NPD documents search: Váž. civ., 17 (1935)

Č. 9827.

Zdravotnictví. — Chudinství: * Požadavek mor. zem. fondu, aby mu obec hradila 1/3 nákladů, vzniklých za ošetřování chudého příslušníka jejího v nemocnici (§ 1 zák. č. 19/1914 z. z. mor.), nelze opírati výhradně o to, že nárok na náhradu útrat vůči osobám ze zákona povinným zanikl promlčením.
(Nález ze dne 18. dubna 1932 č. 4402/30.)
Věc: Obec D. proti zemskému úřadu v Brně o náhradu ošetřovného.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Ve všeobecné veřejné nemocnici v Krnově byly ošetřovány v době od 2. srpna 1923 do 29. května 1924 Alžběta a Bedřiška M., děti manželů Josefa a Cecilie M. v B., a vzešlo za ně 8100 Kč ošetřovacích útrat. Vzhledem k vyšetřeným majetkovým poměrům rodičů ošetřovaných byly jim ošetřovací útraty mor. zv-em sníženy na 3000 Kč, takže zůstal zbytek 5100 Kč, z něhož měla podle platebních rozkazů mor. zem. výběrčího úřadu v Brně hraditi jejich domovská obec D. jednu třetinu mor. zem. fondu. V námitkách proti těmto platebním rozkazům poukazovala st-lka na to, že příjem otce ošetřovanek je takový, že možno od něho požadovati ještě další úhradu ošetřovacích útrat.
K žádosti mor. zem. výběrčího úřadu v Brně z 1. června 1927 bylo pak výměrem osp-é ve Šternberku z 30. ledna 1928 uloženo obci D., že je povinna mor. zem. fondu zmíněnou 1/3 ošetřovacích nákladů nahraditi. Při tom vycházel tento úřad ze skutečnosti, že rodiče ošetřovanek jsou nemajetní a že jejich otec má plat, který i s naturálními požitky nepřesahuje existenční minimum, takže se dá předpokládati, že by bez ohrožení své existence nemohl přispěti k další úhradě ošetřovacích výloh.
Odvolání st-lčino proti tomuto rozhodnutí podané bylo pak nař. rozhodnutím zamítnuto z těchto důvodů: »Zákon nezná výjimky z povinnosti uložené obcím zákonem č. 19/1914 a proto jsou tyto povinny hraditi zem. fondu 1/3 ošetřovacích útrat v každém případě, jakmile ošetřovací výlohy stanou se z jakéhokoliv důvodu a kdykoliv nevymožitelnými. Stěžující si obec uznává ve svém odvolání, že ošetřovanky jsou nemajetné a k placení neschopné a že jejich rodiče mají značné příjmy a proto lze ošetřovací útraty od nich požadovati. Ježto se jedná o ošetřovací útraty, pocházející z roku 1923 a 1924, které byly nesporně 1. dubna 1925 již splatné, promlčely se tyto ošetřovací útraty proti rodičům jmenovaných ošetřovanek nesporně dne 1. dubna 1928 vzhledem k zák. č. 47/25. Nelze proto ošetřovací výlohy po rodičích jmenovaných ošetřovanek toho času již vymoci následkem jejich promlčení a proto je domovská obec bezpodmínečně povinna 1/3 podle zák. č. 19/1914 z. z. mor. hraditi.« — Č. 9827 —
O stížnosti proti tomuto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Ačkoliv st-lka v odvolání proti výměru I. stolice dokazovala, že příjmy otce ošetřovanek rovnají se více než dvojnásobku existenčního minima a že může býti k další úhradě ošetřovacích výloh i při jinakém ještě svém majetku zavázán, opustil žal. úřad tuto linii danou rozhodnutím I. stolice a odvoláním st-lčiným. Nezabývav se pak vůbec odvoláním po této stránce, zamítl je prostě z toho důvodu, že pohledávka vůči rodičům je již promlčena. Tím splněna je podle názoru úřadu podmínka § 1 zák. č. 19/1914 z. z. mor., podle něhož je prý lhostejno, z jakého důvodu a kdy staly se ošetřovací výlohy od osob jinak k jich hrazení povinných nevymožitelnými.
Stížnost sice nepopírá, že promlčení podle zák. č. 47/25 se vztahuje na pohledávky předmětného druhu, aniž tvrdí, že by tu podmínky promlčení ve smyslu tohoto zákona nebyly. Naproti názoru žal. úřadu však stížnost popírá, že by tu byla splněna podmínka zákona, za které nastupuje povinnost obce k hražení 1/3 nedobytných výloh, a poukazuje na to, že mělo býti postaráno o vymáhání sporných výloh od osob k jich hrazení povinných a že obec nemůže trpěti za to, nestalo-li se tak včas, takže došlo k promlčení příslušné pohledávky. Těmto vývodům stížnosti, brojícím tedy již proti zásadnímu názoru žal. úřadu, že je lhostejno, z jakého důvodu a kdy staly se ošetřovací výlohy od osob jinak k jich hrazení povinných nevymožitelnými, bylo nutno přisvědčiti.
Podle § 1 zák. č. 19/1914 z. z. mor. jsou obce povinny nahraditi mor. zem. fondu 1/3 ošetřovacích výloh, vzešlých za jejich příslušníky, kteří nemohou platiti ve veř. nemocnicích a ve veř. ústavech pro choromyslné, pokud nelze těch útrat na jednotlivých osobách a korporacích, jež jsou povinny je nésti, vymoci, a musejí proto býti převzaty na zemský fond.
Již ze znění tohoto paragrafu, jakož i z nadpisu zákona plyne jasně, že zákon č. 19/1914 z. z. mor. upravuje jen, a to výlučně povinnosti obcí vůči mor. zem. fondu. Tato povinnost je v zákoně stanovena pouze potud, že obce jsou povinny nésti jednu třetinu oněch ošetřovacích nákladů, jichž úhradu musí tento fond převzíti. Otázka však, které náklady a pokud musejí býti tímto fondem převzaty, není zákonem č. 19/1914 z. z. mor. vůbec upravována. Tato povinnost fondu řídí se předpisy specielními, které nebyly cit. zákonem v žádném směru dotčeny. Tím méně byly pak dotčeny předpisy o tom, koho stíhá povinnost postarati se o vymáhání nákladů ošetřovacích na osobách k jich úhradě povinných. Dlužno tedy slova odst. 1. § 1 zák. 19/1914 z. z. m., § 1.1 vykládati jedině tak, že se nepřipínají na povinnost obce, nýbrž jsou jen bližším určením oné, zákonem nedotčené a ze specielních předpisů se podávající povinnosti zem. fondu a leží v nich tedy bližší určení slůvka »proto« v dovětku 1. odstavce § 1 cit. zák., znějícím: 19/1914 z. z. m., § 1.1.
Nebyla proto §em 1 cit. zák. teprve normována povinnost mor. zem. fondu, že musí převzíti náhradu ošetřovacích útrat nevymožitelných na — Č. 9827 —
osobách jinak k jich úhradě povinných, nýbrž zákon odkazuje tu prostě na povinnost zem. fondu, danou již předpisy dřívějšími, jak je patrno též z výn. býv. min. vnitra ze 6. března 1855 č. 6382 ai 1854. V tomto se totiž praví, že ošetřovací náklady, které veřejné všeobecné nemocnice podle předpisů pro ně platících za nemocné do nich přijaté mohou požadovati a které nemohou býti vymoženy na ošetřovaných nebo od jiných povinníků, nahradí nemocnicím zemský fond té korunní země nebo správního obvodu, kam ošetřovaný je příslušným, nebo, není-li příslušnost zjistitelná, odkud byl do nemocnice dopraven. Z toho se dále podává, že je věcí zem. fondu, aby si sám zkoumal předem, zda a pokud náhradu příslušných nákladů musí převzíti, resp. zda jsou zde dány předpoklady jeho povinnosti. Poněvadž však podle shora uvedeného je obec ve smyslu zák. z r. 1914 povinna nésti 1/3 jen takových ošetřovacích nákladů, které musí býti hraženy zem. fondem, plyne z toho, že obec může proti předpisu 1/3 ošetřovacích útrat ve prospěch zem. fondu vždy namítati, že zem. fond nebyl vůbec nebo z části povinen převzíti náhradu ošetřovacích útrat, ježto byla tu možnost dalšího vymáhání jich na osobách jinak k jich hražení povinných. Za tohoto stavu nemůže pak obci býti na škodu ani ta skutečnost sama o sobě, že nárok na náhradu útrat vůči osobám jinak ze zákona povinným zanikl promlčením, nýbrž dlužno zkoumati dále otázku, byl-li při takovém promlčení (též s hlediska, kdy k němu došlo) snad z jiných důvodů ještě zemský fond povinen vůbec sám útraty ty převzíti, resp. zda snad jinak je předpoklad pro příslušnou povinnost obce, t. j. nemožnost dalšího vymáhání a s tím spojená povinnost zem. fondu k převzetí nákladů, dán. Nelze proto požadavek mor. zem. fondu, aby mu obec hradila 1/3 nákladů, vzniklých za ošetřování chudého příslušníka jejího v nemocnici, opírati výhradně o to, že nárok na náhradu útrat vůči osobám ze zákona povinným zanikl promlčením. Ale pak ovšem nelze souhlasiti ani s absolutní platností zásadního právního názoru žal. úřadu, že domovské obce jsou povinny hraditi zem. fondu 1/3 ošetřovacích útrat v každém případě, jakmile ošetřovací výlohy stanou se z jakéhokoliv důvodu a kdykoliv nevymožitelnými.
Z těchto úvah posuzován jeví se pak daný případ takto:
Žal. úřad nezabýval se tvrzením odvolání, že jsou zde osoby k placení jinak povinné a schopné, ani neřešil otázku, zdali by vymáhání proti nim bylo bezvýsledným. Konstatuje pouze, že toho času nelze již vymoci ošetřovací výlohy na rodičích ošetřovanek, ježto příslušné pohledávky vůči nim se promlčely podle zákona č. 47/25, čímž nastal případ, kdy obec je bezpodmínečně povinna 1/3 zmíněných výloh podle cit. zák. nésti. Nehledě pak vůbec k otázce, zda v daném případě nedošlo ke zmíněnému promlčení nároků teprve během instančního sporu o kvotu, již má obec mor. zem. fondu hraditi, spočívá právě uvedený závěr žal. úřadu na jeho mylném — jak bylo doloženo — právním názoru, že je lhostejno, z jakého důvodu a kdy stanou se ošetřovací výlohy vůči osobám jinak povinným nevymožitelnými. Bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 9827. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 768-770.