Dr. Hugo Burckhard: Zu Fragmentu Vaticana 269. Ein Beitrag zur Lehre von der Schenkung und Dos. Leipzig 1900, str. 72.
Proti Bechmannovi (Das röm. Dotalrecht I. 211 a n., II. 33 a n.) hájí B. panující náhled, jenž pokládá zřízení věna osobou, která k tomu není povinna, vůči manželce za darování, Naproti tomu Bechmann namítá, že causa donationis a causa dotis se navzájem vylučují, ježto zřízení věna jest zcela nezávislým na projevu souhlasu manželčina, jenž však jest podmínkou pro darování, a nelze v něm kromě toho spatřovati ani rozmnožení majetku manželčina. Protidůvody B. jsou stručně tyto: Zřízení věna muži, causa dotis, může míti za základ jiný hospodářský důvod vzhledem k manželce, tak ku př. causam solvendi, bylo-li věno zřízeno dlužníkem manželovým nebo otcovským ascendentem k zřízení povinným, nebo causam credendi, zřídila-li věno osoba třetí k příkazu manželky nebo za jiných okolností manželku k náhradě zavazujících, a není proto příčiny, proč by nemohlo míti za základ i causam donationis, jsou-li splněny všeobecné podmínky, jež tvoří podstatu darování. Správným jest názor Bechmannův jen potud, že zřízení věna nelze pokládati za darování manželce, stalo-li se bez jejího souhlasu; jednáť se tu o dvě samostatné causae, z nichž každá má své zvláštní, rozdílné náležitosti. Ostatně bude otázka taková málo praktickou, neboť sotva setká se zřízení věna s odporem manželky, a bude lze proto z pravidla již z okolností toho kterého případu na souhlas její bezpečně souditi. Záležeti bude tedy hlavně na tom, zda zřízení věna může býti pokládáno za rozmnožení majetku manželčina. O tom nelze však pochybovati, uváží-li se, že nejen manželce přísluší neodvolatelné právo na pozdější restituci věna, jež samo o sobě má hodnotu majetkovou, ale i že za trvání manželství bylo věno již dle názorů římských toliko formálně v majetku mužově, jsouc materielně jměním manželčiným, res uxoria, quasi patrimonium mulieris, in bonis mulieris. Z toho dovozuje B., že za podmínek uvedených jest zřízení věna pro manželku darováním, ovšem ne donatio simplex, nýbrž kombinovaná donatio dotis causa, kteráž okolnost má za následek, že zvláštnosti souvisící s darováním ustupují do pozadí, pokud odporují zásadám práva dotálního, jmenovitě pokud by byly na újmu právům manželovým k věnu za trvání manželství (insinuace, odvolání daru, lex Cincia). To změní se však, jakmile causa dotis přestane po zrušení manželství působiti; pak nic nepřekáží, aby zásady o darování nabyly proti manželce plné účinnosti.
Dokladem tohoto názoru jest dle B. kromě jiných míst (L 43 § 1 D 23. 3. L 31 C 5.12, L un § 13 C 5. 13, L 33 D 23. 3, L 43 § 1 D 26. 7, L 23 § 1 D 42. 3) též § 269 Fr. Vat., v němž pojednává Ulpian o daru, jenž poskytnut byl matkou dceři jsoucí v moci otcovské. Darování takové jest neplatné vzhledem k zákazu o darování mezi manžely; avšak jako výjimku z tohoto zákazu uvádí Ulpian darování, jež záleželo ve zřízení věna dceři její matkou slovy: »potest enim donare filiae, cum res mariti fiunt, quamvis quandoque filia vel sóla, si iuris sui fuerit, vel voluntate filiae pater habeat rei uxoriae actionem.« Výklad Ulpianův neměl by smyslu, kdyby zřízení věna nepokládal za skutečné darování manželce, ježto na pouhou liberalitu se zákaz řečený vůbec nevztahoval.
Dr. Jos. Vančura.