žalované platnosti dne 31. prosince 1920, tedy již za platnosti zák. č. 89/1920 Sb. z. a n. a vl. nař. č. 693/1920 Sb. z. a n. Na tom nezmění nic okolnost, že v roce 1922 a 1923 byla provedena likvidace pensijního fondu žalované strany se zpětným datem ke dni 30. června 1920, neboť to se stalo jen z důvodů praktických a technických. Poněvadž náhradní smlouva žalované strany zanikla dle § 65 zák. č. 89/1920 Sb. z. a n., platí pro převod příslušné prémiové reservy na Všeobecný pensijní ústav ustanovení §§ 68 a 70 zák. č. 89/1920 Sb. z. a n. Nárok žalobcův na vyšší pensijní důchod, nabytý již za platnosti pensijního zákona č. 1/1907 ř. z., nemohl a též nebyl mu vzat pozdějšími zákonnými úpravami pensijního pojištění. To plyne z ustanovení §§ 66 a), 68 cís. nař. č. 138/1914 ř. z. i z § 68 zák. č. 89/1920 Sb. z. a n. V § 66 a) cís. nař. č. 138/1914 ř. z. jest ustanovení, že nositelé náhradních zařízení musí svá plnění uvésti v soulad s ustanoveními cís. nař. č. 138/1914 ř. z., a to tak, že hodnota zajištěných nároků, vypočtená dle zásad pojišťovací techniky, se při nejmenším vyrovná hodnotě nároků dle §§ 5 až 19, 25 až 27 cís. nař. č. 138/1914 ř. z. Též § 68 cís. nař. č. 138/1914 ř. z. nařizuje, že při změně nositele pojištění je nutno převésti na nového nositele pojištění nejméně ten obnos, který odpovídá takové prémiové reservě, jaká by se nashromáždila, kdyby pojištěnec po celou příspěvkovou dobu býval pojištěn u Všeobecného pensijního ústavu. Podle § 68 zák. č. 89/1920 Sb. z. a n. musí při změně pojistné příslušnosti dřívější nositel pojištění odevzdati novému nositeli pojištění prémiovou reservu, potřebnou ke krytí získaných nároků přestupujícího pojištěnce. Žalobce získal dle původní náhradní smlouvy nárok na nadlepšení pensijního důchodu o 11%. Žalovaná strana byla proto povinna odevzdati Všeobecnému pensijnímu ústavu prémiovou reservu statutární a nejen zákonnou. Kdyby se tak bylo stalo, byl by žalobce dostával ode dne 1. října 1933 pensijní důchod o 11% vyšší než dostává nyní. Je tedy žalobní nárok co do důchodu i výše, prvým soudem správně vypočtené, opodstatněný. Z § 57, odst. 7, stanov plyne, že žalovaná strana jakožto zaměstnavatelka ručí za chybějící obnos na prémiovou reservu a konečně dle čl. 11, odst. 6, vl. nař. č. 693/1920 Sb. z. a n. je žalovaná strana vůči žalobci zproštěna závazků z náhradní smlouvy, pokud jsou kryty převedenými prémiovými reservami, kdežto pro ostatní nároky a práva žalobce platí i nadále ustanovení původní náhradní smlouvy o ručení zaměstnavatele. Je tedy žalobní nárok také pro toto ručení opodstatněn. Poukázati jest i na to, že žalovaná strana se zaručila svým zaměstnancům prohlášením ze dne 31. července 1915 nejen za dávky ve výši dle §§ 5—19, 25—27 cís. nař. č. 138/1914 ř. z., nýbrž i za vyšší nároky, pokud jich nabyli z původní náhradní smlouvy nebo z jiného titulu. O těchto vyšších nárocích z původní náhradní smlouvy nebo z jiného titulu, tedy i z pensijních stanov, uvádí žalovaná strana v tomto prohlášení výslovně, že zůstávají nedotčeny.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Jde hlavně o řešení otázky, zda povinnost žalované společnosti k převodu prémiové reservy žalobcovy z pensijního fondu II. zřízenců Rosické báňské společnosti do Všeobecného pensijního ústavu jest posuzovati podle § 68 cís. nař. č. 138/1914 ř. z., či podle § 68 zákona č. 89/1920 Sb. z. a n. Z obou ustanovení plyne, že rozhodnou pro řešení této otázky jest doba, kdy došlo ke změně pojistné příslušnosti. Změnou pojistné příslušnosti však nelze rozuměti již výstup pojištěncův z dřívější pojistné povinnosti, nýbrž teprve jeho vstup do nové pojistné povinnosti. Žalobce však byl, jak žalovaná společnost sama uznala, pojištěn u Všeobecného pensijního ústavu teprve ode dne 1. července 1920. Toho dne již platil zákon č. 89/1920 a proto právem posuzovaly nižší soudy povinnost žalované společnosti k převodu prémiové reservy žalobcovy z pensijního fondu II. zřízenců Rosické báňské společnosti do Všeobecného ústavu podle tohoto zákona a dospěly podle něho k správnému závěru, že žalovaná společnost byla povinna převésti do Všeobecného pensijního ústavu celou statutární a nikoli jen zákonnou prémiovou reservu žalobcovu, třebas učinily tak z jiných důvodů, jimiž netřeba se již zabývati. Z téhož důvodu není již ani třeba zabývati se právním názorem, který vyslovilo ministerstvo sociální péče ve svém sdělení prvému soudu ze dne 28. dubna 1937, jímž nebyly nižší soudy a není ani dovolací soud vázán, ani otázkou, zda žalobní nárok jest po právu také podle § 57 (7) stanov pensijního fondu II. Rosické báňské společnosti do Všeobecného pensijního ústavu a konečně i podle prohlášení Rosické báňské společnosti ze dne 31. července 1915.

Citace:

č. 17316. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 341-345.