DeníkPovážlivý zjev. Nejvyšší správní soud rozhodl nedávno o jazykové otázce. Jeho rozhodnutí na české straně vyvolalo tím pouštěti do bližšího rozboru věci, o níž šlo. Učiníme tak později v samostatném článku. Nač chceme dnes poukázati, je něco v samostatném článku. Nač chceme dnes poukázati, je něco jiného. Čteme v českých listech t. zv. stran vládních mezi řádky podezírání správního soudu, jakoby byl rozhodoval z důvodů politických a z ohledů na Němce, čteme projev aktivního německého ministra — dodatečně ovšem opravený — libující si v rozhodnutí a naznačující rovněž působení politických momentů na ně. A aby míra byla naplněna, přináší listy vládních stran dokonce požadavek, aby president správního soudu, a ne-li on, tedy aspoň předseda jazykového senátu, »vzdal se své hodnosti a opustil soud«. Věru hrůza nás musí jímat z pomyšlení, jak se rozumí tu i tam samostatností a neodvislosti soudcovské a s jakou neúctou se. v t. zv. vládních stranách pohlíží na to, co je slavnostně zaručeno ústavní listinou. Každé rozhodnutí soudní můžete věcně kritisovati, ale chraňte se, probůh, nemáte-li důkazů, šířiti proti soudcům podezírání ze stranictví, z přístupnosti politickým vlivům a volati po potrestání za to, že rozhodli tak, jak se vám nezamlouvá. Tím vnášíte do lidu neúctu k soudnictví, podkopáváte důvěru v ně a působíte nikoli jako strany vládní, nýbrž jako strany rozvratné.