NPD documents search: Váž. tr., 1-2 (1919-20)

Čís. 66.

I výtržnosti, které tropí v domě nájemník choromyslný, jsou důvodem k výpovědi z bytu podle § 7 č. 3 min. nař. ze dne 20. ledna 1918 č. 21. ř. z. (pokud se týče podle § 7 č. 3 min. nař. ze dne 17. prosince 1918, č. 83 sb. zák. a nař.).
(Rozh. ze dne 25. února 1919, Rv I 135/19.)
Výpověď z bytu, která byla dána pronajimatelem manželům B z důvodu, že choromyslný В ztrpčuje svým častým povykováním a výtržnostmi spolubydlitelům bydlení v domě a že tyto ohrožuje (§ 7 č. 3 min. nař. ze dne 20. ledna 1918 č. 21 ř. z.), byla prvým soudem (okresním soudem pro Staré Město a Josefov v Praze) zrušena z těchto důvodů: Jest sice prokázáno, že v bytě žalovaných byl asi třikráte křik, že poslední neděli před výpovědí šla žalovaná do bytu svědkyně С se žádostí, aby tam muže nepouštěly, dále že křičela jednou na chodbě o pomoc a po druhé že žádala svědkyni D, aby jí došla pro stráž, že se s ní muž pere. V základě těchže průvodů, dospívá však soudce také k přesvědčení, že příčinou těchto výstupů je výlučně spolužalovaný В sám, který, jak je nesporno, byl pro choromyslnost úplně svéprávnosti zbaven, a dále, že výstupy ty mají u něho příčinu jedině v jeho choromyslnosti. Za tohoto stavu věci nemožno však V jednání žalovaného B, třebas je objektivně nepřístojné a ostatním nájemníkům spolubydlení ztrpčuje, spatřovati důvod k výpovědi ve smyslu ustanovení § 7 nař. z 20. ledna 1918 č. 21 ř. z., poněvadž se B-ovi pro jeho duševní chorobu subjektivně přičísti nedá a ze znění a smyslu ustanovení § 7 č. 3 uvedeného nařízení jest patrno, že jen takové jednání může býti platným důvodem ku výpovědi, za které lze výtržníka činiti nejen objektivně, nýbrž i subjektivně zodpovědným. Ostatně, jedná-li se o to, aby duševně chorý nájemník svým jednáním okolí své neobtěžoval, je přece přirozeno, že jediným vhodným prostředkem k tomu jest umístění osoby takové v ústavu pro choromyslné. nikoli však výpověď z bytu, která nehledíc ani k tomu, že duševní stav chorého může značně zhoršiti, za dnešních známých svízelných poměrů bytových by mělo zajisté v zápětí, že by se nevinná rodina choromyslného ocitla na ulici bez přístřeší, čímž by byl docílen právě opak .toho, co zákonodárce nařízením ze dne 20. ledna 1918 č 21. ř. z. zamýšlel. Bylo proto námitkám žalovaných vyhověno a výpověď z bytu zrušena. — Odvolací soud (zemský soud v Praze) ponechal výpověď v platnosti. V důvodech svých uvádí: Podle § 3 cís. nařízení ze dne 28. června 1916 čís. 207 ř. z. jest ten, kdo byl svéprávnosti úplně zbaven, pouze ve příčině způsobilosti k jednání postaven na roveň dítěti před dokonaným sedmým rokem a platí o něm tedy předpis § 21 obč. zák. Tím však není vysloveno, že by byl každý povinen, mlčky ztrpěti jeho nepřístojné jednání, jak to vysvítá jmenovitě z předpisu § 1309 obč. zák., nýbrž dlužno za takové jednání podle tohoto předpisu činiti zodpovědnými jeho zákonité zástupce, v tomto případě mimo opatrovníka spolužalovanou manželku choromyslného, která jej na revers z ústavu choromyslných do domácnosti přijala a za jeho činy spoluzodpovídá. Ze sdělení, jež tato učinila svědkyni C, dospívá odvolací soud ku přesvědčení, že si právě spolužalovaná manželka jest dobře vědoma rozsahu nebezpečenství, z jednání choromyslného hrozícího; neboť jej sama označuje za schopna násilností a při tom ještě podotýká, že by se mu za to nic nestalo, kdyby někoho zabil. Vidí proto soud odvolací i v tomto chování spolužalované B, která, ač je nucena dovolávati se proti jednání choromyslného i policejní stráže, přece jej dále v domácnosti chová, nepřístojnost, která jest podle § 7 č. 3. cit. nařízení důvodem ku výpovědi nájemníka, svým jednáním spolunájemníkům spolubydlení ztrpčujícího. Uznává-li soud prvý, že jedině vhodným prostředkem, aby choromyslný nájemník svého okolí nepřístojným chováním neobtěžoval, jest umístění jeho v ústavu choromyslných, dlužno za to, že se tak nestalo, činiti zodpovědnými zase osoby, které přes to choromyslného v domácnosti chovají a nad jeho umístěním v ústavu disponují, což nejlépe vysvítá z úvahy, jak by jinak byl úplně bezmocný majitel domu, když by jeho, velký dum byl náhodou obydlen pouze nájemníky, na revers z ústavu choromyslných propuštěnými. Dali tedy vypovězení manželé nepřístojným jednáním zákonitý podnět k výpovědí, a proto bylo odvolání vyhověti a rozhodnouti, jak se shora stalo.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalovaných.
Důvody:
Zjištěno jest, že prvžalovaný tropí časněji v domě výtržnosti. Jakého druhu jsou a jak se stupňují, nejlépe jeho choť sama před soudem nesporným vylíčila. Chování se téhož tím vážněji sluší pojímati, poněvadž nevládne plným rozumem, tak že oprávněna jest obava, že se nepřístojnosti jeho budou stupňovati a že i vzejde nebezpečí spolubydlícím. Právem tedy možno za to míti, že jest zde důležitý důvod k výpovědi ve smyslu § 7 č. 3 min. nař. ze dne 17. prosince 1918, č. 83 sb. zák. a nař. Nerozhodno jest, zda-li spolužalovaná jako choť na chování se manžela nese vinu čili nic a může-li chování to zabrániti. Stačí, když jeden z manželů dá svým chováním příčinu к důvodné výpovědi; vina jednoho má pak při nedílnosti výpovědi za následek výpověď proti oběma. Posoudil tudiž odvolací soud věc po zákonu a správně a nelze mu činiti důvodně výtku mylného právního posouzení věci. Bylo proto dovolání s odkázáním na ostatní správné důvody soudu odvolacího zamítnuto a, poněvadž lhůta výpovědní již minula, rozsudek tento opatřen doložkou dle § 573 odst. 1 c. ř. s.

Citace:

č. 66. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 152-153.