Čís. 903.


Pro přípustnost odčinění odsouzení (zákon ze dne 21. března 1918, čís. 108 ř. zák.) jest rozhodným stav v době uplynutí lhůty § 2 zák., nikoliv stav v době podání žádosti.
(Rozh. ze dne 13. července 1922, Kr I 841/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Usnesením krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. prosince 1920 a ze dne 11. června 1921 porušen byl zákon v ustanovení §§ 1, 2, 3 zákona ze dne 21. března 1918, čís. 108 ř. zák., usnesení ta se zrušují a krajskému soudu v Hradci Králové se ukládá, by, šetře zásady § 293 odstavec druhý tr. ř., o žádosti Josefa F-a, došlé 22. června 1920 znova jednal a rozhodl.
Důvody:
Usnesením krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. prosince 1920 zamítnuta byla žádost Josefa F-a, aby rozsudky okresního soudu v N. ze dne 14. srpna 1905 pro přestupek dle §§ 5, 411 tr. zák. a ze dne 10. července 1909 pro přestupky §§ 7 a 10, zákona ze dne 16. ledna 1896, čís. 89 ř. zák. z roku 1897 vyslovená odsouzení v obou případech ku trestu vězení 24 hodin prohlášena byla za odčiněna ve smyslu zákona ze dne 21. března 1918, čís. 108 ř. zák. Zamítnutí bylo odůvodněno tím, že dle § 1 citovaného zákona lze za odčiněno prohlásiti toliko jedno odsouzení, nikoli však dvě nebo více odsouzení najednou, žadatel že však byl celkem třikráte trestán. První jeho odsouzení rozsudkem krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. května 1899, pro zločin krádeže dle §§ 171, 173, 174, II a), b), d) tr. zák. k těžkému žaláři 6 měsíců bylo prý usnesením ze dne 5. června 1920 prohlášeno za odčiněné, ježto bylo z výkazu o trestech patrno, že byl pouze dvakráte trestán. Usnesením krajského soudu v Hradci Králové dne 11. června 1921 zamítnuta byla žádost téhož Josefa F-a, aby rozsudkem okresního soudu v N. ze dne 14. srpna 1905 pro přestupek dle §§ 5, 411 tr. zák. vyslovené odsouzení ku trestu 24 hodin prohlášeno bylo za odčiněné. Zamítnutí toto odůvodněno jest tím, že pravidelnou cestou možno povoliti odčinění odsouzení jen tenkráte, byl-li žadatel toliko dvakráte trestán, a to tak, že jedno z těchto odsouzení stalo se jen pro přečin nebo přestupek, který je nepatrného rázu a nezakládal se na nečestném smýšlení, žadatel však že již byl odsouzen třikráte. Uvedená usnesení neodpovídají zákonu. První odsouzení Josefa F-a pro zločin krádeže rozsudkem ze dne 29. května 1889 nesmělo býti ve smyslu ustanovení § 3 zákona ze dne 21. března 1918, čís. 108 ř. zák. vůbec bráno v úvahu, poněvadž toto odsouzení bylo již usnesením krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. června 1920 prohlášeno za odčiněné. Zbývala tudíž jen dvě dosud neodčiněná odsouzení, takže dle vlastního usnesení ad 2. uvedeného nebylo závady, aby o žádosti F-ově meritorně nebylo jednáno. Ze dvoje odsouzení lze odčiniti, vyslovil také již Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 16. října 1920, Kr I 462/20 a ze dne 19. března 1921, Kr I 203/21. Dle odůvodnění usnesení ad 1. pokládáno bylo povolené odčinění pro zločin krádeže za pochybené, ježto povoleno bylo na základě výtahu o trestech, dle něhož byl Josef F. pouze dvakráte trestán. Ale i tato domněnka jeví se býti klamnou, neboř po onom odsouzení pro zločin krádeže v roce 1899 nebyl F. do pěti let znovu odsouzen a nebylo tudíž příčiny, by první toto odsouzení nemohlo býti odčiněno, když k dalším odsouzením došlo teprve po uplynutí lhůty osvědčovací, ježto rozhodování o odčinění odsouzení nemá vzhledem k § 3 citovaného zákona hleděti ke stavu v době podání žádosti (ex nunc), nýbrž ke stavu i době uplynutí lhůty § 2 (ex tunc). Ciniti postupné odčinění závislým na dbalosti žadatele, aby zavčas po uplynutí lhůty zažádal o odčinění, neodpovídalo by instituci odčinění odsouzení, neboť s hlediska kriminálně politického není rozdílu mezi pachatelem, jenž míní využiti zákona a zavčas se o odčinění odsouzení postará, a mezi pachatelem, jenž z neznalosti zákona toho učiniti opomene. O možnosti sukcesivního odčinění vyslovil se také již Nejvyšší soud svým rozhodnutím ze dne 20. května 1922, Kr I 618/22 č. sb. 852.
Citace:
č. 903. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 371-373.